Pohanské pověry a rituály středověku: O uctívání psa Guineforta

Jedno unikátní svědectví o střetu církevních a pohanských protikladů zaznamenal dominikán Štěpán z Bourbonu, jenž zemřel roku 1261 v lyonském klášteře uprostřed sestavování sbírky kazatelských příběhů „O sedmi darech Ducha svatého“. Jeho spis obsahuje řadu historek ovlivněných vlastní inkvizitorskou činností, mezi nimiž vyniká neobvyklý případ pojmenovaný „O uctívání psa Guineforta“.

Záhadná mýtina

Rekonstrukce příběhu ukazuje, že si vesničané z francouzského údolí Dombes ve svých náboženských představách postupně spojili kult nějakého světce chránícího děti s galskou pověstí o psech coby zvěstovatelích osudu a s místním lesíkem, který byl zřejmě posvátný odjakživa. Z kulturního prolnutí se zrodila lesní mýtina se studnou, jež mimo jiné sloužila jako poutní místo. Zasvěcena byla svatému chrtovi Guinefortovi, kterého podle pověsti nespravedlivě usmrtil rytíř v domnění, že mu zvíře zabilo dítě. 

O netradičním poutním místě se Štěpán dozvěděl počátkem 13. století, když coby jeden z prvních inkvizitorů procházel v rámci svých povinností horská údolí jižní Francie. Přišlo mu divné, že na lesní mýtinu vodí ženy své ratolesti, polévají je tam studniční vodou či je do ní potápějí a věří v pomoc záhadného Guineforta, přičemž žádný svatý tohoto jména se Štěpánovi nevybavoval. 

Zahladit stopy

Ke svému úžasu pak inkvizitor zjistil, že Guinefort je pes, a okamžitě zakročil: Nejprve svolal vesničany a v kázání jim vyložil jejich blud. Poté se s nimi vydal do lesíka, nařídil pokácet všechny tamní stromy a studnu zasypat, a nakonec obyvatelům zakázal na místo chodit, protože prý bylo posedlé zlým duchem. O svém zásahu posléze informoval všechny panovníky v okolí s prosbou, aby na dodržování zákazu dohlíželi. 

S ohledem na rutinu dominikánova počínání i vypravování lze soudit, že podobné situace nebyly ve 13. století nijak výjimečné. Štěpána tedy zřejmě neznepokojoval přímo kult, který okolo lesní mýtiny vznikl, ale skutečnost, že začala sloužit jako poutní místo kvůli pověře naroubované na křesťanské vyprávění. Náboženské prolnutí mu přitom přišlo natolik zásadní, že se rozhodl jej zaznamenat a věnoval mu prostor ve své kazatelské příručce.