Pohled do budoucnosti: Jak bude vypadat náš svět za 100 let?

Předpokládejme optimistický scénář, tedy že zvládneme sladit technologický vývoj s tím sociálním. Společnost i ekonomika roku 2118 se budou v mnoha směrech radikálně lišit od toho, co dnes považujeme za neotřesitelně dané.

Předchozí část: Co bude s lidmi, až je nahradí stroje?

Práce se stane pouhým koníčkem a z života zmizí nouze či starosti o hmotné zajištění. Sociální rozdíly se jistě zcela vymýtit nepodaří, přinejmenším nadále přetrvá vrstva superbohatých majitelů firem. Materialistické myšlení ovšem do značné míry pomine, protože nebude komu co závidět. Co jiného budou ovšem lidé považovat za cenné, když ne nové auto ani dovolenou na Bali? 

Vytržené kořeny

Napoví nám pohled na tzv. Maslowovu pyramidu potřeb: Její nejnižší patro, tj. zaopatření v podobě jídla a střechy nad hlavou, se stane samozřejmostí, pro kterou nebude třeba vyvíjet žádné úsilí. Stejného naplnění se dočká potřeba bezpečnosti, a to nejen ekonomické – z ulic do jisté míry zmizí násilí, protože nebude mít smysl kohokoliv přepadat. Místo exekutora se však lidé budou obávat iracionálních hrozeb, nafouknutých třeba politickou či náboženskou propagandou. Má-li tedy být naše budoucnost zářivá, musíme i z mnoha dalších důvodů dbát na svobodný přístup k informacím a co nejkvalitnější vzdělání.

Co když jsme k ničemu?

Ve světě bez nedostatku budou mít nejvyšší hodnotu nehmotné statky – již zmíněné soukromí, samozřejmě láska a obecněji štěstí. Přetechnizovaný a komplexní svět bude totiž svazovat spousta banálních pravidel: V robotickém autě si těžko uděláte spontánní vyjížďku, zdravotní aplikace vašemu virtuálnímu lékaři nahlásí každou kocovinu a lednice vám pak možná za trest odmítne celý týden objednat pivo. Čas sice budete moct trávit podle svého, ale právě to se stane pro mnoho lidí největším problémem: „Co mám dělat, když nemusím nic a můžu všechno? K čemu vlastně jsem, když mě k ničemu není potřeba?“

Jenže znudění a otrávení lidé mohou být velmi nebezpeční. Veřejné instituce či korporace tak budou muset nalézt způsob, jak dát jednotlivcům pocit uplatnění a seberealizace. Nejspíš proto začnou pronikat do našeho soukromí a pobízet nás ke štěstí – podobně jako nám již dnes sociální sítě automaticky navrhují přátele nebo volnočasové vyžití. Problémem přitom nebude pouze zdraví dospělých, ale i dětí, které nikdy nezažily nepohodu ani nedostatek. Naše pravnoučata si tak přece jen budou muset své štěstí v určitém smyslu odpracovat nebo jej dosáhnou pomocí psychoaktivních substancí a implantátů. 

Sen – nebo noční můra

Všeobecný blahobyt bude do značné míry stavět na vysoce efektivním využívání a rozdělování zdrojů. Místo nakupování hromady domácích elektrospotřebičů vzniknou služby, díky nimž si bezplatně půjčíte to, co budete právě potřebovat. Pozice vlastnictví slábne již dnes: Půjčují se auta, nářadí i drahé počítačové programy pomocí sdílení přes cloudové služby. 

Materiální nasycenost však nepotrvá věčně. V historii se již mnohokrát ukázalo, že jakmile lidstvo objeví nové zdroje či technologické postupy a uspokojí určitý nedostatek, s růstem populace se omezenost dané komodity brzy vrátí. Nebo se stane vzácným něco jiného.

V případě technologicky vysoce rozvinuté civilizace může ovšem jedno období blahobytu trvat statisíce let. Pak ale lidstvo zamíří do dálav vesmíru a narazí kupříkladu na logistické problémy – třeba komunikaci a cestování omezované rychlostí světla. Každopádně není sporu, že automatizace ekonomických procesů dovolí našim potomkům žít jako ve snu. I když zatím nevíme, zda nepůjde spíš o noční můru.