Podvodníci a lháři s titulem: Proč nám vědci lžou?

Stát se vědcem znamená vstřebat obrovské množství informací, ověnčit své jméno tituly a zasvětit život snaze objasnit zákonitosti světa, ve kterém žijeme. Úděl těchto odborníků je těžký, ale také vznešený, protože objevy ženou lidstvo kupředu a podněcují další bádání. Není proto divu, že si vědce občas idealizujeme a máme tendenci věřit čemukoliv, co prohlásí za pravdivé. Vidíme je jako čestné strůjce pokroku, kteří své výsledky necenzurují a nedovolili by si získaná data falšovat. Přesto k tomu dochází. 

Kapka v moři?

Záměrné podvody ve vědecké práci nejsou tak časté: Od roku 1973 vyšlo víc než 21 milionů odborných publikací, přičemž asi jen u tisícovky se potvrdilo, že jde o čirý podvrh. Nicméně již samotná skutečnost, že mají lidé pracující ve výzkumu potřebu své výsledky falšovat, je zarážející.

TIP: Američtí vědci zjistili, že nejčastěji podvádí vědci z USA

Například korejský biolog Woo-suk Hwang v roce 2004 tvrdil, že se mu povedlo vypěstovat lidské kmenové buňky, zatímco jeho konkurence něčeho podobného dosáhla pouze s hospodářskými zvířaty. Jeho metody však byly vylhané, data zfalšovaná – a přesto dokázal svou práci publikovat v předním vědeckém magazínu Science (dokonce dvakrát) a odhalen byl až o dva roky později. 

Ve světě falešných objevů však Hwang překvapivě představuje pouze drobného podvodníka: Mezi léty 2002 a 2003 například prominentní vědecké časopisy Nature a Science stáhly pro nepravdivost 16 článků německého fyzika Jana Hendrika Schöna, ověnčeného mnoha oceněními. V roce 2011 muselo být zas kvůli falzifikacím popřeno 69 statí německého lékaře Joachima Boldta a také 28 prací, za nimiž stál japonský virolog Naoki Mori… 

Lidská selhání

Při takovém množství falzifikátů nemůže být pochyb, že dotyční podváděli záměrně. Co je k tomu však vedlo? V první řadě je na vině lidský faktor. Hlavním cílem vědců je vysvětlit principy fungování okolního světa na základě navržených hypotéz. Hledání potřebných důkazů přitom odborníci často věnují měsíce i roky života. O průběhu bádání referují svým kolegům, pořádají přednášky a dílčí úspěchy prezentují také na vědeckých portálech. Pokud se nakonec doberou výsledků, které jejich hypotézu zpochybňují, jednoduše se nedokážou smířit se zklamáním a zmařeným časem. 

Podle fyzika Roberta L. Parka se v takovém okamžiku „cesta před vědci rozděluje: Jedním směrem vede k přiznání faktu, že se pletli. Na druhé straně čeká zapírání a případná falzifikace“. Schopnost připustit selhání patří přitom podle Parka k těm nejdůležitějším, jež si výzkumníci musejí osvojit, protože „vědecký proces překračuje lidská pochybení jednotlivců“. 

Ukáže-li se nějaká teorie jako nepodložená, ušetří si ostatní odborníci cestu do slepé uličky a věda jako taková se může rozvíjet dál. Problém tkví v tom, že kredit a uznání získáte jen za to, co jste prokázali pozitivně. Za sdělení „vím, že nevím“ se bohužel ceny neudělují.

Odbytá práce

Ani detailně podloženou a dobře napsanou studii však odborné časopisy neotisknou jen tak. Publikování předchází proces ověřování, označovaný jako „peer review“, kdy práci projdou odborníci na danou problematiku, navrhnou změny a poté ji buď doporučí k otištění, nebo smetou ze stolu. Často přitom v hodnocení nešetří slovy jako „při čtení jsem měl chuť mlátit hlavou do zdi“, „práce s fakty zde hraničí s dramatizací“ nebo „moje hodnocení bude bohužel delší než samotná práce“. Proces navíc může zabrat několik týdnů, a někdy vědci čekají na schválení své studie dokonce roky. 

