Po vychladlých stopách: Jak dopadnout vraha i po 50 či 100 letech?

Detektivní seriály nám podsouvají, že je vyšetřování zločinů docela snadné. Pachatelé nebývají zrovna chytří či opatrní, stopy se povalují takřka na každém kroku a spravedlnost vždy nějak zvítězí. Realita se však naprosto liší. Například ve Spojených státech dokázali detektivové v 60. letech 20. století rozlousknout bezmála 90 % vražd. Jenže počet obyvatel prudce rostl, zločinnost stoupala a policejní sbory nereagovaly dost pružně. Situace se zhoršovala a jen mezi roky 1980 a 2019 se v USA nakupilo přes 250 tisíc nevyřešených vražd. Podle statistik FBI vystopují současní policisté viníky pouhých 40 % násilných smrtí. 

Ze zbylých zločinů se stávají tzv. odložené případy, u nichž se vyřešení přesouvá na neurčito a nezřídka k němu nedojde vůbec. Jejich rostoucí počet je ovšem alarmující, a na zkoumání vyhaslých stop se tak vyhrazují stále větší rozpočty. Vznikají rovněž nové postupy opírající se o moderní technologie, a mnoho zdánlivě „nerozlousknutelných“ kauz se tudíž daří dovést do zdárného konce. 

Doživotí bez důkazů

Podle detektiva Jasona Morana existuje pět způsobů, jak se postavit k vyšetřování odloženého případu – a tím zdaleka nejefektivnějším je podívat se na dávné události prostřednictvím nejnovějších vyšetřovacích postupů. Policie se dnes spoléhá na pokročilé technologie snímání obličeje, otisků prstů či zkoumání DNA. Měření jsou přesnější a každým rokem se zlepšují. Pokud tedy třeba moderní DNA testování aplikujeme na případ z 60. let, existuje značná šance, že se podaří narazit na nová vodítka nebo kauzu rovnou vyřešit – podobně jako případ tzv. bostonského škrtiče. 

Zmíněný sériový vrah řádil v Bostonu mezi roky 1962 a 1964, přičemž zabil a předtím také často znásilnil celkem 14 žen. Po velmi komplikovaném a zdánlivě beznadějném vyšetřování policie zatkla a vyslýchala Alberta DeSalva, ale nakonec mu dokázala jen několik „obyčejných“ znásilnění, jehož oběti přežily. Muži zákona neměli žádné důkazy, které by ho usvědčovaly coby sériového vraha, přesto mu soud vyměřil doživotí. Již v roce 1973 jej však pobodali spoluvězni a DeSalvo zraněním podlehl.   

DNA nelže

Kauza bostonských vražd tím ovšem neskončila, protože případ není uzavřen, dokud se viníka nepodaří odhalit s naprostou jistotou. I po uvěznění DeSalva se objevovaly stále nové teorie o pachateli, a podle některých mělo mít hrůzné činy na svědomí dokonce více lidí. Když však v letech 2009 a 2012 dostal Boston grant na vyšetření četných odložených případů, rozhodli se detektivové část peněz využít, aby vrhli na složku škrtiče světlo. 

Získali vzorek DNA od synovce DeSalvy a srovnali jej s poševním nálezem zavražděné Mary Sullivanové, kterou škrtič znásilnil a zabil. Testy odpovídaly. Díky novému důkazu se vyšetřovatelé odhodlali k dalšímu kroku: Exhumovali DeSalvovy ostatky, odebrali DNA – a opět shoda. Minimálně Sullivanovou tedy na 99 % zavraždil, a její složka se tudíž mohla konečně uzavřít.

Další průlom může podle Morana v odloženém případě nastat díky plynutí času a životním změnám u pachatelů, případně svědků. Pokud se například strhne násilí mezi pouličními gangy, jejich členové obvykle odmítnou vypovídat proti své straně. A případní svědkové žijící na území inkriminovaného gangu logicky také mluvit nechtějí, protože mají strach z odplaty. 

Historky z vězení

Jenže roky plynou, lidé se stěhují, případně organizované skupiny opouštějí. A pokud je takový zlom zaznamenán u některého z podezřelých či klíčového svědka, stojí za to jej vyslechnout znovu. Moran však zároveň varuje, že opětovné výslechy mohou být dvojsečné a potřebné informace nemusíte z podezřelých dostat ani s odstupem času. Navíc mohou upozornit komplice, že se o ně zase zajímá policie.

Nepolapení vrahové a násilníci také nezřídka páchají další trestné činy, za které už ve vězení skončí. Podle Morana pak není neobvyklé, že se v celách svými skutky navzájem chlubí, a mimoděk tak odhalí informace, jež by mohly vést k vyřešení případu. Pokud tedy podezřelý z vraždy strávil nějakou dobu za mřížemi, nebo si dokonce aktuálně odpykává trest, měl by policista zvážit možnost promluvit si s jeho spoluvězni. I zde ovšem hrozí, že potenciální pachatel dostane od kolegů „echo“, proto je třeba při volbě informátorů postupovat obezřetně.

