Pohled do budoucnosti: Co bude s lidmi, až je nahradí stroje?

Zkusme domyslet současné trendy a popustit uzdu fantazii: Koncem století budou téměř všechny ekonomické procesy automatizované a pod taktovkou umělé inteligence. Na mnoha tělesech Sluneční soustavy se budou těžit suroviny a vznikne tam další infrastruktura. Také na Zemi bude pro lidi místa dost – ať už se usadí v kilometry vysokých mrakodrapech, pod hladinou moří či uprostřed dnes neobydlených pouští. Pojem „nedostatek“ bude známý jen z učebnic dějepisu. Co se však stane s ekonomikou, až pomine nouze, z níž vyrostly zákony hospodaření? A jak bude vypadat cesta do zdánlivé utopie? Pokud lidé nebudou muset ani moct pracovat, jak se promění celá společnost? 

S rychlostí roste závrať

Technologický vývoj se neodehrává lineárně, ale spíš ve skocích, které přepisují všechna stávající pravidla: oheň, domestikace zvířat, zpracovávání kovů, střelný prach, parní stroje, automobily, štěpení jádra, počítače, internet… Čím víc toho víme, tím kratší odstup jednotlivé revoluce dělí – a prohlubují se také jejich důsledky. Trvalo tisíce let, než se rozšířila výroba zbraní a dalších předmětů z bronzu. Sociální sítě na druhé straně od základů proměnily způsob naší komunikace během jediné dekády.

Člověk je však v jádru konzervativní a jen obtížně se přizpůsobuje novinkám. Čím rychleji se převratná technologie rozvine, tím bolestivější je proces adaptace. Nástup parních strojů a průmyslového věku trval mnoho desetiletí, během nichž se muselo změnit úplně všechno – především způsob myšlení a nahlížení na práci. Mimo jiné zmizela celá odvětví, jako například tkalcovství, a tyto proměny vedly i ke krvavým povstáním. Přizpůsobování se znamenalo také odchod do měst, kde se životní standard po odeznění prvotních šoků průmyslové revoluce výrazně zvýšil. 

Sliby populistů

Zda se přes zimu bude jíst, nebo hladovět, určovalo v zemědělských společnostech rozesetých po venkově především počasí, za jehož rozmary mohl Bůh. Jenže fabrika patří továrníkovi, tedy člověku jako každému jinému. Ve městě navíc platí světská pravidla, která je možné na rozdíl od těch nebeských měnit. Kola ekonomiky poprvé v historii nepoháněli vlastníci rozsáhlých území – osudy celých ekonomik se najednou ocitly v pevném sevření dělnických rukou, které udržovaly továrny v chodu. A proletariát si záhy uvědomil, že by se s ním mělo zacházet lépe. Dělníci se začali organizovat, žádali demokracii, podíl na zisku, a když se nedočkali, rozpoutali revoluci. Sto let hledání nového místa v době strojů nakonec vyvrcholilo dvěma světovými válkami.

Podobný práh překračujeme i dnes: Na přelomu průmyslového a digitálního věku se politické systémy zrozené v tom prvním stále víc otřásají. Veřejné instituce i národní státy navíc působí směšně tváří v tvář ekonomické moci korporací ze Silicon Valley. Zanikají tradiční průmyslová odvětví a rodí se nová. Lidé často tápou a nejsou ochotní se přizpůsobovat nové době. Populisté slibují, že vrátí včerejšek, zatímco na dveře už klepe divoký zítřek. 

Zaplatíme za mozek

Technologií, která v horizontu deseti až patnácti let od základu promění společnost i ekonomiku, je umělá inteligence. Urychlí totiž automatizaci v průmyslu, takže továrna, která měla před padesáti lety pět tisíc zaměstnanců a po nástupu prvních robotů pět set, jich brzy bude mít padesát a nakonec jen pět. Ulice mnoha metropolí již křižují autonomní automobily a autobusy, i když zatím jen v experimentálním provozu, a stroje už píšou jednoduché sportovní články či obracejí maso do hamburgerů. I jemnou manipulaci při šití šatů zvládají roboti stejně dobře jako lidé, jenže desetkrát rychleji. Nemluvě o tom, že umějí podobně rychle a kvalitně operovat lidský mozek. Negramotná švadlena z bangladéšské Dháky, nebo vzdělaný neurochirurg z pražského Motola – o práci se tak musí bát každý. 

Umělá inteligence zásadně změní pracovní trh už v průběhu příští dekády. Možná se prosadí i v oblastech, které si žádají intimitu, kupříkladu v péči o nemocné a přestárlé anebo na poli sexuálních služeb. V pracovním procesu se člověk stane skutečně nepotřebným – a právě proto v některých případech poroste jeho hodnota. Trafika či stánek s rychlým občerstvením se bez lidských zásahů obejdou. Mnozí spotřebitelé si však rádi připlatí za autenticitu: za luxus rukodělné výroby či lidského intelektu.

Ztraceni v programu

Již dnes platí, že jedinci s nižší nebo méně poptávanou kvalifikací těžko shánějí práci a často se musejí spokojit s nepříliš vyhovujícími podmínkami. V podobné situaci se ocitají také absolventi univerzit, navzdory praxi či studijním pobytům. Život je těžší než před několika dekádami. Lidé hůř nacházejí zaměstnání na plný úvazek a brigáda či „volná noha“ jsou stále běžnější; bez jistého příjmu je ovšem obtížnější dosáhnout na hypotéku či leasing. Střední třída vyspělých ekonomik stagnuje nebo se zmenšuje. Pokud dnešní situaci přeneseme do budoucna a zohledníme postupný, ale radikální úbytek pracovních míst, je současná podoba ekonomiky a sociálních systémů zjevně neudržitelná. 

Dřív či později bude nejspíš nutné zavést nějakou formu nepodmíněného příjmu. Stát bude občanům vyplácet určitou částku či alespoň zajišťovat jejich základní potřeby bez ohledu na to, jak se svým životem nakládají. Zájemci budou moct i nadále pracovat: Někdo se bude výdělečné činnosti věnovat pro přilepšení, jiný bude trávit čas jen tím, co ho baví. Podobná představa nám může být proti srsti, ale experimenty probíhají už teď jak v rozvinutých zemích – například v Norsku, Finsku a Kanadě –, tak v chudých oblastech, třeba v Namibii. 

Dokončení: Pohled do budoucnosti: Jak bude vypadat náš svět za 100 let?

Podle prvních výsledků by systém mohl fungovat, ovšem pouze za předpokladu, že se peníze „nevyčarují“ ze vzduchu, ale vezmou se byrokracii, která tradičně rozhoduje, kdo na sociální dávky má a nemá nárok. Jednoduše řečeno: Stát se zbaví úředníků a ušetřené finance rozdá rovným dílem občanům. Na trvalé udržitelnosti popsaného řešení se však zatím neshodnou ani ekonomové.