Kontrola se přesto považuje za klíčový prvek bádání. Bohužel se však ukazuje, že se oponenti dané práci často nevěnují příliš důkladně. Například v případě již zmíněného Jana Hendrika Schöna si nesrovnalostí v jeho publikacích nevšimli ani spoluautoři, a dokonce ani jeho kolegové recenzenti. 

Kontrolní systém je navíc nastaven velice nepřátelsky, protože pro ověřování článků hodnotitelé mnohdy nedostanou potřebná zdrojová data. A pokud ano, nezřídka nemají čas je podrobně zkoumat, protože se detailní analýza s ohledem na relativně malou četnost podvodů jednoduše nevyplatí. Falzifikátory se tak často podaří odhalit jen díky hlášením vědců či spolupracovníků, kteří jsou přímými svědky nekalosti – případně jsou-li prezentované výsledky příliš dobré, než aby byly pravdivé. 

Pod tlakem kvót

Na pečlivou kontrolu se mnohdy nelze spolehnout ani u zkušených vedoucích pracovníků, kteří by měli na výzkum dohlížet. Práci podřízených ve svém týmu často věnují jen minimální a nedbalou pozornost – výměnou za to, že se jejich jméno objeví mezi autory. Spoluautorství jim totiž pomůže naplnit leckdy zcela nepřiměřené akademické kvóty. Ty jim ukládají, kolik prací musejí ročně publikovat, aby „proslavili“ nejen sebe, ale také své pracoviště, a přilákali tak případné investory. 

Právě požadavky vědeckých a akademických institucí se staly při falšování výsledků druhým podstatným faktorem. Pokud totiž pracovník dostatečně nepublikuje, může přijít o živobytí. Současnou situaci popisují například Arturo Casadevall a Ferric Fang, kteří tvrdí: „Abyste dnes uspěli jako vědci, musíte být podnikateli, kteří propagují sebe sama a jejichž zápal pro vědu nepramení pouze ze zvědavosti, ale také z ambicí, politického přesvědčení a snahy zajistit si finance. Konkurence je přitom opravdu tvrdá a podstatný je pouze výsledek vašeho bádání. Při honu za úspěchem se proto nebojíte falšovat data nebo se uchylujete k drobnější formě podvodu, jako je selektivní odhalování pravdy.“ 

Opakování matka moudrosti

Mnozí podvodníci přitom spoléhají na to, že k odhalení jejich falešných poznatků nikdy nedojde. Doktor Peter Gray vysvětluje: „Ověřování faktů představuje ve vědě relativně vzácnou disciplínu. Většina vědců chce totiž objevovat nové věci a agentury rozdělující finance málokdy podporují již jednou provedené experimenty.“ V mnoha vědeckých odvětvích je rovněž takřka nemožné zopakovat daný pokus tak, aby nevznikla alespoň drobná skulina pro tvrzení „liší se podmínky, a tudíž i výsledky“.

TIP: Pět případů oklamané vědy

Platí to například pro behaviorální psychologii, jež zkoumá chování živočichů. Subjekty – lidé, krysy, mravenci atd. – mohou při opakování experimentu reagovat jinak, protože v místnosti panuje rozdílná teplota či tlak, liší se barva stěn a podobně. V takovém případě se obvykle při ověřování poznatků dojde pouze k tvrzení, že publikované informace nejsou zcela nevyvratitelné – většinou však nebývají označeny za podvod. 

Doktor Gray shrnuje podvádění ve vědě slovy: „Aby vás přistihli při falšování výsledků vědeckého bádání, musíte být buď velmi drzí, nebo opravdu hloupí.“ Na obor, jehož hlavním cílem je hledání pravdy, tak současný systém financování a akademických požadavků vrhá stín pochybnosti.