Poslední lidé pravěku: Kde ještě žijí lidé z doby kamenné?

Antropologové se domnívají, že zhruba o třech čtvrtinách z tzv. izolovaných kmenů dosud vůbec nevíme. Neznáme jejich přesný počet, jazyky, jimiž mluví, ani způsob života. Naopak to však platit nemusí: Ve skutečnosti je téměř nemožné, aby hustý příkrov porostu odstínil například hluk letadel či lodí nebo noční osvětlení vzdálených aglomerací. Indiáni tak s největší pravděpodobností dobře vědí, že za hranicemi jim známého světa číhá „bílý muž“. Kdyby chtěli, mohli by ho bez problémů kontaktovat. Záměrně to ovšem nedělají a dovedně se před jeho zraky skrývají. Důvod je zcela prostý: Bojí se. 

Vzpomínky na masakry

„Lidé mají jakousi romantickou představu, že si izolované kmeny svůj životní styl zvolily záměrně, aby se odřízly od všech zkažeností moderního světa. Pravda je však úplně jiná: Ve skutečnosti by domorodci o kontakt stáli, jenže mají strach,“ vysvětluje antropolog Kim Hill z Arizonské státní univerzity. 

A zkušenosti z posledních dekád uplynulého století jim dávají k obavám víc než pádný důvod. Ještě poměrně nedávno se mnozí indiáni pravidelně ocitali v přímém ohrožení života v důsledku ilegální těžby mahagonu a dalších vzácných druhů dřeva. Brazilská vládní organizace na ochranu domorodého obyvatelstva FUNAI evidovala zejména v 70. a 80. letech desítky krvavých masakrů. Od té doby se sice jejich frekvence snížila, stále se však jedná o palčivý problém, který takřka nemá řešení. 

Janomamové čelili v posledních letech hned několika krvavým masakrům kvůli nelegální těžbě dřeva. (foto: Wikimedia Commons, Ambar~commonswiki, CC BY-SA 3.0)

Černým písmem se do historie zapsaly především události z vesnice Haximu nedaleko venezuelských hranic, kde nelegální zlatokopové v roce 1993 povraždili šestnáct příslušníků kmene Janomamů. Tentýž kmen se stal terčem jednoho z nejdrastičtějších útoků namířených proti indiánům také v roce 2012, kdy pašeráci bez okolků vyvraždili celou vesnici. Ozbrojenému přepadení podlehlo osmdesát indiánů a přežili pouze tři šťastlivci, kteří byli právě na lovu. 

Nejosamělejší na Zemi

Podobně dramatickou, ne-li ještě drsnější vzpomínku na řádění „vyspělého“ člověka si nese člen neznámého kmene v blíže nespecifikovaném amazonském regionu, známý jako „muž z díry“. Má zhruba padesát let, přezdívá se mu rovněž „nejosamělejší člověk planety“ a je pokládán za posledního příslušníka svého etnika: Někdy koncem 80. let nejspíš jako jediný přežil vyvraždění svých druhů a od té doby zůstal v pralese odkázaný sám na sebe. 

FUNAI začala pohyby záhadného indiána monitorovat a povedlo se jí získat několik videozáznamů, přesto se o něm dosud ví jen málo. Předpokládá se, že nikdy nemluvil s nikým mimo prales, a dokonce není známo, jakým jazykem hovoří. Vede kočovný život a podle všeho si udržuje pevné zdraví. Přespává ve vlastnoručně postavených chýších vztyčených nad dírou v zemi a dokáže si vyrábět nástroje, jež posléze nechává na místě a stěhuje se dál. 

Právě díky popsaným stopám mají ochránci přibližnou představu o jeho pohybu a čas od času se mu pokoušejí zanechávat dary či s ním navázat komunikaci. Brazilská vláda mu dokonce „věnovala“ přibližně tři tisíce hektarů pralesa, muž nicméně zjevně nemá o jakýkoliv kontakt zájem – a s jeho zkušenostmi se mu nelze divit.

Plačte potichu

Má-li bílý člověk mezi indiány pověst vraždícího monstra, je zcela logické, že se ho obávají. Snad nejvíc to platí pro kmen Awa, údajně nejohroženější na celém světě. Posledních zhruba tři sta jeho příslušníků totiž obývá část pralesa, jež čelí vůbec nejrychlejšímu odlesňování rukou bezohledných dřevorubců. Během uplynulých let si proto domorodci vypěstovali schopnost dovedně se ukrývat, a své děti prý dokonce učí plakat potichu, aby na sebe těžaře náhodou neupozornily. Přesto v nerovném boji prohrávají: Podle FUNAI zabili nelegální pašeráci dřeva v letech 2003–2010 na 450 lidí Awa.

TIP: Tváří v tvář civilizaci: Jihoameričtí indiáni jsou nejohroženější komunitu na Zemi

Nicméně ne všechny z široké palety pralesních kmenů nastavují bílým vetřelcům „druhou tvář“ a zůstávají pasivní. Přinejmenším několik z nich proslulo násilnickou povahou a na žádného z cizích příchozích neváhají vytasit zbraně. Škraloup ulpěl například na pověsti indiánů z oblasti Vale do Javari, jejichž pravé jméno nikdo nezná. Místní, včetně ostatních domorodců, jim říkají jednoduše Flecheiros, tedy doslova „lidé s šípy“: Na rozdíl od většiny ostatních amazonských indiánů, kteří spoléhají spíš na klacky a hole, totiž dovedně ovládají lukostřelbu.

Špatný den pro víru

Ještě drsnější pověst pak provází ekvádorský kmen Huaorani. Zmínění indiáni, všeobecně známí jako „auca“ neboli „barbaři či divoši“, své teritorium tvrdě brání pomocí dvoumetrových oštěpů se zpětnými háčky. A nejbojovnějších tlup se prý obávají i jejich soukmenovci, především ti, kteří už se odvážili kontaktu s civilizací. 

