Pokrok lemovaný omyly (2): V existenci éteru věřila celá řada slavných vědců

„Mýlíte se, pane Einsteine – éter existuje!“ Zmíněná slova pronesl počátkem 20. století slavný fyzik a vynálezce Nikola Tesla a Albert Einstein zřejmě nesouhlasně zavrtěl hlavou. V tajemnou substanci ovšem mimo Teslu uvěřila celá řada dalších významných badatelů, jako Giordano Bruno, René Descartes, James Maxwell, Michael Faraday, Heinrich Hertz či Max Planck.  

Koneckonců, pojem „éter“ se dějinami fyziky vinul jako červená nit již od dob antiky. Ve staré řečtině měl význam „čistý nebo čerstvý vzduch“, případně „čisté nebe“. Podle všeobecného přesvědčení šlo o substanci, kterou dýchali samotní bohové a jež vyplňovala prostor, v němž žili. Termín poprvé použil Aristoteles a posléze ho přejala řada antických i křesťanských myslitelů, včetně Tomáše Akvinského. Populárním se stal éter ve středověké alchymii, kde zosobňoval pátý element. V analogické podobě jej přitom najdeme také v buddhismu, hinduismu či tibetském bönismu. 

Podle prvotních představ se jednalo o velmi jemnou všudypřítomnou látku, jež se nachází i „za“ zemským nebem a v níž se šíří světlo. Substance měla být nehmotná, pružná a nezničitelná, mohla však zároveň ovlivnit i pohyb hvězd. Napříč staletími si badatelé představovali éter různě: například jako kvazi kapalinu a později třeba coby látku elektromagnetické či kvantové povahy. Tesla se domníval, že jde o řidší plyn; a považoval elektromagnetické vlnění právě za vlnění éteru, který prý způsobuje i vznik elektrostatické a gravitační síly. Jenže důkaz stále chyběl. 

Přichází zlom

Tlak na prokázání éteru vzrostl, když se fyzikové snažili určit rychlost světla – a to již v době, kdy se vědělo, že jde o elektromagnetické vlnění. Bylo třeba objasnit, vůči čemu se světlo pohybuje, a vůči čemu lze tedy měřit jeho rychlost. Mnozí badatelé se opět přiklonili k závěru, že jde právě o éter: Podle předpokladu však musí být zcela „tuhý“ a současně velmi „řídký“, protože musí pronikat vším a zároveň nesmí klást pohybujícím se objektům téměř žádný odpor. Éter v klidovém stavu byl určen za absolutní vztažnou soustavu. Zbývalo ji prokázat. 

TIP: Seznamte se s nejznámějšími zástupci falešných věd

Ještě na počátku 20. století zohledňovala existenci éteru ve svých pracích řada slavných fyziků, včetně nositele Nobelovy ceny Hendrika Lorentze, který se souběžně s Einsteinem pokoušel formulovat teorii relativity. Zlom přišel s rokem 1905, kdy mladý Einstein publikoval své tři zásadní práce: o Brownově pohybu, o fotoelektrickém jevu a o speciální teorii relativity. Padla tak dosavadní představa absolutního času a prostoru, a s nimi i éteru: Všechny zmíněné teorie totiž stavějí na vztazích těles bez existence univerzální vztažné soustavy (vůči níž se objekty pohybují), ať už by se jednalo o éter, či o cokoliv jiného.