Poledníkový oblouk poznání: Struveho geodetický oblouk umožnil stanovení rozměrů Země

Cesty k měření naší rodné planety byly často trnité a dláždí je mnoho omylů – ale i četné úspěchy. K velmi vydařeným pokusům novodobých dějin geodézie pak patří mimo jiné tzv. Struveho geodetický oblouk. Tato síť významných orientačních bodů táhnoucí se od Černého moře až k severnímu Norsku vznikla v letech 1813–1855 na popud ruského astronoma s německými kořeny Friedricha Georga Wilhelma von Struveho a její účel byl jasný – určit přesné rozměry Země na základě poledníku. 

Od Ukrajiny po Norsko

Struve využíval metodu triangulace čili měření dlouhých vzdáleností s využitím systému trojúhelníků. Celkově se původní triangulační řetězec skládal z 258 hlavních trojúhelníků a 265 geodetických vrcholů rozmístěných na linii o délce 2 820 km. V současnosti by zmíněný řetězec vedl napříč deseti různými zeměmi: Ukrajinou, Moldavskem, Běloruskem, Litvou, Lotyšskem, Estonskem, Ruskem, Finskem, Švédskem a Norskem. Jeho nejsevernější bod se přitom nachází poblíž norského města Hammerfest (na snímku), zatímco ten nejjižnější leží na Ukrajině na pobřeží Černého moře. 

Skok v poznání Země

Význam Struveho geodetického oblouku je nedocenitelný. Jednalo se o první přesné měření dlouhého segmentu poledníku, což následně umožnilo exaktně stanovit velikost a tvar naší planety. Ve výsledku pak zmíněný počin představoval významný skok v dějinách vědy i na poli měřicí techniky a topografického mapování.

TIP: Moderní přístroje ukazují, že Greenwichský poledník je vyznačený špatně

Zároveň šlo o úžasný příklad vědecké spolupráce napříč státy. Je tedy nasnadě, proč se Struveho geodetický oblouk – respektive jeho 34 původních bodů v podobě pamětních desek, obelisků, železných křížů nebo otvorů vyvrtaných do skal – stal v roce 2005 součástí světového dědictví UNESCO.