Pod ochranou kamenných věží: Gruzínské Švýcarsko zvané Svanetie
Přestože moderní doba zkrátila vzdálenosti na celém světě, cesta do Svanetie je pořád trochu zdlouhavá. Ze Zugdidi sem každé ráno vyráží konvoj maršrutek, které šplhají zákrutami hlubokých údolí. Zatímco první část cesty uprostřed vysokých hor lemují zalesněné kopečky a dlouhá nádrž přehrady Jvari, výše se už objevují zaledněné štíty hlavního hřebene Kavkazu. Elbrus, nejvyšší vrchol celého pohoří (a podle některých definic také Evropy) sice leží poměrně daleko, ale právě tady v gruzínské Svanetii najdeme šest z deseti nejvyšších štítů Kavkazu. Vysoké vrcholy a špatně prostupná sedla po staletí sloužily jako přirozená hradba, která Svanům pomáhala bránit domov proti vetřelcům.
Kraj tvrdých bojovníků
První písemnou zmínku o Svanetii najdeme v monumentální sedmnáctisvazkové Geografice řeka Strabóna, který na přelomu letopočtu popsal Svany jako kruté a bojechtivé horaly, schopné postavit dvěstětisícovou armádu. Počet bojovníků sice Strabón trochu nadsadil, ale o správnosti jeho charakteristiky zdejších kmenů se později přesvědčili jak gruzínští králové, tak perská, turecká i ruská vojska, která se Svanetii snažila ovládnout. Formálně sice byla Svanetie od 11. století součástí gruzínského království, ale i tak si zdejší obyvatelé ve velké míře uchovali nezávislost. Naopak dokázali získat moc nad rozsáhlými oblastmi v nížině.
Schopnosti svanských bojovníků dodnes dokládá muzeum etnografie a historie, jeden z našich prvních cílů v Mestii, hlavním středisku oblasti. Hezky uspořádaná a moderně působící expozice představuje především zbraně a běžně užívané předměty. Uvidíte ovšem také část z pokladů, které se zde dochovaly, zatímco zbytek Gruzie byl několikrát vypleněn invazními armádami. Oslňují nás zlaté kříže, stříbrné poháry i prastaré ikony. Velmi zajímavé jsou fotografie Itala Vittoria Selly, který Svanetii zdokumentoval v posledním desetiletí 19. století. Díky nim vnímáme, jak se svanské vesnice za posledních sto dvacet let proměnily – a změna je to obrovská.
Překotný turistický rozvoj
Svanové odrazili za dobu své existence mnoho nejrůznějších vojsk, ale poslední invazi se neubránili. Množství turistů, které sem přitahuje bohatá historie s nádechem tajemna i krásná krajina, se na podobě kraje podepsaly víc než turecké a perské armády. Jejich příliv má na svědomí i mohutná finanční podpora vlády, která se z Mestie snaží udělat celoroční středisko konkurující ruské Soči.
Symbolem proměny může být například hlavní náměstí v Mestii, které je asi třítisícovým sdružením zhruba desítky vesnic roztroušených v údolí. Sídlu na soutoku řek Mestiachala a Mulkhura dominuje moderní budova radnice, k níž přiléhá stejně moderní, tradičními věžemi inspirovaná stavba policejní stanice. Náměstí v nadmořské výšce okolo 1 800 metrů obklopují domy připomínající alpské penziony. Co na tom, že jsou prázdné a v místním turistickém informačním centru hlídá paní u počítače jediný „prospekt“ – seznam ubytování. Přitom je možné přespat prakticky v každém druhém stavení a vedle skromných pokojů vyčleněných v rodinných domech jsou na výběr i luxusní hotely s krásným výhledem. V Mestii je dokonce letiště, kde několikrát do týdne přistává letadlo z Tbilisi. V zimě může jít o jediný způsob, jak se sem dostat, protože tuhé zimy často zastaví provoz na silnici.
Klid mezi horskými štíty
Okolí Mestie nabízí množství někdy i značených tras, od půldenních procházek po několikadenní treky, a my jsme zatoužili vydat se na chvíli z osad do hor. Naším prvním cílem se stal mohutný kříž, který se tyčí pět set metrů nad vesnicí a je téměř odevšad viditelný. Cesta k němu stoupá v prudkých serpentinách nejprve lesem a pak mezi horskými pastvinami. Čím výš jsme, tím úchvatnější výhledy na okolní hory se nám otevírají. Od kříže je nám pak odměnou za výstup pod prudkým sluncem téměř „letecký“ pohled na Mestii a její ježící se věže, obklopené mozaikou políček a luk. Cesta pokračuje dál do nitra hor, kde o několik dalších stovek metrů výš čekají jezírka Koruldi (2 700 m n. m.).
První pohled na vodní nádrže je pro nás trochu zklamáním – ve skutečnosti se totiž jedná o několik větších zabahněných „kaluží“. Vše ale vynahrazují daleké výhledy na okolní hory, jejichž špice jsou v polovině července ještě pod sněhem. Náš pohled přitahují rozkvetlé louky se stovkami květin včetně orchidejí i stáda polodivokých koní a krav, pasoucích se okolo jezer. Většina lidí sem z Mestie míří jen na jednodenní výlet, takže když odpoledne postavíme stan, máme jezírka sami pro sebe.
