Příběh uranových kostek: Proč nedokázali Němci vyrobit atomovou bombu?

Mezi dárky k narozeninám našel profesor Timothy Koeth i hadrový pytlík na svačinu a v něm kouli zmuchlaných papírových utěrek. Z těch vypadla překvapivě těžká kovová kostka. Na připojeném lístku stálo: „Přivezeno z Německa. Z atomového reaktoru, který chtěl postavit Hitler. Dárek od Ninnigera.“ Koethovi bleskově došlo, že krychlička o hraně pěti centimetrů a s hmotností kolem dvou a půl kila sehrála významnou roli v historii druhé světové války a německého atomového výzkumu. Jak ale doputovala až k němu?

Závod o čas

Před druhou světovou válkou se fyzik Leo Szilard snažil, aby se světové špičky atomového výzkumu dohodly, že nikdo nesestrojí atomovou bombu. Marně. Ambice a silná ega převážily u některých vědců nad strachem ze zneužití síly jaderné reakce. Německo patřilo v té době na poli atomové fyziky k velmocem. Řada vynikajících vědců musela sice před nacistickým režimem prchnout, ale těch, kteří zůstali a hodlali Hitlerovi atomovou bombu vyrobit, bylo stále dost. Na obou stranách Atlantiku běžel výzkum štěpné jaderné reakce na plné obrátky. Amerika měla svůj Projekt Manhattan a nacistické Německo zase Uranprojekt známý také pod neoficiálním označením Uranverein. 

Tři týmy

Německý Uranverein postavil před fyziky pracující pro Hitlera tři na sebe navazující cíle. Nejdříve ze všeho potřebovali sehnat dostatek uranu a těžké vody. S nimi pak mohli přistoupit ke splnění druhého úkolu a spustit řízenou řetězovou reakci v atomovém reaktoru. To měl být odrazový můstek pro třetí a pro Němce rozhodující akt: pro výrobu atomové bomby nedozírné ničivé síly. Ta měla představovat trumf, který rozhodne celosvětový konflikt ve prospěch Třetí říše.

V Německu panovaly pro splnění těchto bodů lepší výchozí podmínky než v Americe. Uranverein odstartoval o dva roky dříve než americký Man­hattan. Přes emigraci špičkových vědců se nezdálo, že by realizace mohla váznout na nedostatku odborníků. Naopak. Němci se rozhodli postavit hned tři samostatné týmy. Pojmenovali je podle měst, kde probíhaly experimenty. Skupina B pracuje v Berlíně, skupina L v Lipsku a skupina G má za sídlo Gottow. 

Hitlerovi generálové mají jasno. Novou zbraň chtějí od fyziků nejpozději do roka. Takto jsou zvyklí dostávat nové tanky, letadla nebo ponorky. Ministerstvo zbrojařství a válečné výroby vedené Fritzem Todtem odmítá připustit, že atomová bomba je něco úplně jiného než kanony a granáty. Když se jejich představy neuskutečňují dost rychle, netají se armádní a politické špičky rozčarováním.

Německým fyzikům se ale nedaří izolovat uran 235. Ani výsledky prvních pokusů s atomovým reaktorem nevycházejí podle předpokladů. V roce 1941 dostává Uranverein další těžkou ránu. Němci na ruské frontě rychle postupují a Hitler propadá iluzi, že má konečné vítězství na dosah. K čemu by mu ještě byla atomová bomba? Proč by měl za její vývoj dál utrácet peníze?

Když Uranprojekt startoval, měli němečtí fyzici slíbeno „první poslední“. Teď se ocitají na vedlejší koleji. Jejich boj o přízeň vůdce a přísun peněz jen rozdmýchává už beztak silnou rivalitu mezi týmy. A právě to se ukáže jako rozhodující nejen pro osud německého atomového výzkumu, ale možná i pro výsledek celé války. Zatímco Amerika soustředí všechny prostředky a ty nejlepší mozky v jediném projektu, Němci si i v nejkrizovějších momentech drží tři autonomní týmy. Řevnivost, nedostatek prostředků a neefektivní řízení ale končí fiaskem. 

Experiment B-VIII

V zimě roku 1944 už operují spojenecká vojska na území Německa a všem týmům je jasné, že bombu, která by zvrátila výsledek války, vyrobit nestihnou. Snaží se neztratit tvář aspoň na vědeckém poli. Netuší, že uprchlý italský fyzik Enrico Fermi spustil v Chicagu atomový reaktor CP-1 už počátkem prosince 1942. Doufají, že si tento primát připíšou na své konto. 

