Potomci Bormanna, Heydricha a Himmlera: Kde skončily děti elitních nacistů?

Nacistické špičky byly přesvědčeny o vlastní výjimečnosti a vyvolenosti, s politickými nepřáteli zacházely krutě, projevovaly nepředstavitelnou nenávist vůči Židům a „méněcenným“ národům. Též zneužívaly moc, pohrdaly lidskými právy a neštítily se lží, brutality ani vyvraždění milionů nevinných lidí. Současně však usilovaly o šťastný rodinný život a doma se láskyplně věnovaly výchově svých dětí. 

Dědicové těchto vůdců vyrůstali v luxusu, pohodlí, převážně stranou válečné vřavy a bez vědomí toho, co jejich rodiče páchají. Po letech života ve zlaté kleci však se spojeneckými vojsky přišel „soumrak bohů“ a pro většinu dětí nacistických vůdců také společenský propad. Jejich otcové spáchali sebevraždu, zmizeli nebo byli zatčeni a čekala je poprava či vězení.

Osudoví rodiče

Co pociťovaly děti nacistických pohlavárů, když se po válce dozvídaly fakta o holokaustu a válečných zločinech, jež se vymykaly všem dosavadním představám o zlu? Jak se vyrovnávaly se skutečností, že odpovědnost nesli jejich otcové? Například Rolf Mengele (* 1944), syn osvětimské zrůdy Josefa Mengeleho, uvedl: „Je to prostě můj osud být jeho synem.“ 

Potomci čelných nacistů se nemohli vyhnout materiálním ani psychickým důsledkům svého původu. Jeden z nich o pocitu každodenního útěku před vzpomínkami napsal: „(…) já, věčně dětská zombie, uháním pryč, pořád a pořád uháním pryč.“ Americký novinář Gerald Posner konstatoval, že „hříchy otců poznamenaly druhou generaci Němců způsobem, který dokáže málokdo pochopit“. Děti čelily velkému tlaku i zájmu veřejnosti, jelikož jejich původ vyvolával značné emoce. Některé z nich například nepřijali do škol či zaměstnání s vysvětlením, že jejich jméno vzbuzuje negativní vzpomínky na éru, kterou se Němci snaží vytěsnit.

Stigma příjmení

Psychologové prokázali, že poprava či odsouzení k odnětí svobody otce či matky má na děti zničující vliv: Ačkoliv nic neudělaly, trpí a nesou negativní následky činů svých rodičů. V důsledku odloučení, omezení nebo úplného přerušení osobního kontaktu a vzniklých sociálních i společenských změn se u nich zpravidla projeví stres, trauma, agrese, výchovné problémy či specifické poruchy učení. Navíc je složité se vyrovnat s představou, že milující otec, který se o ně vzorně staral, by měl být zločincem a vyvrhelem. 

Důsledky této psychické zátěže se však odvíjejí od mnoha proměnných: Záleží například, kolik je potomkovi v době krize let nebo do jaké míry fungovaly „normální“ rodinné vztahy. Důležitou roli hraje také otázka, kdo se za odsouzeného ujme péče a výchovy nebo jaká je ekonomická a sociální situace zbylé či nové rodiny. Vliv má rovněž míra společenského stigmatu, jež může vést k izolaci a k šikaně „dětí kriminálníků“. Proto se mnozí z potomků nacistických vůdců snažili na sebe neupozorňovat, nebo se naopak pokoušeli vyniknout a dosáhnout co nejlepších výsledků. 

Sladkohubý slizoun

Jak konkrétně se děti nacistických elit s těžkým dědictvím vyrovnávaly? Zdá se, že většinu z nich pronásledoval pocit hanby a viny. Mnohé se za působení svých otců styděly, snažily se zapomenout, vyhnout se zájmu veřejnosti, nejitřit staré rány a vést normální život. Některé se svých otců zřekly, jiné sice nacistické zločiny neobhajovaly, ale rodičům zkoušely pomoct: Například synové vůdce německé mládeže Baldura von Schiracha se všemožně snažili, aby byl jejich otec předčasně propuštěn. 

Mnozí si změnili jméno a odmítali o svém původu hovořit. Stávalo se, že podrobnosti o nacistické minulosti někdy neznali ani jejich životní partneři. Jiní se pokoušeli hříchy rodičů odčinit, ale jen málokdy měli potřebu je veřejně odsoudit, distancovat se od nich či se omlouvat obětem. Nejdál zašel Niklas Frank, syn popraveného „kata Poláků“ Hanse Franka: Napsal o něm knihu, v níž s šokující otevřeností vylíčil neobyčejnou nenávist i opovržení a otce vykreslil jako „nekritického sladkohubého slizouna, ‚udělaného‘ do Hitlera“.

Zatímco mnohé recenze autora chválily, že nestrká hlavu do písku, český badatel Jaroslav Čvančara se vyslovil velmi kriticky: „Tolik vyžadované ‚účtování s rodiči‘, jak je předvádějí někteří potomci nacistů, například Niklas Frank (…), považuji za teatrální a hloupé. Jsem přesvědčen, že nikoliv mediální sebemrskačství, ale pouze vnitřní a hluboká katarze může dojít k upřímnému vyrovnání se s minulostí.“

Vina se nesmí dědit

Našli se však i tací, kteří nad zkázou způsobenou svými otci zavírali oči nebo jejich provinění bagatelizovali. A v neposlední řadě nechyběly ani ratolesti, jež své rodiče hrdě obhajovaly a ztotožňovaly se s myšlenkami nacionálního socialismu. Například pěstounka Eicke Bormannové vzpomínala na dceru Hitlerovy pravé ruky Martina Bormanna takto: „Velice dobře se na otce pamatovala a stále ho považovala za velkého muže. O jeho vině nechtěla vůbec nic vědět. Byla zvyklá na přepych a domnívala se, že na něj má stále nárok. Eicke měla pocit, že je něco lepšího.“ Zcela nekriticky se o svých otcích vyjadřovali též Wolf Rüdiger Hess, Edda Göringová, Gudrun Himmlerová či Ursula Dönitzová.

TIP: Děti vzala s sebou: Byla Magda Goebbelsová oběť doby, či krutá vražedkyně?

Není pochyb, že děti nacistů za zločiny svých rodičů nemohly a neměly za ně nést morální vinu. Jeden z vnuků říšského vůdce mládeže von Schiracha uvedl: „Vina mého dědečka je vina mého dědečka. Spolkový soudní dvůr říká, že vina je to, z čeho lze vinit konkrétní osobu. Neexistuje kolektivní trest, dědičná vina, a každý člověk má právo na vlastní biografii.“ Rolf Mengele si dále posteskl: „Otec dělal, co dělal, a já se teď za něj musím zodpovídat. To dědictví nemůže přejít na mé děti, musí skončit se mnou.“