Převratné novinky z minulosti: Deset nejdůležitějších objevů paleontologie

Mrazivá katastrofa  

O konci dinosaurů a jejich současníků po dopadu obří planetky na Zemi máme již mnoho důkazů. Také loni spatřilo světlo světa několik vědeckých prací, jež se zajímavému fenoménu věnují. S využitím zpřesněných počítačových modelů pro množství vyvržené hmoty po nárazu tělesa a následný vývoj klimatu vědci například zjistili, že se průměrná globální teplota snížila o neuvěřitelných 26 °C, a to na 3–16 let. Teplomilní dinosauři a mnozí jejich pozemští souputníci tak jednoduše nemohli přežít. Do atmosféry se také dostalo ohromné množství plynů – podle zatím nejpřesnějších odhadů asi 325 gigatun síry a 425 gigatun oxidu uhličitého – a celkově měla exploze energii výbuchu 300 milionů atomových bomb. Saze a prach pak zatemnily oblohu na celé měsíce či roky.

Zachovalý živý tank

V roce 2011 se při těžbě roponosných dehtových písků v kanadské Albertě podařilo objevit fantasticky zachovalého obrněného dinosaura, vědecky byl ovšem popsán až loni. Dostal jméno Borealopelta markmitchelli, a jak se brzy ukázalo, představuje zdaleka nejlépe dochovanou zkamenělinu ankylosaura – mohutného obrněného býložravce – na světě. 

Asi 6 m dlouhý živočich vážící zhruba stejně jako nosorožec, tedy kolem 8 t, žil přibližně před 112 miliony let. Fosilie se dochovala v trojrozměrném uspořádání a její „pancíř“ v podobě zkostnatělých destiček lze takřka dokonale popsat. Místy jsou dokonce vidět i zkamenělé pozůstatky měkké tkáně zvířete, respektive jeho původních záhybů kůže. Výzkum reliktů pigmentu odhalil rovněž pravděpodobnou někdejší barvu dinosaura: Byl hnědočervený a možná šlo o krytí, jež mu pomáhalo unikat pozornosti predátorů.

První český dinosaurus 

Mezi nejvýznamnější události české paleontologie patří nepochybně pojmenování prvního zástupce dinosaurů nalezeného na našem území. Jeho pozůstatky objevil lékař a nadšenec Michal Moučka v roce 2003 nedaleko Kutné Hory: Konkrétně se jednalo o levou stehenní kost a několik dalších zkamenělých fragmentů. Teprve loni ovšem paleontologové Daniel Madzia a Martin Mazuch z Univerzity Karlovy spolu s Američanem Clintem Boydem nalezeného živočicha popsali pod novým vědeckým jménem – Burianosaurus augustai. 

Jde přitom o poctu hned dvěma Čechům: výtvarníkovi Zdeňku Burianovi a paleontologovi Josefu Augustovi, kteří v polovině minulého století stáli společně u zrodu mnoha knih popularizujících paleontologii. „Český“ dinosaurus žil asi před 94 miliony let na souostrovích rozkládajících se v mělkém moři, jež tehdy pokrývalo většinu našeho dnešního území.

Barevné skořápky 

Již dřív se předpokládalo, že největší známá vejce v historii vývoje života na Zemi patřila obřím oviraptorosaurům. Jednalo se o opeřené bezzubé teropodní dinosaury, kteří připomínali velké papoušky s dlouhýma nohama. Nejrozměrnější známá vejce těchto tvorů se našla v Číně a na délku měřila až 62 cm. Loni se navíc zjistilo, že jejich inkubace probíhala při teplotách 35–40 °C, tedy jako u současných ptáků. 

Snad ještě zajímavější je zjištění ohledně barvy vajíček dinosaurů Heyuannia huangi, kteří před 70 miliony let obývali dnešní čínské území. Výzkum pigmentů ve fosiliích odhalil, že skořápky vajec zmíněných tvorů byly zelenomodré – podobně jako u mnoha dnešních ptačích druhů. 

Překvapivě citliví tyranosauři 

Výzkum ještěra Daspletosaurus horneri – nově popsaného druhu tyranosaurida a blízkého příbuzného slavného Tyrannosaura rexe – opět posunul hranice našich znalostí o těchto fantastických predátorech. Na lebce daspletosaura totiž vědci objevili kostní útvary, které odpovídají kostní základně pro ukotvení smyslových orgánů, jež zřejmě umožňovaly detailně vnímat změny prostředí. Tito dinosauři měli nejspíš velmi citlivé okolí čelistí i koncové části lebky a podle paleontologů se mohli navzájem lépe poznávat například vzájemným třením „čumáků“. 

U jejich příbuzných albertosaurů zas vědci loni odhalili senzorický systém schopný perfektně určovat sílu a směr proudění větru: Živočichům mohl pomoct při pátrání po kořisti a zároveň snáz nacházeli pozici, v níž zůstali při lovu co nejdéle utajeni. Zmíněná smyslová soustava se prý podobá postranní čáře u ryb, tedy orgánu pro citlivé vnímání vodního proudění.