Skupina B v čele s laureátem Nobelovy ceny Wernerem Heisenbergem prchá před postupujícími spojenci z Berlína na jihovýchod Německa do městečka Haigerloch se vším, co mají ke stavbě atomového reaktoru ještě k dispozici. V jeskyních pod haigerlochským hradem uloží i 664 kostek z přírodního uranu. Obsahují tak málo radioaktivního izotopu 235, že se s nimi dá pracovat bez vážnějších zdravotních rizik. S nimi rozjíždí Heisenberg svůj poslední experiment. Nese označení B-VIII a slavný fyzik ho podrobněji popíše v roce 1953 v knize Jaderná fyzika. 

B-VIII byl to nejlepší, na co se Němci za celou válku zmohli. Ani při něm se však řetězová reakce nerozhořela. Pozdější analýzy a modely prokázaly, že Heisenberg neměl šanci na úspěch. Jeho reaktor by potřeboval dvojnásobné množství. K dispozici přitom bylo! Se čtyřmi stovkami kostek uranu se snažila o spuštění řetězové reakce skupina G pod vedením Kurta Diebnera. Jenže Diebner byl ten poslední, který by Heisenbergovi potřebný uran poskytl. Sice byl považován za nejméně schopného, ale zároveň měl největší ambice i ego. Kdyby se Heisenberg a Diebner domluvili a dali své zásoby uranu dohromady, měli šanci na úspěch. Jenže Heisenberg Diebnerem okázale pohrdal a závistivý Diebner ho za to z duše nenáviděl. 

S uranem v batohu

Po neúspěšném experimentu nařídí Heisenberg reaktor rozebrat, kostky uranu zakopat a těžkou vodu ukrýt v neoznačených sudech. Sám sedne na bicykl a s šesti kostkami uranu v batohu prchá před postupujícími spojenci na východ. Stihne ujet dřív, než jeskynní laboratoře obsadí speciální americký tým Alsos. Jeho členy jsou vedle vojáků i vědci. Oficiálně pátrá Alsos po všech nacistických vojenských výzkumných projektech – od optiky po letectví. Neoficiálně však nejvíce slídí po tom, co zbylo z vývoje atomové bomby. 

Jméno Alsos pochází z řečtiny, kde znamená „háje“ – vlevo vedoucí týmu, nizozemský fyzik Samuel Goudsmit – rodiče zahynuli v koncentračním táboře. (foto: Wikimedia Commons, US Army, CC0)

Na konci dubna 1945 vstupují příslušníci skupiny Alsos do Haigerlochu a narazí tu na zbytky reaktoru. Zajmou vědce, kteří nestihli z jeskynních laboratoří uprchnout, a podrobí je výslechům. Ukáže se, že část dokumentace je nenávratně ztracena. Heisenberg ji stačil spálit. Zbytek však Němci v chvatu naházeli do latríny. Pochybná čest zachránit tyto složky připadne veliteli Goudsmitovi. Kostky uranu najdou lidé z Alsosu pohřbené na poli za městečkem. Pozdější analýzy kovu z kostek potvrdí, že Němci řetězovou reakci nikdy nespustili. Dokazovala to absence izotopu cezia, který by v reaktoru rozpadem uranu nutně vznikal. 

Hon na uran

Kostky uranu putují z Haigerlochu nejprve do Paříže, ale tam dlouho nezůstanou. Američané je rychle odvezou do Spojených států. Nejsou to zdaleka jediné uranové kostky, které Němci pro Uranpojekt vyrobili. A právě na tento „zatoulaný“ uran uspořádají vítězné mocnosti rozsáhlý hon. Američané mají enormní zájem, aby uran neskončil v rukou Rusů, kteří usilovně pracují na své vlastní atomové bombě. Německé obyvatelstvo má zakázáno vlastnit jakékoli množství uranu. Jediná kostka mohla ilegálního vlastníka poslat na doživotí za mříže. Přesto se objevuje uran na černém trhu. Americké úřady v Německu jsou zahrnuty nabídkami od nejrůznějších překupníků, spekulantů i podvodníků. Není divu. Jedna kostka má na černém trhu cenu až milionu dolarů. A to je ve válkou zbídačené zemi astronomická suma. 

TIP: Hrátky s Pandořinou skříňkou: Největší jaderné pokusy v lidských dějinách

Někteří překupníci se tváří jako vlastenci a požadují tučné sumy za to, že „strategická surovina neskončí v rukou mocností nepřátelských ke Spojeným státům“. Jiní se netají tím, že je pro ně uran předmětem ryze obchodní transakce. Američané shánějí, konfiskují i platí. I tak skončí značné množství německého uranu v Rusku.