Pole uprostřed měst: Jakou budoucnost nám nabízí městské farmaření?

Až 14 000 m² bude mít pařížská střešní zahrada, která se otevře příští rok a stane se nejrozsáhlejší pěstírnou svého druhu. Do tamní půdy se zasadí třicet druhů ovoce či zeleniny, o něž bude pečovat dvacítka zahradníků. Ve vrcholné sezoně tak střešní prostor vyprodukuje i tunu potravin denně. 

Společnost Agripolis coby autor projektu navíc dodává, že zahrada nebude využívat žádné pesticidy a rovněž se promění v oázu klidu, vzdělání a seberealizace: Mezi záhonky se totiž budou konat pěstitelské workshopy a lidé si zároveň budou moct kousek střešního prostoru pronajmout k vysazení vlastní zeleniny. 

„Ploché střechy představují nevyužitý prostor měst a naše vize do budoucna počítá s tím, že by se zaplnily zahradami,“ vysvětluje zakladatel Agripolisu Pascal Hardy. „Naším cílem je zavést městskou zahradu jako udržitelný zdroj potravin, jejichž produkce přímo v srdci Paříže bude zcela přirozeně kopírovat roční období.“

Zahrady vítězství

Plán působí jako průlomová myšlenka na využití částí moderního města, jež by jinak ležely ladem. Pravdou však zůstává, že kvůli četným obdobím nouze se plodiny přímo uvnitř zástavby pěstovaly již v 19. století: Například obyvatelé Detroitu zasaženého ekonomickou krizí byli v roce 1893 vyzváni, aby každou volnou plochu města přetvořili v zahrady. Ještě mocnější pobídkou se staly obě světové války, kdy dávalo podobné pěstování lidem křehkou jistotu, že nebudou trpět hlady, ačkoliv jejich země musí podporovat vojáky na frontách. Pro spojenecké zelené plochy tohoto typu z dob druhé světové války se dokonce vžilo označení „zahrady vítězství“. 

Dnes se však vedle komunitních pěstíren objevují také technologicky vyspělé alternativy: Nereagují ovšem přímo na útrapy válečných konfliktů a finanční krize, nýbrž na paradoxní fakt, že ve městech sice dochází místo, ale zároveň tam stojí řada nevyužívaných budov. Vznikají tak projekty jako pařížská superzahrada, nicméně moderní pěstitelé zvelebují i opuštěné továrny či podzemní bunkry. 

Rosteme do výšky

V továrenských nebo podzemních komplexech se úspěšně uplatňuje tzv. vertikální farmaření, kdy se rostliny uloží do truhlíků, jež se následně zavěsí do pater nad sebe. „Záhony“ tudíž rostou do výšky a na relativně malém prostoru se dá vypěstovat velké množství zeleně. K výhodám zahrad vznikajících ve skladech či bývalých výrobních halách navíc nepatří jen úspora místa, ale také absolutní kontrola pěstitelů nad produkcí. 

Jelikož je halová zahrada zastřešená, starají se zahradníci o všechny procesy, které jinak zajišťuje příroda, déšť a slunce. Rostliny potřebují dostatek světla a nesmějí jim chybět ani vláha a živiny. Ve skladišti na okraji New Yorku například vznikla díky společnosti Bowery Farming vertikální zahrada, kde se zeleň nesází do hlíny, ale roste ve speciálním tkanivu z recyklovaných plastových láhví. Látka se po sklizni snadno vyčistí, čímž se brání nákaze škůdci nebo plísněmi, a farma tak nemusí využívat fungicidy, pesticidy ani herbicidy. 

Plně pod kontrolou

Zároveň se jedná o hydroponickou farmu – kořeny plodin tedy prorůstají přímo do nádržek s vodou obohacenou o živiny. V praxi to znamená, že se H2O nevsakuje do zeminy, odkud ji posléze odpařuje slunce, ale používá se cíleně a úsporně. Podle ředitele společnosti Bowery Farming Irvinga Faina uspoří jejich hydroponická farma až 95 % vody, kterou normálně vyžaduje pěstování na polích. Slunce ve skladu nahrazují LED žárovky, díky nimž sklizeň nezávisí na ročních obdobích. Vertikální zahrada tak poskytuje až 100krát víc plodin než běžné pole o stejné ploše.

Ve městech, kde po většinu roku panuje spíš chladné počasí, se mohou moderní pěstitelé uchýlit do nevyužívaného podzemí. V Londýně například vznikla hydroponická farma třicet metrů pod zástavbou v opuštěném bunkru, kde se Londýňané za druhé světové války ukrývali před bombami. Jelikož se nachází dost hluboko pod povrchem, neovlivňují ji teplotní výkyvy a udržuje si stabilní klima. I zde se rostliny pěstují v regálech s kořeny namočenými do vody, přičemž potřebné světlo a teplo jim dodává kombinace LED a obyčejných žárovek. Vzduch do podzemí navíc přivádějí průduchy s filtry, jež tak zachytí veškeré škůdce, kteří by mohli rostliny ohrozit. 

Kam včely nelétají

Nicméně ne vše je na urban farmingu tak „zelené“, jak se na první pohled zdá. Například podle studie, kterou si nechalo vypracovat město New York, je zemědělská revoluce ještě relativně vzdálená. Dokument v první řadě uvádí, že ačkoliv pěstírny ve skladech či pod zemí umějí na rozdíl od běžných farem efektivněji využívat vodu, jejich umělé osvětlení a vytápění zanechává velkou ekologickou stopu – zvlášť pokud si elektrický proud nevyrábějí samy pomocí solárních panelů, ale odebírají ho z dodavatelské sítě. Například ve srovnání s bolivijskými „walipinis“ (viz Blízko přírodě a pod zemí) jsou proto nešetrné. 

Studie také zmiňuje, že moderní městské farmy sice poskytují obyvatelům jakousi potravinovou jistotu, ale věc má háček. Jelikož se do halových a podzemních komplexů nedostanou včely, které by plodiny opylovaly, roste tam převážně listová zelenina a bylinky – tedy rostliny s nízkou výživovou hodnotou, jež by v případě nouze městům přežití nezajistily. 

Na dobré cestě

Závěrem práce uvádí, že proti halovým potravinám hovoří také cena vypěstované zeleniny: Ačkoliv totiž roste ve vysoce efektivním prostředí, její výsledná cenovka je oproti běžné produkci „prémiová“. A tím popírá původní myšlenku halového a střešního pěstování, tedy dostupnost potravin…

TIP: Robotičtí rolníci v USA odstartovali další průmyslovou revoluci

Pokud lze tedy na základě newyorské zkušenosti něco tvrdit, pak že urban farming ještě nepředstavuje spásnou metodu zahradničení. Zatím se jedná spíš o průkopnický proud pěstování ovoce či zeleniny, jenž pomáhá vyvíjet nové technologie. Teprve díky nim se snad v budoucnu stane výhodnou alternativou pro běžné zahrady a sady, kterou chtěl od počátku být.