Příběh výjimečné fotografie: Teplo medvědího dechu v Tatrách

Objektiv mi už nechce zaostřit. Vlastně se mi už medvědí hlava ani nevejde do hledáčku. Fascinován focením jsem si ani neuvědomil, že se tak moc přiblížil a minimum, na jaké můj objektiv ostří, jsou tři metry. Ještě před chvílí jsem jej měl v hledáčku celého na nějakých pětadvacet metrů, a teď? Jsem od něj na skok. Co když mu zavoním? Instinktivně přestávám fotit a zadržuji dech. Mezi mnou a šelmou je jen tenká stěna krytu, což pro dvěstěpadesátikilové zvíře není žádná překážka. Další krok, pak ještě jeden a přísahám, že cítím jeho dech.

TIP: Vysoké Tatry - Podmanivá krása nejmenších velehor Evropy

V hlavě mi bleskne myšlenka na širokoúhlý objektiv, ale jen co huňáč otočí hlavu směrem ke mně, zafuní a podívá se přímo do objektivu, rychle si to rozmyslím a zůstanu raději potichu a bez pohnutí. Medvěd ještě chvíli cosi hledá, pak projde okolo krytu a mizí v lese někde za mými zády. Pár minut poslouchám, zda se neozve zapraskání nějaké větvičky a přemýšlím, že ani ve snu by mě nenapadlo, že mé první setkání s medvědem v tatranské přírodě bude vypadat právě takto. Další fotografie autora najdete na webu fototatry.sk.