Pouť za batolci červenými: Setkání s potrhlými anděly

To místo si pamatuji již více než padesát let a nosím je v sobě ukryté jako šperkovnici skrývající poklad nejvzácnější. Střeží je nepříliš velký rybník, jenž postačí tak právě oblakům, aby se v jeho hladině mohla vzhlížet a obdivovat vlastní spanilost. Údolí, jímž se vine stužka Říčky, je na příkrých skalnatých stráních porostlé listnatými hvozdy a rybniční břehy vroubí kapitální smrky. Před půl stoletím jsem na tomto místě – jako malý udivený kluk – spatřil anděla, jehož křídla měnila barvu. Alespoň tak na mne měňaví batolci červení (Apatura ilia) poprvé působili. Později jsem se vrátil v roli amatérského entomologa – ověšen smrtičkami a síťkou na motýly. Dnes už vím, že krásu nelze vlastnit; je možné ji pouze pokorně vnímat, obdivovat, těšit se z ní…

Krasavci s bizarními chutěmi

Člověk se většinou nemá vracet na místa, kde kdysi prožil něco, co jej zasáhlo na celý život, protože skleněné zámky bývají zpropadeně křehké. Je to jako se zamilovaným starým filmem, při jehož roky požehnaném zhlédnutí bývá člověk často zklamán, protože děj je trapně naivní. Obdobně místo, které někoho v dětství uchvátilo, je dnes zničeno nebo zastavěno skladištní halou. Takové rozčarování naštěstí nepostihlo svatyni batolců červených, za nimiž jsme v prvé řadě přijeli. Rybník i s volavkami byl pořád na svém místě a raci, které jsem pozoroval v dětství, nadále spokojeně žili ve výpusti. A vzduch se vlnil a chvěl vedrem přesně jako kdysi.

Přes svou nadpozemskou nádheru mají batolci, stejně jako třeba neméně půvabní bělopásci topoloví, bizarní chutě. Vášnivě rádi sají tekutiny z rozkládajících se mršin, z trusu a nepohrdnou ani čpavým lidským potem. To nám zdánlivě hrálo do karet. Bylo vedro a my byli pod těžkými batohy zpocení jak myši. Na radu zkušených fotolovců motýlů jsme navíc ve sklenici vláčeli dobře zaleželé syrečky naložené v pivu a v igelitovém pytli další speciální pochoutku – koňské kobližky. Zaradovali jsme se, když jsme u hráze rybníka objevili leklou ostroretku. Takovým vnadidlům snad okřídlené skvosty neodolají… Jenže člověk míní a batolci mění…

Let opilého stíhače

Entomologové hodnotí let batolců jako rychlý a divoký a tvrdí, že mnohdy vyletují do vrcholků korun stromů několika metrů nad zemí zvláště podél průseků a lesních cest. Nelžou, ale jejich popis je příliš strohý a věcný. V neosobních slovech si člověk určitě nepředstaví skutečnost. Let batolce totiž vypadá, jako by přebral nějaké drogy: je zběsilý, střelhbitý, nevypočitatelný, klikatý, bláznivý… Fotografa přivádí k pláči, k zoufalství a k vulgarismům. Nebýt batolcovy nadpozemské krásy, prchlivec by neváhal použít revolveru; ale vytahujte bouchačku na anděla… Do mnohametrové výšky nad zemí nevyletuje batolec „občas“ – alespoň na naší lokalitě – ale je tam takřka stále a naopak k zemi sestupuje jen výjimečně a především nepravidelně – většinou krátce dopoledne a potom na delší dobu pozdě odpoledne. Objevuje se znenadání a zase mizí jako fata morgana.

Když člověk batolce spatří, zadrhne se mu cosi v krku: znovu jsem byl vzrušený jako bratranec Benedikt, potrhlý entomolog z knihy Patnáctiletý kapitán Julesa Vernea, při spatření legendární manticory. Človíček je bez dechu, zkoprnělý krásou a strachem, aby batolec zase nezmizel kdesi v korunách stromů. Stačí stín, projíždějící cyklista, nepatrný pohyb a …
Barevný krasavec našimi páchnoucími vnadidly pohrdal. Sál pouze na vlhkém břehu nebo sosákem prozkoumával vyprahlou vysušenou hlínu. Ale vždy jen okamžik. Poté nám klikatým nervózním letem zase mizel ve výšce.

Čekání na motýlího Godota

Čekali jsme na batolce hodiny, dny… Sameček se však ukázal vždy jen na chvilinku, okamžik sál vláhu a zase zmizel v korunách stromů. Ještě, že bylo co pozorovat v okolí. V pobřežním podrostu se vyhříval sameček vzácné karmínové vážky červené (Crocothemis erythraea) a jako zázrakem se k nám snesla i samička jednoho z našich největších denních motýlů bělopáska topolového (Limenitis populi) s rozpětím až 80 mm.

Bělopásci topoloví patří k největším fotografickým výzvám. I tito nádherní a velmi vzácní motýli jsou „šílenými letci“ a také oni s oblibou sají na odpudivých zapáchajících látkách. V České republice je bělopásek topolový údajně rozšířen celoplošně, ale všude je k zastižení jen vzácně a solitérně neboť je to teritoriální motýl. V Česku je zákonem chráněný, ale jeho populaci ohrožuje zejména likvidace plevelných dřevin (živnou rostlinou je pro něj především topol osika a topol černý) a přeměna lesů na stinné smrkové monokultury.

TIP: Zázrak krok za krokem: Jak se z housenky stane motýl

Nad hlavou nám kroužila káňata, v trávě se předváděl nádherně zbarvený sameček ještěrky obecné, ve výpusti dřímali raci a v mělké rybniční vodě postávaly lovící volavky popelavé. Čas plynul poklidně jako voda v mělké Říčce. Když se – po mnoha a mnoha hodinách – zableskl mezi stromy přilétající batolec, nastal poplach. A naše zkouška trpělivosti nakonec přece jen přinesla alespoň několik snímků…

Vzácná letní návštěva

Odborníci tvrdí, že batolci červení létají na rozdíl od batolců duhových vzácně i ve větších skupinách. My jsme při monitoringu tří lokalit v Moravském krasu pozorovali batolce červeného až na jednu výjimku (na jednom místě létali dva samečci) vždy jednotlivě. Naopak známý entomolog Josef Moucha pozoroval v polovině července 1951 v údolí Dobšinského potoka na středním Slovensku létat tisíce batolců duhových.

TIP: Vzácný motýlí klenot: Návrat jasoně červenookého

Batolec červený se vyskytuje velmi vzácně v údolních polohách v pobřežních a vlhčích listnatých lesích, především v nížinách a pahorkatinách (do 800 m n. m.). Jeho výskyt je lokální a ojedinělý; létá v červenci a srpnu. Určitě nebudu sám, kdo setkání s batolcem považuje za vzácný zázrak, za andělské zjevení, za nezapomenutelný zážitek, jehož obraz se hluboce a navždy vtiskne do paměti.

Batolec červený patří k ohroženým druhům naší přírody a vyžaduje plnou ochranu. Jeho úbytek způsobují především často nefunkční meliorační zásahy, regulace vodních toků a zejména v lužních lesích chemické ošetřování – to když lidé pokračují ve své pošetilé sysifovské snaze vyhubit „nezničitelné“ komáry.