Plaménky nejen z Evropy: Rostliny s ukrytým ohněm
Plamének skalkový (Clematis marmoraria)
Tento nejmenší plamének byl objeven až v roce 1973. Jedná se o stálezelenou, drobnou rostlinu, která se šíří podzemním kořenujícím oddenkem. Stejně jako ostatní novozélandské druhy plaménků, je i tento dvoudomý.
Rozrůstá se v suti a pro poměrně velké květy, které mají v průměru až 2 cm, se brzy stal oblíbenou skalničkou. Pěstuje se především v Anglii, u nás je vhodný jen pro skalničkové skleníky. Kříží se i s jinými novozélandskými plaménky a takto vzniklé odrůdy se občas objevují v nabídce zahradnických firem.
Výška: 5–10 centimetrů
Barva květu: zelenobílá
Rozšíření: Národní park Kahurangi, severozápadní Nelson, Jižní ostrov Nového Zélandu
Ekologie: vápencové sutě, kary, alpínské louky
Status: ohrožený druh Nového Zélandu
Plamének celolistý (Clematis integrifolia)
V trsech rostoucí bylina s přímou nevětvenou nebo jen řídce větvenou lodyhou. Každá větev nese na vrcholu jen jeden květ. Listy jsou jednoduché, vstřícné, postavené křížem.
U nás byl k vidění ještě na začátku 20. století v jihomoravských úvalech, pak byl dlouho na našem území považován za vyhynulý. V roce 2009 byla v oblasti soutoku Moravy a Dyje nalezena jedna sterilní rostlina. Protože Slovenské lokality nejsou příliš vzdálené, může být i u nás v přírodě znovu objeven.
Výška: kolem 50 centimetrů
Barva květu: modrá
Rozšíření: od střední a jihovýchodní Evropa po Kavkaz, západní Sibiř a Střední Asii
Ekologie: vlhké a zaplavované louky, říční nivy
Status: vyhynulý či kriticky ohrožený v ČR, chráněný na Slovensku a v Maďarsku
Plamének přímý (Clematis recta)
Vytrvalá bylina, která má v zemi válcovitý, uzlinatý oddenek. Z něj vyrůstají přímé, větvené stonky, které u základny občas dřevnatějí. Květy jsou oboupohlavné, známé jsou ale i populace s rostlinami dvoudomými. Na vrcholu stonku vytvářejí bohaté vidlany.
Občas se pěstuje jako zahradní rostlina, především je známá forma s tmavě purpurovými stonky a listy. Celá rostlina je jedovatá, usušením se palčivost ztrácí. Dříve se sbíral jako léčivá rostlina užívaná především na dnu a revmatismus, příjice a nádorové vředy. Dnes má využití v homeopatii.
Výška: do 1 metru
Barva květu: bílá
Rozšíření: od severního Španělska po evropskou část Ruska, zplanělý je v S. Americe
Ekologie: křovinaté stráně, světlé lesy, lesostepi obvykle na vápencích či spraších
Status: ohrožený druh ČR, chráněný také v Polsku a na Slovensku
K otravám plaménky ovšem dochází díky jejich odporné chuti jen vzácně a zvířata se rostlinám na pastvě vyhýbají. V případě požití způsobují plaménky průjmy a droga má rovněž močopudné účinky. Styk šťávy s pokožkou může vyvolat svědění a těžko hojitelné záněty, jedovaté látky se ovšem z plaménků ztrácejí sušením a varem.
TIP: Životodárná síla zuřícího ohně: Požáry lesa a krajiny
Plaménky jsou velmi pestrá skupina rostlin. Patří mezi ně drobné skalničky, byliny, ale také mohutné liány. Příslušnost plaménků k čeledi rozchodníkovitých (Ranunculaceae) dotvrzují květy, které mají velké množství tyčinek i pestíků. Jejich květní lístky považují někteří botanici za okvětí, jiní za netypický zbarvený kalich. Lístky bývají nejčastěji čtyři, ale u některých druhů jich může být šest nebo i víc. Většina druhů je jednodomých a samosprašných, novozélandské druhy jsou obvykle dvoudomé. Plody plaménků (nažky) se díky chmýru rozšiřují pomocí větru. Vzácněji mají pouze krátký háček, kterým se přichycují na srst zvířat.
-
Zdroj textu
časopis Příroda
-
Zdroj fotografiíDavid Vojtuš