Bludištěm neznatelných cest
Vůbec nelitujeme, že jsme u Koruldi zůstali přes noc. Po předcházející noční bouřce je vzduch krásně čistý a bez oparu. Mírný větřík prohání oblaka, která v zapadajícím slunci připomínají ohnivé ptáky, a po soumraku svítí do noční tmy jen náš stan. Ráno při balení se na nás přicházejí podívat zvědaví koně.
Vydali jsme se na další etapu cesty, jejímž cílem bylo údolí řeky Dolra za sedlem Guli. Cestou do něj je potřeba se kousek vrátit, následně stezka vede úbočím údolí. Poměrně nepříjemný úsek překonává prudký boční přítok a pak spletí vyšlapaných dobytčích cestiček míří do sedla (2 807 m n. m.), odkud už jsou výhledy na obě dvě strany.
Mnohem nepříjemnější než výstup je ale cesta dolů. Přes sedlo Guli zřejmě nikdo moc často nechodí, navíc je mohutný amfiteátr údolí na druhé straně rozčleněn množstvím strží a pěšinka je většinu času neznatelná – ztracená v kamení nebo zarostlá. V nižších partiích se klesání naopak mění v pochod bludištěm neustále se ztrácejících cestiček.
Pod sedlem se stýkají dvě údolí – jedno od sedla Guli a druhé vede pod rohatou Ušbu, 4 710 metrů vysokou horolezeckou výzvu. Tato krásná hora je jednoznačnou dominantou údolí Dolry. Ušba tvoří kulisu hezkému travnatému plácku, na němž po docela náročném přechodu sedla stavíme stany. V klidu se pak kocháme divadlem, v němž hrají hlavní role skály, převalující se mraky a slunce, jež každým okamžikem mění barevné tóny. Poslední den už nám jen zbývá sejít po stále lepší vyježděné cestě do vesničky Mazeri, kde se nám daří stopnout terénní auto a vrátit se zpět do Mestie.
Na skok do středověku
Nejzachovalejší historickou vesnicí ve Svanetii je Ušguli. Tvoří ji čtyři části – Zhibiani, Chvibiani, Chazhashi a Murqmeli – které jsou dnes domovem pro asi dvě stovky lidí. Sídlo je zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a někdy bývá označováno jako nejvýše položená trvale obydlená „evropská“ vesnice. Z Mestie se sem můžete dostat za tři až čtyři dny pochodu horami, přičemž je možné naplánovat noclehy ve vesničkách tak, aby nebylo potřeba nést stan, jídlo a další tábornické vybavení. Rychlejší variantou je čtyřhodinová jízda po rozbité silnici.
Ačkoli je Ušguli hodně odlehlé, každý den sem míří desítky turistů, kteří touží spatřit zdejší kamenné domy a jejich obranné věže koški. Tradiční domy mají dvě patra. Ve spodním žili lidé i domácí zvířata, horní patro sloužilo jako sklad nářadí a píce na dlouhou zimu. Velké úložné prostory byly potřeba kvůli tvrdým zimám, které zde ve výšce 2 300 m n. m. trvají zhruba šest měsíců. Díky hradbě Kavkazu a vláze z Černého i Kaspického moře zde spadne velké množství srážek, takže během zimních měsíců je vesnice prakticky nedostupná a zapadaná několika metry sněhu. Z druhého patra bývá vchod do věže, vysoké obvykle tři až pět pater. Většina věží pochází z vrcholného období jejich budování v 10. až 12. století. V neklidných dobách sloužily jako bezpečný úkryt před nájezdníky.
Jiná a stále půvabná
Kulisou Ušguli je nejvyšší gruzínská hora Šchara. Její nejvyšší bod vyčnívá do výšky 5 193 m n. m z dvanáct kilometrů dlouhého zubatého hřebene. Lidé na ni poprvé vystoupili v roce 1888 a i dnes je výstup z ruské strany, kam hora spadá patnáct set metrů vysokou stěnou, pro horolezce velkou výzvou. Turisté bez lan, maček a cepínů se mohou z Ušguli vydat na půldenní výlet údolím podél říčky, která vytéká z jednoho z ledovců mohutného masivu Šchary. V časném létě jsou i zdejší louky posety spoustou barevných květů, mezi nimiž se pasou stáda krav. Kolem poledne vrchol hory obvykle zahalí mraky, takže – ostatně jako v kterýchkoli jiných horách – se vyplatí ráno vstát a vydat se na cestu co nejdřív.
TIP: Gruzínská Mccheta: Zapomenuté hlavní město náboženství, tradic a historie
Pohledem na Šcharu se s kouzelnou Svanetií loučíme. Během posledního desetiletí se hodně proměnila a modernizace útočí na tradiční kulturu nebývalým tempem. Přesto stále stojí za se sem vydat. Stačí si jen odmyslet plechové střechy a moderní auta, a člověk jako by se ocitl o pár století zpět. V krajině nehostinné a drsné, přesto však krásné a svým způsobem malebné.
-
Zdroj textu
časopis Příroda, Jan Miklín
-
Zdroj fotografiíJan Miklín