Pátrání po Atlantidě: Podmořské průzkumy přinesly překvapivé objevy

Podmořská archeologie vybavená řadou moderních technologií slaví již patnáct let opravdové žně. Svá tajemství tak vydávají potopená města, která pamatují trojskou válku, tajemný chrám pod hladinou jezera Titicaca či zaplavená sídla u řecké pevniny, jež jsou tak stará, že ani neznáme jejich jména
25.02.2019 - Kateřina Helán Vašků


Mohlo by se zdát, že se podmořské bádání podařilo rozvinout až v posledních desetiletích, se zavedením podvodních sonarů, skenerů či robotických potápěčů. O tom, že stavby, města, a možná celé civilizace mizely ve vlnách kvůli zemětřesením, tsunami a dalším živlům, však lidé věděli od nepaměti. Již antický historik Herodotos v 5. století př. n. l. ve svém díle tvrdil, že některé pevniny v průběhu věků vystoupaly nad hladinu a jiné pod ni naopak klesly. Xenofon z Malé Asie zas upozorňoval na otisky vavřínových listů v kamenech nalezených nedaleko břehů Středozemního moře: Považoval je za důkaz, že v místě dřív rostl les a časem byl zaplaven. 

Podmořské Pompeje

Řekové i Římané obývali četné přímořské oblasti a měli povědomí o tom, že některá města doslova „spolklo“ zemětřesení. Jedno z nich – Heliké v Korintském zálivu – bylo možné ještě v klasických dobách pozorovat přímo z hladiny. Pod vodu kleslo zřejmě v roce 373 př. n. l., kdy jej zalila masivní vlna tsunami a vytvořila v místě lagunu. Ještě celá dlouhá staletí přijížděli na místo zvědavci v člunech, aby na vlastní oči spatřili téměř nepoškozené ulice i domy. Potápěči se přitom spouštěli do vln, aby jim jako „suvenýr“ vylovili mořskou houbu či starožitnost. 

Zkázu města vylíčili mnozí historikové v dramatických obrazech – zemi zachvátily mohutné otřesy, načež se Heliké téměř okamžitě sesulo do moře. Všichni obyvatelé prý tehdy zahynuli a selhal i následný pokus dvou tisíc nasazených mužů, kteří měli vylovit jejich těla. Katastrofě údajně předcházelo několik varování: O pár dnů dřív prý město houfně opouštěla zvířata a objevily se i „obří plamenné sloupy“. Sídlo pak na dlouhá staletí upadlo v zapomnění spolu s tím, jak z laguny mizela voda a zanášely jej sedimenty. 

Rozvoj podmořské archeologie ovšem přinesl velké překvapení. V roce 2000 se podařilo starověké město úspěšně lokalizovat a vrstvy jílu a bahna odhalily, že skutečně podlehlo zničujícímu zemětřesení. Překvapivě se tak ale ve 4. století nestalo poprvé – pod zaniklým Heliké totiž badatelé odkryli ještě starší vrstvu osídlení, už z doby okolo roku 2400 př. n. l. Naleziště dnes vědci dál studují. A jak dodal významný řecký archeolog Spyridon Marinatos: „Půjde o celé starobylé město mnohem cennější a zajímavější než Pompeje.“

Tisíciletá konzerva

Zatímco potopení Heliké bylo zdokumentováno velmi dobře, o dalším antickém skvostu nalezeném pod hladinou nevíme téměř nic – jak se původně jmenoval, jak zanikl ani kdo jej založil. K objevu došlo náhodou, když se badatel Nicholas Flemming v roce 1967 potápěl u pobřeží řecké Lakónie na jižním cípu Peloponésu a zhruba v hloubce čtyř metrů spatřil zvláštní pravidelné útvary. O rok později se na místo vypravil znovu, tentokrát již v doprovodu vědců z University of Cambridge. A senzační odhalení na sebe nenechalo dlouho čekat: Pod mořem se ukrývaly starobylé domy, celé ulice i desítky hrobů. Našla se také řada předmětů vypovídajících o značném stáří, vše dochované prakticky v nepoškozeném stavu

Ačkoliv se jednalo o opravdový archeologický trhák, výzkum na sklonku 70. let minulého století narazil na nedostatečné možnosti tehdejší podvodní archeologie, a na dlouhé desítky let tak „zamrzl“. Vědci se do lokality opět vrátili teprve v roce 2009: Tou dobou už bylo možné využít akustický skener, jehož pomocí lze vytvořit trojrozměrnou mapu mořského dna, nebo robotické potápěče, s nimiž se badatelé dostanou i na ta nejméně přístupná místa. 

