Pohled z očí do očí: Tajemství pevného pouta mezi lidmi a psy

Soužití lidí s psem má dlouhou historii. Lidé domestikovali vlka zhruba před 32 000 lety kdesi ve střední Evropě. Pes je tak bezkonkurečně nejstarším domácím zvířetem. Šlechtění sice vyústilo ve vznik nejrůznějších psích plemen, ale ať už se díváme na německého ovčáka, kolii, chrta, buldoka, retrívra nebo čivavu, stále před námi vlastně stojí vlk – Canis lupus.

Na některých psech je jejich vlčí původ vidět víc, např. u německého ovčáka, a jindy zase méně, třeba u čivavy. Jenže dlouhé soužití s člověkem neformovalo jen tělesnou stavbu psa. Významně mu proměnilo také mozek. Výběrem nejvhodnějších zvířat lidé šlechtili psy nejen na krotkost a poslušnost, ale také na schopnost komunikovat s člověkem. Překvapivou adaptaci psa na život s lidmi odhalil výzkum japonských vědců vedených Takefumim Kikusuiem.

Přátelský pohled do očí

Pes, na rozdíl od vlka, reaguje na lidský pohled. Když člověk „ukáže pohledem“, pes tento „vzkaz“ pochopí. Něco podobného nezvládne ani šimpanz. Počáteční pokusy na tomto poli ovšem přinesly poněkud zmatečná zjištění. Člověkem odchovaná vlčata totiž reagovala na pokyn pohledem o poznání lépe než štěňata. Ale jen do chvíle, než si vědci všimli, že si ani malé děti „ukázání pohledem“ příliš nevšímají.

K dramatické změně dochází ve chvíli, kdy na dítě nejprve promluvíme a teprve potom mu dáme pokyn pohledem. V této situaci i malé děti pohledu velmi dobře rozumějí. Proč? Vysvětlení je prosté. V lidské společnosti se nabízí nespočet příležitostí k zachycení cizích pohledů. Člověk na ně ale reaguje, jen když ho oslovení ubezpečí, že je pokyn pohledem určen právě jemu. Pes reaguje stejně jako malé děti. Bez oslovení ponechává pokyn pohledem bez povšimnutí. Pokud ho ale nejprve upozorníme hlasem, že je pokyn určen jemu, reaguje na následný pohled člověka mnohem spolehlivěji než ten nejnadanější vlk. 

Takefumi Kikusui si všiml, že člověk a pes se liší od ostatních zvířat ještě v jednom důležitém ohledu. Rádi se dívají jeden druhému do očí. To je krajně nezvyklé. Ve světě zvířat znamená pohled z očí do očí otevřenou hrozbu. Člověk a pes to tak ale nevnímají. Proč? 

Oxytocin, hormon lásky

Lidé si pohledem z očí do očí upevňují vzájemné vazby. V pozadí této reakce se skrývá hormon oxytocin. Když se matka dívá do očí svému dítěti, uvolní se jí v těle oxytocin a ten v jejím mozku nabudí potřebu dítě chránit a starat se o něj. Když se podle tohoto nutkání zařídí, uvolní se jí v těle další porce oxytocinu. Tento „oxytocinový kolotoč“ je jedním z důležitých faktorů stojících u zrodu mateřské lásky. Stejně tak se ale vyplavuje oxytocin při pohledu do matčiných očí dítěti a to je jeden z důvodů, proč je matka pro dítě tím nejbližším člověkem. Pohled z očí do očí a následná oxytocinová záplava mají prsty dokonce i v zamilování mezi muži a ženami. 

Vazby mezi zvířaty mají rovněž oxytocinový základ. Oxytocinová „tsunami“ ale nezaplaví zvířecí mozek při pohledu z očí do očí, který zvířata vnímají jako otevřenou výhružku. Zvířata utužují svá přátelství například vzájemnou péčí o srst. Pes je v tomto ohledu výjimka. Vůči příslušníkům vlastního druhu používá pohled z očí do očí jako hrozbu. Pohled do lidských očí má však pro něj stejný význam jako pro člověka. 

Proč milujeme psy

Kikusui a jeho spolupracovníci zjistili, že když si pes a jeho pán pohlédnou do očí, stoupá koncentrace oxytocinu nejen v organismu člověka, ale také v těle psa. „Hormon lásky“, jak se oxytocinu někdy přezdívá, pak naladí mozek člověka i zvířete na přátelskou notu. Pes hraje na „strunu“, kterou máme v mozku připravenou pro navázání vztahů s lidmi. A to je důvod, proč se mají lidé a psi tak rádi a proč mohou vnímat psa jako člena rodiny. 

Během domestikace se pes „naboural“ lidem do jejich oxytocinového upevňování vazeb a na jeho základě si s člověkem vybudoval výjimečně silné vazby. Psi však tenhle evoluční manévr nepodnikli vědomě. Lidé si mezi ochočenými vlky vybírali taková zvířata, která jim byla sympatická a která si dokázala vytvořit k člověku pevné pouto. Tím byla nastartována cesta k dnešnímu stavu, kdy se lidé a psi vzájemně drží v oxytocinovém objetí. To názorně ukázal další pokus, při kterém vědci stříkli psům do nosu oxytocin ve spreji. Zvířata se pak dívala lidem do očí o poznání déle a lidem rostly v těle hladiny oxytocinu více než obvykle.

TIP: Proč se vyplatí nepodceňovat psí paměť: Sleduju tě, pánečku!

Takefumi Kikusui přitom narazil na jednu záhadu. Délka pohledu do lidských očí narostla po dávce oxytocinu pouze u fen. Psi byli proti podání hormonu imunní. Podle japonských vědců se v pozadí odlišné reakce psů a fen skrývá skutečnost, že silné zvýšení hladin oxytocinu vyvolává u samců nepřátelské reakce vůči psům pocházejícím z cizích smeček. U fen oxytocin nepřátelství nevyvolává. 

O tom, že je tento jedinečný mechanismus výsledkem domestikace, se vědci přesvědčili na uměle odchovaných vlčatech. Vlci byli sice zvyklí na člověka, ale do očí se dívali lidem jen výjimečně a letmo. Koncentrace oxytocinu v jejich těle přitom zůstávaly konstantní.