Kritické dva dny

Velká část případů končí odložená kvůli pochybením policie. Pro vyšetření zločinu je kritických prvních 48 hodin, kdy jsou vzpomínky svědků ještě čerstvé a relativně málo zkreslené. V ideálním světě proto detektivové pečlivě prohledají místo činu, mimo jiné obejdou domy v okolí a ptají se obyvatel, zda neviděli něco podezřelého. Během prvních dvou dnů také platí, že pachatele víc svírá strach a pod tlakem spíš udělá chybu.  

Právě z časové tísně však často vyvěrá nedbalost: Policie například vyzpovídá jen část obyvatel v bloku, kde ke zločinu došlo. Pokud se tedy případ posléze znovu otevře, měla by k prvním krokům patřit návštěva přehlédnutých potenciálních informátorů. K vychladnutí stop vede i neadekvátní práce s důkazy. Ze složek třeba mizí jména svědků, neboť jejich výpověď vyšetřování nepomohla. Podle Morana by se nicméně ani zdánlivě irelevantní výslechy ze záznamů vytrácet neměly. Mohou totiž hrát roli, jakmile případ pokročí a je potřeba vyřešit některá hluchá místa. Obzvlášť v odložených kauzách představují mnohdy podobná svědectví potřebný dílek skládačky, která z případu v průběhu let vznikne.  

Víme, kdo vraždil

Mnoho škod napáchá také tzv. tunelové vidění detektivů, kdy „si zvolí“ viníka dřív, než ho usvědčí jednoznačné důkazy – nezřídka jednoduše proto, že bez pachatele nemají obranu proti narůstajícímu tlaku veřejnosti. Fixace na konkrétní osobu pak vede k přehlížení důkazů o vině těch, kdo do kýženého profilu nespadají. Často se přitom jedná o skutečné zločince.

Podobně tomu bylo v případu Petera Sutcliffea, který vešel ve známost jako yorkshirský rozparovač: Mezi roky 1975 a 1980 zabil 13 žen, o život sedmi dalších usiloval. Oběti si nevybíral se zřejmým záměrem, v podstatě je spojovalo pouze pohlaví. Britská policie se však zprvu domnívala, že se zaměřuje hlavně na prostitutky. Zločinec zahlazoval stopy natolik dobře, že ani pět let po první vraždě a navzdory vyčerpávající práci vyšetřovatelů nebyl dopaden. 

Falešné indicie

Pak se však objevily tajemné dopisy, jimiž se rozparovač policistům vysmíval, a posléze i magnetofonová páska s nahraným vzkazem. Na základě písma, přízvuku a pronesených frází vypracovali muži zákona profil pachatele a začali po něm pátrat. Jednalo se přitom o podvod: Dopisy ani pásku neposlal skutečný vrah, jak dokládaly rovněž výpovědi žen, které útok přežily. 

Zoufalá policie se však nenechala odradit, i když se případ nikam neposouval. Nakonec pomohla náhoda: Sutcliffe na sebe upoutal pozornost, když jel po Sheffieldu v autě s vyměněnou poznávací značkou. Hlídka vozidlo odstavila a doprovodila řidiče na stanici. Tam posléze muži zákona pojali podezření a z dopravního přestupku se vyklubalo řešení případu sériového vraha. Nechybělo tedy mnoho, a yorkshirský rozparovač by se také zařadil mezi odložené kauzy. Pak by bylo úkolem budoucích vyšetřovatelů oprostit se od tunelového vidění předchůdců a zaměřit se na čerstvé profilování pachatele. 

V rukou amatérů

Odloženými kauzami se ovšem nemusí zabývat pouze policie. Podle výzkumu z roku 2011 má protokoly k obnovení odložených případů pouhých 20 % pořádkových agentur v USA. Jen 10 % z nich najímá za uvedeným účelem vyšetřovatele na plný úvazek a 7 % zaměstnává celou jednotku. 

Vedle mužů zákona se ve volných chvílích po vychladlých stopách vydává bezpočet amatérů, kteří místo večerního usednutí k televizi brouzdají po internetu, vyhledávají staré novinové výstřižky a nacházejí spojitosti tam, kde je policisté neviděli. O své poznatky se pak dělí na internetových fórech, mají vlastní facebookové skupiny, a dokonce pořádají pravidelné srazy. Navzdory nedostatku profesionálních zkušeností přitom k řešení dávných záhad rovněž přispívají. 

Spravedlnost lidu

Amatéři pomohli rozlousknout i případ dívky zavražděné v texaském městečku Kilgore. Náhodný kolemjdoucí nalezl 29. října 2006 tělo spálené natolik, že jej nebylo možné identifikovat. Vyšetřování nakonec nepřineslo ovoce a policisté případ odložili. 

TIP: DNA z ubrousku pomohla dopadnout brutálního vraha po 26 letech

Na internetu však vznikla skupina pátrající po totožnosti nejen oběti, ale i vraha. V roce 2018 se do vyšetřování vložila nezisková organizace DNA Doe Project, která se zaměřuje na identifikaci zesnulých pomocí forenzní genealogie. Její členové pak vybrali v přepočtu asi 30 tisíc korun a ze získané DNA nechali vypracovat profil oběti. Mimo jiné tak zjistili, že měla české předky a její bratranec z druhého kolene žije 48 kilometrů od místa vraždy. Na popud amatérů se tak případ podařilo rozřešit: Dívka se jmenovala Dana Doddová a ze světa ji sprovodil Joseph Wayne Burnette.