Huaorani nechvalně prosluli v 50. letech minulého století, kdy zabili pět amerických evangelických misionářů, nesoucích barbarskému kmeni křesťanské poselství. Běloši svou misi pečlivě naplánovali: Nejprve nad obydleným územím pouze pravidelně přelétali, pořizovali snímky a příležitostně shazovali dary, které si prý indiáni rádi vyzvedávali. Teprve po několika měsících se misionáři rozhodli je kontaktovat osobně – jenže domorodci všech pět mladých mužů bez milosti probodali oštěpy. Tzv. operace Auca tehdy oblétla svět, a portrét vedoucího mise Natea Sainta se objevil dokonce na titulní straně časopisu Life. Nebylo to přitom zdaleka poprvé ani naposled, kdy misionáři zaplatili cenu nejvyšší. 

Jejich snaha však nakonec přece jen nevyšla naprázdno. O několik let později se totiž do pralesa vydala Saintova sestra Rachel spolu s manželkou jednoho z dalších zabitých mužů a na rozdíl od nich se jim povedlo mezi indiány relativně hladce proniknout. Dokázaly zmírnit jejich sklony k násilí a prosadit monogamní způsob života, takže se dnes většina kmene řídí těmito „západními“ pravidly. Původní styl vyznává zhruba jen pět menších odříznutých komunit, které zvolily striktní izolaci. 

Vzácná setkání

Veškeré incidenty s krvavou zápletkou mají ovšem jedno společné: Prvotní kontakt nevyvolají indiáni, nýbrž běloši. Násilí pak představuje pouze svérázný způsob domorodců, jak dát najevo, že nemají zájem. Pokud už nějaký kmen projeví chuť navázat styky s civilizací sám od sebe, jde doslova o raritu. 

Naposledy se tak stalo v červnu 2014, kdy se z pralesa u peruánských hranic nečekaně vynořilo sedm členů dosud neznámého kmene a pokusili se o komunikaci se sousedními Ashai, kteří na rozdíl od nich udržují kontakt s okolím. Navzdory vzájemné neznalosti jazyka se podařilo zjistit pohnutky pralesních cizinců: Žádali o pomoc, neboť jejich vesnici vypálili ozbrojení pašeráci. O události tehdy informovala média po celém světě a opět přitáhla pozornost ke globálnímu sporu, jaký přístup k domorodcům uplatňovat. 

Buď, a nebo

Existují v zásadě dvě možnosti: buď nechat indiány zcela být, nebo se pokusit o cílený zásah do jejich komunity. Z laického hlediska se druhá varianta možná jeví jako „barbarská“, ovšem v některých případech jde o jedinou možnost, jak zajistit, aby se izolovaní obyvatelé pralesa vůbec dožili konce století. S určitými riziky – například s nemocemi, vůči nimž nemají přirozenou imunitu – si totiž vlastními silami neporadí. 

Uvádí se, že viry pravých neštovic, spalniček a chřipky zavlečené Evropany do Nového světa zapříčinily smrt 90 % původních obyvatel kontinentu. Ačkoliv se izolované kmeny s moderní civilizací nestýkají, kontakt s jinými domorodci jim často nevadí. Problém tkví v tom, že drtivá většina ostatních amazonských indiánů nežije odříznuta od světa, takže se mohou snadno stát přenašeči smrtících chorob. 

Agentury, které se ochraně izolovaných kmenů věnují, se k nim proto snaží dostat vakcíny a vysvětlit jim základy prevence – což si ovšem nejprve žádá vybudování důvěry. „Postupně vytváříme vztah na dálku, následně uskutečňujeme opatrná setkání s lékařskými týmy v místě, které si domorodci vyberou. Jakmile navážeme kontakt, mohou antropologové začít monitorovat situaci a dále upevňovat vzájemné vztahy,“ popisuje již zmíněný Kim Hill. 

Pomoc v pravý čas

K zastáncům uvedeného řešení patří i etnograf a aktivista Sydney Possuelo, zřejmě největší světová autorita v otázce ochrany původních obyvatel. Za uplynulých šedesát let vedl desítky expedic do odlehlé brazilské džungle a dokázal navázat mírový kontakt se sedmi nedotčenými kmeny, včetně obávaných „lidí s šípy“, aby je pomohl ochránit před hrozícím nebezpečím vnějšího světa. Jako dlouholetý ředitel Oddělení pro izolované indiány v rámci FUNAI prosadil u brazilské vlády, že se přibližně 15 % rozlohy země proměnilo v chráněnou rezervaci. Jak tvrdí tamní novinářka Ayelet Vardiová, nebýt jeho aktivity, řada kmenů by dnes již neexistovala. 

TIP: Vyprahlý svět malého muže: Afričtí Křováci zažívají těžké časy

Nicméně na přelomu století se Possuelova iniciativa stávala trnem v oku právě brazilské vládě, která se od vytyčené ochrany domorodců začínala distancovat. V roce 2006 – tedy dlouho před nástupem kontroverzního prezidenta Jaira Bolsonara, jenž svým opovržením vůči indiánům proslul – pak organizace FUNAI Possuela propustila. Krátce předtím totiž veřejně kritizoval její vedení, které se pomalu přiklánělo k názoru, že indiánské rezervace zaujímají příliš velké území. Rozpočet státní organizace se mezitím neustále snižuje: Jen v roce 2016 ho vláda seškrtala bezmála o 40 %. A naopak snaha ilegálně zabírat další a další půdu, využitelnou pro zemědělství i chov dobytka, vytváří nad budoucností amazonských indiánů velký otazník.