Chlouba minojské kultury? 

Výsledky výzkumného týmu, který vedl Chryssanthi Frenchman z University of Nottingham, předčily veškerá očekávání. Pod hladinou se ukrývaly ruiny antického města, jež vzniklo okolo roku 3000 př. n. l., a řadí se tudíž mezi nejstarší sídla světa. Pod hladinu kleslo zhruba v roce 1000 př. n. l. a nerušeně tam spočívalo bezmála tři tisíciletí. Víc než pět milénií staré zdivo tedy muselo pamatovat třeba i Homérem popsanou trojskou válku, k níž podle pramenů došlo asi 1 200 let před přelomem letopočtu. Město dostalo nový název Pavlopetri: Jeho původní jméno ani zakladatele neznáme, zrodilo se však v éře minojské civilizace, jež tehdy dominovala Krétě a Egejským ostrovům.

Díky expertům na počítačovou animaci se podařilo vytvořit dokonalou 3D rekonstrukci sídla před tím, než se nad ním zavřela voda. Jak se ukázalo, nešlo o žádnou primitivní vesničku, nýbrž o vyspělé přístavní město s chrámy, zahradami, obytnými domy, hřbitovem a rozvinutým systémem kanalizace. Dnes už nedokážeme s jistotou říct, proč ho nakonec pohltilo moře. Pravděpodobně se však stalo obětí série zemětřesení. Podvodní výzkum každopádně pokračuje, a můžeme se tak těšit na rozplétání tajemného příběhu zapomenutého sídla, stejně jako na nové informace o záhadné minojské kultuře, o níž dosud mnoho nevíme.  

Brána do Egypta 

O tom, že náhle potopená města představují pro podmořské archeology doslova požehnání, svědčí i objev Heraklionu nedaleko egyptských břehů. Jeho význam totiž mnozí badatelé přirovnávají k nalezení dávné Troje. 

Zmíněné přístavní sídlo starověký svět rozhodně znal. Ve svých dílech jej zmiňovala řada slavných historiků včetně Herodota a svého času tam měla najít útočiště i Helena Trojská se svým milencem Paridem. Ruiny se ovšem nikdy nenašly, a badatelé tak postupně usoudili, že šlo o město z říše mýtů. Šokující obrat nastal v roce 2001, kdy do zátoky Abúkir asi 30 km od Alexandrie zavítala francouzská expedice pod vedením archeologa Francka Goddieho. Cíl výpravy byl přitom zpočátku naprosto jiný: Vědci původně v nilské deltě pátrali po zbytcích francouzských válečných lodí z 18. století. 

Plavidla se asi 2,5 km od pobřeží skutečně našla – ovšem o řadu staletí starší. Celkem 64 lodí pohřbených v hustém jílu a písku pocházelo z éry starověkého Egypta. Tím však senzace nekončila. Pod hladinou se totiž ukrývaly i perfektně zachované zbytky dávného města, ohromné sochy a další cenné artefakty. Později se ukázalo, že jde o ztracený Heraklion, v Egyptě lépe známý jako Thonis. Nálezy daly za pravdu Homérovi, jenž sídlo vykreslil coby přístav oplývající bohatstvím. Mimo lodě vyzvedli badatelé rovněž množství předmětů, včetně zlatých mincí a kamenných desek s egyptskými i řeckými nápisy. Snad nejvíc je však uchvátily obří sochy bohů, z nichž největší dosahuje úctyhodné výšky 3,6 m. 

