Povstalci v čele států: Nevýslovná krutost Muže z oceli

Lupič, rváč a terorista s tváří věčně zanícenou od akné, se srostlými prsty na noze a pochroumanou rukou, vysoký jen 160 centimetrů. Kumpáni mu říkali Koba a později vstoupil do dějin jako „muž z oceli“ – Josif Vissarionovič Stalin, původním jménem Džugašvili.

Stalin byl inteligentní, pracovitý, urážlivý a současně velmi pomstychtivý, schopný prosadit svou vůli bez ohledu na cokoliv, a z provinčního gruzínského městečka to dotáhl až na nejvyšší stupeň v někdejší carské říši. Později, už jako ikona světového komunismu, zametal s pečlivostí sobě vlastní stopy svých neúspěchů v roli revolucionáře. Jeho kariéra nebyla čistá ani lemovaná výraznými úspěchy. 

Krutost na denním pořádku

Stalin se narodil do ševcovské rodiny v gruzínském městě Gori. Otec alkoholik ho mlátil tak, jak bylo v té době obvyklé – do krve. Nicméně matka syna hýčkala, protože jeho dva starší sourozenci zemřeli brzy po narození. Chtěla mít z Josifa kněze, jenže on v semináři dlouho nevydržel a vrhnul se do víru života. Chvíli si v Baku vydělával jako drobný úředník, ale záhy se zhlédnul v revolučních myšlenkách socialismu, jak je prezentoval Lenin, a začal organizovat demonstrace. 

Pochopitelně tak neunikl pozornosti tajné policie a několikrát byl zatčen. Nicméně díky relativní shovívavosti carského režimu vůči politickým protivníkům skončil pokaždé nanejvýš na Sibiři, odkud se mu vždy podařilo uprchnout. Tuto slabinu si Stalin velmi dobře zapamatoval a z lekce se poučil – své oponenty pak nechával rovnou střílet. Pro Lenina se v té době stal zcela nepostradatelným hybatelem událostí na Kavkaze. Bolševická strana nutně potřebovala peníze a Koba se nebál si je vzít. Byl už revolucionářem „na plný úvazek“, se svou bandou se skrýval před policií a zdroje mu plynuly z vydírání i loupeží.

Smrt hladem

Když se bolševici dostali po Velké říjnové socialistické revoluci k moci, ujal se vlády v sovětském Rusku Vladimir Iljič Lenin, který si oblíbil Kobovu tvrdost a schopnost s věcmi pohnout. Příliš pozdě si však uvědomil, že je Stalin schopen zajít v touze po moci jakkoliv daleko. A přestože těsně před smrtí v roce 1924 jeho nástupnictví výslovně zakázal, Josif Vissarionovič se v následujícím boji o první místo v zemi prosadil před ostatními bolševiky ze „staré gardy“ a později je zlikvidoval. 

Jakmile stanul v čele SSSR coby generální tajemník komunistické strany, začal s násilnou kolektivizací zemědělství a likvidací bohatších sedláků, tzv. kulaků. Miliony jich nechal deportovat na Sibiř, a aby je zlomil, využil zbraň, která se dodnes považuje za jeho nejhorší zločin – uměle vyvolaný hladomor. Především na Ukrajině a v jižním Rusku, kde vládl největší odpor ke kolektivizaci, dal zabavit veškeré obilí včetně zásob určených pro opětovné zasetí. Záměrem bylo zestátnit rolnickou produkci a přimět sedláky, aby vstoupili do kolchozů chráněných před rekvírováním. Mizerné vedení společných zemědělských podniků a špatná úroda však vyústily v ohromný hladomor, jenž si vyžádal na pět milionů mrtvých. 

Velká čistka

Aby Stalin v ústředním výboru strany, tzv. politbyru, získal neomezenou moc, pustil se do „Velké čistky“ – kampaně politických represí, jež měly zastrašit ostatní bolševiky i celou společnost. K masovému vraždění přistoupil po 17. sjezdu komunistické strany v roce 1934, po volbě generálního tajemníka, v níž očekával své hladké potvrzení ve funkci. V tajném hlasování 1 200 členů však obdržel přes 150 záporných hlasů, zatímco populární Sergej Kirov, kterého mnozí viděli jako vhodného nástupce, jen tři. 

Jenže Stalin výsledky zmanipuloval, funkci obhájil a Kirov byl téhož roku zavražděn. Kdo si jeho smrt objednal, zůstává předmětem spekulací. Nicméně pro Josifa Vissarionoviče šlo o vhodnou záminku ke spuštění represí, jaké svět neviděl od dob Francouzské revoluce. 

Tisíc poprav denně

Tajná policie se zaměřila hlavně na inteligenci, včetně lékařů, spisovatelů, diplomatů, vědců a dalších intelektuálů. Podle odkrytých archivů NKVD, tedy Lidového komisariátu vnitřních záležitostí, zatkla v letech 1937–1938 přes 1,5 milionu lidí a téměř 700 tisíc z nich bylo zastřeleno – odehrávalo se tak v průměru asi tisíc poprav denně. Orgány cílily především na národnostní menšiny: Například Poláci, kteří se ještě za Lenina přidali na stranu revoluce a v partaji i v řadě státních úřadů drželi významné pozice, měli dvanáctkrát vyšší šanci skončit před popravčí četou. 

Čistky nakonec zasáhly také vysoce postavené komunisty, kteří si dovolili Stalinovi oponovat, či samotné policejní katy. Nikolaje Ježova, hlavu NKVD, tak na příkaz diktátora zastřelili vlastní kolegové v popravčí místnosti, jejíž technické řešení sám navrhoval. Věděl příliš mnoho a stal se symbolem teroru, zatímco Stalin se celou dobu chytře držel v pozadí a předstíral, že o ničem neví. 

TIP: Po Stalinovi: Co se dělo v Sovětském svazu po smrti „Muže z oceli"?

Velká čistka neměla být poslední. Masové represe však na čas odsunula druhá světová válka a boj o přežití Sovětského svazu. Kola útlaku uvedl Stalin opět do pohybu v roce 1953, ale od stovek tisíců poprav zemi uchránila jeho nenadálá mrtvice a smrt. V očích mnoha Rusů je přesto dodnes obdivovanou postavou a strůjcem válečného vítězství nad Německem. Někteří sociologové jeho popularitu vysvětlují tím, že se lidé ve chvílích vyhrocených situací domáhají drsnějších vůdců, kteří jim ukazují světlé zítřky.