Povodí řeky Zambezi: Útočiště v období sucha

Moje poslední africká cesta k řece Zambezi, do této oblasti bez plotů a asfaltek, konkrétně do Národního parku Mana Pools na břehu Zambezi v severním Zimbabwe a posléze do Národního parku South Luangwa v Zambii.

Stavba za dozoru

Národní park Mana Pools (Čtyři bazény) byl založen již v roce 1963 na ploše přesahující 6 000 km². Přiléhají k němu další chráněná území a je charakteristický periodickými záplavami vody ze Zambezi, po nichž zde zůstávají až do období sucha vodnatá jezírka. Atmosféra v parku je zcela ojedinělá možností bezprostředního kontaktu návštěvníka s velkými africkými zvířaty a to přesto, že jsme při půldenní rallye do tábora projížděli i územími označenými „Hunting area“, tedy „Lovecké území“.

Na začátku parku stál domek rangerů, kteří nám přidělili nejvzdálenější z 27 míst určených pro stavbu stanů. „Stavební parcely“ jsou řídce rozložené na břehu řeky a k jejich vybavení patří ohniště a kohoutek s vodou. Právě naše číslo však bylo obsazené. Stál tam mohutný sloní býk, který sice vlastní stan neměl, ale z několika málo metrů se zájmem pozoroval, jak za narůstajícího šera stavíme ty naše. 

Vodní salátová siesta

Tenhle zážitek byl opravu silný a těžko říct, jak bychom jej ustáli, kdyby nás nedoprovázel J .P . Botha – zkušený Afrikánec, který se jako jeden z prvních potápěl s velkým bílým žralokem bez ochranné klece. Slon, jenž nás uvítal v prvních minutách, předznamenal trvalou přítomnost obřích savců v okolí tábora. Procházely kolem nás i slonice s mláďaty a náš samec se vracel pravidelně za šera a nepravidelně přes den. Opatrnost byla na místě, protože tohle obrovské zvíře se z okolní krajiny vynořovalo zcela nenápadně a především naprosto bezhlučně. Měl jsem možnost pozorovat, jak klade zadní nohu do přední šlépěje a stopa vede téměř v jedné přímce. 

Za poledne se náš samec chodil pást na porost vodních rostlin v řece. Z vody mu koukal jen chobot a oči a vyzařovala z něj blaženost. Trsy rostlin vytržené s kořeny a blátem si před konzumací důkladně několikrát vymáchal a otloukl o kly. Ze strmého břehu nad ním jsem tuhle „přípravu salátu“ mohl sledovat na vzdálenost jeho chobotu. Když siestu dokončil, vylezl na strmý břeh překvapivě mrštně a rychle. Často jsme měli možnost pozorovat, že pro slony nebyl žádnou překážkou ani široký tok Zambezi. 

Sloni zblízka i zdálky 

Vůbec k nejbližšímu kontaktu s naším sloním samcem došlo, když jsme za žhavého poledne chvíli relaxovali ve stanu. Role se v tom okamžiku obrátily – sloní býk se přišel podívat na nás a očichával chobotem stanové celty. Tuhle chvíli jsme, asi na štěstí, zaspali a o návštěvě vím jen ze svědectví jiných lidí. Ne vždy byl ale tenhle slon tak tichý a dobře naladěný. Jeden večer prošel okolo a za chvíli bylo slyšet, jak asi sto metrů od nás u jiných stanů zlobně mručí a něco demoluje. Dozvěděli jsme se, že může být velmi nepříjemný a tvrdohlavý, především když ucítí, že někde ve stanu je ovoce. Pak ho jen máloco zastaví. 

Při samostatných projížďkách autem jsme pozorovali množství jiných slonů – většinou malé rodinky do šesti kusů samic s odrostlejšími mláďaty a samotářské samce. Když sloni nebyli u vody, natahovali se vzhůru ke stále ještě zeleným větvičkám a plodům salámových stromů nebo baobabů. Výjimečně stoupali i na zadní nohy, což jsem jinde neviděl a není vyloučeno, že jde o specifickou dovednost místní populace. Ani jednou jsem nezaznamenal, že by mezi nimi došlo k nějaké agresi a útočně se neprojevovali ani vůči jiným zvířatům. Mnohé sloní skupinky se zjevně znaly a v jiné době, hlavně při putování do jiných míst, se zřejmě spojují ve větší skupiny. 