Živé mrtvé město 

Sídlo se zrodilo v 7. století př. n. l. a největší rozkvět zažilo v 6.–4. století. 3D rekonstrukce napovídá, že se rozkládalo na několika ostrůvcích. V centru se tyčil ohromný chrám zasvěcený bohu Amonovi, obklopený sítí průplavů a kanálů. Svého času šlo o nejvýznamnější přístav Středomoří – kontroloval obchod mezi Egyptem a řeckými ostrovy a vybíraly se tam cla a daně. Jeho význam postupně upadal po roce 331 př. n. l., kdy roli nejdůležitějšího přístavního města Egypta převzala Alexandrie. 

V 8. století se pak stal Heraklion obětí nestabilního podloží: Ostrůvky, na nichž vyrostl, se snad vlivem zemětřesení rozdrolily a daly se do pohybu. Popsaný proces se nazývá zkapalnění a i v moderní době má na svědomí poškození řady budov a silnic. Město se tak doslova přes noc ocitlo čtyři metry pod hladinou, postupně se na něj zapomnělo a na znovuobjevení si počkalo bezmála dvanáct století

Nezměrný význam nálezu spočívá i v tom, že ačkoliv se přístav zhroutil, jeho obsah se dokonale zakonzervoval. Badatelé se tedy mohou, podobně jako v případě Pompejí, dozvědět mnohé o každodenním životě ve starověkém Egyptě. Téměř všechna významná staroegyptská města byla totiž beze zbytku zničena nebo je překryly nové vrstvy, tudíž většinu informací o tehdejší společnosti čerpáme z pohřebišť. Heraklion tak zůstává svým způsobem živý a představuje podmořskou bránu do dávného Egypta. Informací přicházejících ze zmíněné éry je přitom tolik, že je budou vědci zpracovávat desetiletí. Jak dodává Franck Goddie: „Tady je pro nás práce na dvě stě let.“ 

Sodoma Nového světa 

Na rozdíl od předchozích sídel, v případě přístavu potopeného u jamajských břehů víme velice přesně, kdy a jak k události došlo. Port Royal kdysi nesl přízvisko nejbohatšího, ale také „nejzkaženějšího a nejprokletějšího města na světě“. V anglické državě našli útočiště „privateers“, piráti přepadající se souhlasem panovníka španělské lodě. Královský zákon se tam mísil s pirátskou anarchií a místo proslulo chlípnými večírky, nezřízeným pitím i bezpočtem nevěstinců a hospod. 

Avšak podobně jako starověkou Sodomu čekal i její jamajský protějšek tragický konec: 7. června 1692 zasáhlo „město hříchu“ zemětřesení o síle 7,5 Richterovy škály a masivní otřesy půdy vystřídalo běsnění moře provázené vlnou tsunami. Ta vmžiku potopila dvě třetiny přístavu a s ním dva tisíce obyvatel. Zkáza někdejšího sídla rozkoše pak pokračovala i po přírodním neštěstí. Na zbylém kusu pevniny lidé nestačili pohřbívat mrtvé, ve městě se šířila epidemie a vyžádala si další tři tisíce životů. Z původních obyvatel tak nepřežil téměř nikdo. 

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Podle mnohých šlo o trest boží, ale ve skutečnosti vyvolaly kolaps přírodní zákonitosti: Angličané při rychlé výstavbě bohatnoucího sídla vůbec nerespektovali tamní podmínky a na písčitém povrchu postavili nejen pevnost, ale i dvě stovky zděných domů. Při zemětřesení pak došlo ke zmíněnému zkapalnění půdy – částečky podmáčeného písku se změnily v kal, do nějž se těžké zdivo okamžitě propadlo. Většina z Port Royal tudíž klesla asi 12 m pod hladinu tak rychle, že se budovy ani nestačily rozpadnout. Podmořské ruiny dnes figurují i na seznamu UNESCO a archeologové je krok za krokem odkrývají, spolu s tajemstvím každodenního života karibských pirátů.


Další články v sekci