Dlouhokrký kolos z Argentiny

Argentina představuje mezi nalezišti pozůstatků obřích dinosaurů doslova ráj, což potvrdil mimo jiné loňský objev. Ze zmíněné země totiž pochází i gigantický Patagotitan mayorum, který byl v minulém roce také pojmenován a vědecky popsán. Řadí se mezi titanosaurní sauropody – dlouhokrké čtyřnohé kolosy, mezi nimiž najdeme největší suchozemské tvory všech dob. Jen jeho stehenní kost měřila téměř 2,5 metru, celková délka zvířete mohla podle odhadů dosáhnout asi 37 metrů a jeho hmotnost činila zhruba 70 tun. Přesto byl možná o něco menší než stávající rekordman, jeho mladší příbuzný Argentinosaurus huinculensis – ten mohl podle různých odhadů vážit snad až 90 tun.

Předkové člověka

Zajímavým příspěvkem k výzkumu druhohorních savců se stal také vědecký popis dvou zubů, jež se podařilo objevit v raně křídových sedimentech anglického Dorsetu. Jedná se o fosilie pokročilé vývojové linie savců – tzv. eutherií. Od nich vedl vývoj nejen ke kočkám, psům či slonům, ale také k lidem. Dva nové druhy druhohorních savců, definované podle zubních nálezů, dostaly podle zátoky Durlston Bay jméno Durlstodon a Durlstotherium. Jednalo se o menší noční živočichy, přičemž první jmenovaní se živili převážně hmyzem a druzí preferovali rostlinnou potravu. 

Nejstarším známým zástupcem eutherií je v Číně objevený druh Juramaia podobající se dnešnímu rejskovi, který žil asi před 160 miliony let. Zuby nalezené v Anglii jsou zhruba o 15 milionů let mladší a ukazují, že naši dávní předkové zjevně neztráceli čas – jejich zeměpisné rozšíření bylo poměrně rychlé a razantní.

Velká záhada ptakoještěřích vajec

Ptakoještěři představovali vývojové „bratránky“ dinosaurů a po většinu druhohor ovládali oblohu. Až donedávna jsme o jejich reprodukci i hnízdním chování věděli překvapivě málo, v posledních letech se však situace díky řadě nálezů mění. Loni například vědci oznámili objev obří hnízdní kolonie „čínských“ ptakoještěrů Hamipterus tianshanensis, žijících před 120 miliony let. Fosilie se zachovaly v trojrozměrné podobě a podařilo se odkrýt víc než 200 zkamenělých vajíček. 

Díky zmíněnému nálezu s jistotou víme, že ptakoještěři kladli kožovitá vejce podobná vajíčkům dnešních ještěrů a hadů. Navíc se předpokládá, že se na místo nálezu na břehu dávného velkého jezera pravidelně vraceli.

Klíšťata v peří  

V posledních letech získáváme řadu úžasných objevů z 99 milionů let starého jantaru, pocházejícího z několika lokalit v Myanmaru. Kromě mnoha druhů bezobratlých v něm vědci loni identifikovali například i opeřený dinosauří ocas nebo celé mládě praptáka. Zajímavým nálezem se stalo také několik druhohorních klíšťat, z nichž jedno se nacházelo přichycené na peru teropodního dinosaura, zatímco jiné bylo nasáté krví a mělo zhruba osmkrát zvětšený zadeček. 

Ukazuje se, že někdejší klíšťata parazitovala na dinosaurech podobně, jak to dnes činí klíště obecné na lidech. Pradávní cizopasníci nejspíš zabydlovali přímo hnízda velkých tvorů a usazovali se v jejich opeření. 

Přepíšeme učebnice? 

Mezi nejzávažnější studie publikované loni v časopise Nature patří ty, které zcela rozvracejí 140 let uznávanou systematiku dinosaurů. Již od konce 19. století se tito živočichové dělili podle stavby pánevních kostí na ptakopánvé (Ornithischia) a plazopánvé (Saurischia). Mezi ptakopánvé patřily býložravé druhy jako rohatí či kachnozobí dinosauři nebo obrnění stegosauři a ankylosauři. K plazopánvým se pak řadili obří sauropodi a převážně draví teropodi, z nichž se vyvinuli i dnešní ptáci. 

Matthew Baron, David Norman a Paul Barrett však po podrobné analýze 457 anatomických znaků u 74 dinosauřích druhů i jejich blízkých příbuzných dinosauromorfů dospěli k revolučnímu závěru. Teropodní dinosauři by podle nového řazení tvořili spolu s ptakopánvými samostatnou vývojovou skupinu, kterou zmínění odborníci nazvali Ornithoscelida. Mezi plazopánvé by patřili pouze sauropodi se svými příbuznými a vývojově primitivní skupina herrerasaurů. Převratnou myšlenku však vědecká obec ještě plně nepřijala a teprve čas ukáže, zda se dramatická změna ujme.