Oblast nepsaného příměří

Byli jsme slony prakticky obklopeni a na každém místě s výhledem bylo možné alespoň několik těchto zvířat zahlédnout. Neobyčejně blízký kontakt bez nebezpečných okamžiků jsem si užil zvlášť v porovnání s dřívějšími zkušenostmi. Dosud mám v živé paměti, jak kdysi na naše auto zaútočil mladý sloní býk v parku Meru. Obdobně si nás jako cíl ataku dvakrát vybrala slonice v parku Tsavo. Rozběhnutý slon s roztaženýma ušima a vztyčeným chobotem působí opravdu hrozivě. Sice je možné, že šlo jen o výstražné útoky, ale to jsme naštěstí neměli možnost zjistit, protože místní šofér na důkaz nečekal a okamžitě ujel. 

O drsné příhodě jsme se také kdysi dozvěděli od bývalého zkušeného průvodce v Národním parku Queen Elizabeth v Ugandě. Z pozice průvodce byl suspendován na strážce u brány, protože nezabránil svým indickým klientům, aby vystoupili z auta a šli se na slony podívat zblízka. Jeden z Indů byl rozdupán. Jiný náš šofér, který měl za sebou i provázení loveckých výprav, při pozorování zvířat v Serengeti vždy vypínal motor. V případě slonů to však jednoznačně odmítal. Zde v Mana Pools jako by byla podepsána jakási dohoda o neútočení. Od všech velkých zvířat, která zde žijí, nás dělila jen stanová celta. To platilo do jisté míry i pro lvy, alespoň ve vztahu k člověku.

Na dosah lvům

Když jsme zahlédli první skupinku lvů – šest lvic a dvě lvíčata – J. P. zavelel „Pojďme!“ a pomalu jsme se ve třech lidech přiblížili pěšky asi na čtyřicet metrů. To už ale lvice začaly zvedat hlavy a naznačovaly, že jsme si dovolili celkem dost. Ještě pár vteřin jsme si ten vzácný okamžik užili a pak jsme zvolna vycouvali. Za zády nám právě přecházela sloní rodinka, kterou jsme soustředěni na lvy nevnímali. 

Celkem jsme během návštěvy obou parků pozorovali čtyři skupiny lvic po čtyřech až osmi zvířatech, dvakrát byla ve smečce přítomna dvě koťata. Bohužel jsme ani jednou nezahlédli dospělého samce, ale první noc v Mana Pools se jeho řev velmi nepříjemně blížil k našemu stanu. Zcela otevřeně přiznávám, že v tu chvíli jsem úplně ztratil sebevědomí vrcholového predátora planety. V Luangwě pak byl údajně jeden mohutný samec, který pendloval mezi dvěma dámskými skupinami. Lví trofej je pro některé omezence bohužel stále natolik lákavá, že lvy neochrání ani národní park.

Mezi parkem a vesnicí

Lvy jsme si skutečně naplno užili v Národním parku South Luangwa. Rozkládá se na břehu řeky Luangwy v jihovýchodní Zambii a je dobře dostupný z blízkého letiště Mfuwe. V současnosti je parku, jenž je vyhlášený možností nočních safari a silnou levhartí populací, vyčleněna plocha 9 050 km². Byl založen v roce 1982, přesto zde bohužel už od roku 1988 nežijí pytláky vybití nosorožci. 

Základnu jsme zde měli v kempu Croc Valley (Krokodýlí údolí) na jižním břehu poblíž vesnice Kakumbi. Přes solidní most, který tvoří současně bránu do parku, jsme pak pravidelně dvakrát denně vjížděli na ranní a večerní čtyřhodinová safari. Pobyt zde není zdaleka tak volný jako v Mana Pools, auto řídí vyškolený ranger a doba pobytu v parku je přísně dodržována. Jak jsme brzy zjistili, most není jedinou cestou do parku. Zvláště v podvečer je pohyb přes téměř vyschlou řeku dost intenzivní. Vesničané brodí do parku rybařit a na dříví a sloni chodí opačným směrem pomáhat sklízet úrodu k vesnici. Hlavní ochranou políček je hluk a střelba z praků. 

Tma patří šelmám

Zejména pěší cesty Afričanů přes řeku nás logicky přivedly k debatě, jak dalece jsou velká zvířata pro vesničany nebezpečná. Myslím, že „skóre“ za posledních 12 měsíců před naším příjezdem je dost výmluvné: Krokodýli měli na svědomí sedm lidí a hroch jednoho. Ostatně i my jsme v South Luangwa zažili jednou nebezpečnou situaci. Po nočním safari jsme vystupovali z auta na malém parkovišti asi 60 metrů od jediné pevné budovy v kempu, kde tři sloni právě zahradničili na květinové výzdobě. Někdo tam po nich zřejmě střelil z praku a trojice se v naprosté tmě a bez hluku řítila směrem k nám, aniž jsme si toho byli vědomi. Řev šoféra nicméně svědčil o tom, že je tahle hloupě vyvolaná situace vážná, ale sloni naštěstí v poslední chvíli změnili směr běhu.

Možnost nočního safari jsme využívali každý večer pobytu. Jel s námi ranger, který řídil otevřený Land Cruiser, a pomocník, jenž vyhledával zvířata bodovým reflektorem. Všimli jsme si, jak se aktivita zvířat za tmy výrazně měnila. Zatímco antilop i slonů jakoby ubylo, a ta zvířata, která jsme zahlédli, většinou v klidu postávala, hroši, šelmy a řada drobných druhů savců, jež jsme přes den ani nezahlédli, teď téměř ovládli scénu. Pozorovali jsme promyku žíhanou, ženetku tečkovanou a k mé velké radosti i cibetku africkou a promyku běloocasou (Ichneumia albicauda). Zahlédli jsme také dikobraza, blíže neurčenou kombu a drobného bércouna. Tmě ovšem dominovaly velké šelmy.

Lvi a jejich kořist

Jednou za soumraku jsme přistihli lvice při zahájení lovu. Čtyři z nich využily hlubokou strouhu k nepozorovanému přesunu. První zalehla na okraji strouhy po boku s dorostlou mladou samicí (zřejmě dcerou), další dvě zaujaly místa postupně asi po sto metrech tak, aby měly výhled na skupinu impal. Další dvě lvice se naopak okatě procházely okolo antilop. Tvářily se, jako by se nic nedělo a evidentně měly v plánu nahnat stádo proti číhajícím družkám. Už už se schylovalo k útoku, když na scénu dorazila rodinka slonů, která dle rangera soustředění lvic překazila.

Další večer jsme na horizontu ve světle reflektoru zahlédli dvě malá opuštěná lvíčata. Vzhledem k množství hyen v okolí to bylo dost divné. Asi po kilometru jsme pak objevili skupinu šesti lvic, které požíraly impalího kozlíka. Hostina již téměř končila a lvice si vzájemně důkladně olizovaly zakrvácené mordy. Tenhle úlovek jim asi úplně nestačil, protože další dopoledne jsme stejnou smečku zastihli poblíž strženého buvola. Jedna ze lvic měla zřejmě hlídku a co chvíli se zvedla ze stínu do slunečního žáru, aby odehnala hodující supy. Byla to trochu sysifovská služba – jen kousek poodešla, supi přiletěli zpět.

Levharti a konec jednoho cyklu

Velmi vzrušující bylo, když kužel světla zachytil v noční tmě statného levharta. Už dřív jsme po této neskutečně ladné kočce bezvýsledně pátrali a já byl v té chvíli přesvědčen, že jde o naše jediné setkání. Jenže následující podvečer, když jsme mohli na krátký okamžik opustit auto na břehu Luangwy a já rychle popošel na okraj strmého břehu téměř vyschlé řeky, uviděl jsem bezprostředně pod sebou stát levharta, překvapeného stejně jako já. Podařil se mi rychlý snímek a raději jsem se hned vrátil do auta. Do třetice se nám pak hned další dopoledne předváděla na stromě mladá levhartí modelka. Takže tvrzení, že Luangwa je k pozorování levhartů vhodným místem, tentokrát opravdu nelhalo. 

TIP: Lovci a marný boj jejich kořisti o život: Tvrdá rána z milosti

Na začátku října se udělalo mimořádné vedro, několik slonů jsme poprvé viděli uléhat na zem. Naposledy jsme projížděli některá teď už známá místa, ve vzduchu jakoby bylo cítit nastávající změnu. Rozpraskaná půda byla připravena přijmout vláhu nadcházejících dešťů. Antilopy, zebry, sloni a ostatní býložravá zvířata se už brzy dočkají svěží pastvy. Plná břicha samic jsou příslibem, že se stáda rozrostou o spoustu mláďat a opustí břehy řeky, na nichž přežila další suché období.