Pablo Picasso: Geniální provokatér a záletný otec kubismu

Tatínek učil Pabla kreslit již od útlého věku – sám byl malíř a na svých plátnech naturalisticky zachycoval ptactvo či divokou zvěř. Umění tak Picassa provázelo životem hned od počátku, a jeho první slova prý dokonce zněla „piz, piz“: Patrně se tak snažil vyslovit španělské „lápiz“ neboli „tužka“.

Idyla ve vězení 

Již od dětství bylo zjevné, že je Pablo génius, jaký se rodí jednou za sto let. V technice klasické olejové malby překonal otce Josého už coby třináctiletý. Umění ho zcela pohltilo, což se ovšem neblaze odrazilo v jeho školní docházce, o kterou jednoduše ztratil zájem. Na vyučování nechodil nebo při něm nedával pozor a celou dobu si něco črtal. „Za neposlušnost mě učitelé zavírali do ‚žaláře‘, což byla obyčejná místnost s bílými zdmi a lavičkou,“ vzpomínal později. „Měl jsem to tam rád, protože jsem si s sebou bral skicář a kreslil jsem. Klidně bych tam vydržel napořád.“ 

Zpočátku žila rodina v Málaze, roku 1895 se však přestěhovali do Barcelony. Pablo se zapsal na uměleckou školu, a otec dokonce vedení institutu přesvědčil, aby synovi dovolili podstoupit přijímací řízení pro pokročilé. I náročnějšími zkouškami pak mladík bez zaváhání prošel, ovšem jeho školní morálka se v průběhu let nijak nezlepšila. Přísná pravidla ústavu a tamní formálnost jej nakonec zcela odradily a místo sezení v lavici raději bloumal po Barceloně a maloval její zákoutí. 

Změna je život 

Přístup ke škole Picasso nezměnil ani v šestnácti letech, kdy začal navštěvovat madridskou Real Academia de Bellas Artes de San Fernando: Tentokrát měl problém s důrazem na studium klasické techniky a kopírování starých mistrů. Jeho vzrůstající nechuť ke klasice se prohloubila o necelé dva roky později, kdy se vrátil do Barcelony a začal se scházet s anarchisty a intelektuály v kavárně Els Quatre Gats neboli „čtyři kočky“. I díky jejich povzbuzení se vzdal realistické malby, v níž do té doby vynikal, a vrhnul se do víru experimentů. 

V následujících letech vystřídal hned několik stylů, které se natolik odlišovaly, že by klidně mohly pocházet od šesti různých umělců. Picasso však svůj vývoj vnímal organicky: Podle jeho slov nešlo o radikální proměny, ale spíš o adekvátní volbu formy „ladící“ s danými obrazy. „Kdykoliv jsem chtěl něco vyjádřit, udělal jsem to formou, která mi k tomu přišla nejvhodnější,“ vysvětloval. „Různá témata zkrátka vyžadují odlišné způsoby ztvárnění.“

Dámy oděné v geometrii 

Na přelomu 20. století se Picasso přestěhoval do Paříže a otevřel si tam vlastní studio. V sevření silné deprese vyvolané smrtí blízkého přítele následně maloval obrazy, jež podle kritiků spadají do tzv. modrého období. Zachycují chudobu, osamělost a utrpení, přičemž stavějí takřka výhradně na modrozelené paletě.

Kolem roku 1905 se umělec z okovů smutku vymanil a nastalo „růžové“ období, charakterizované teplejšími odstíny béžové, růžové a červené. K Picassovu dobrému rozpoložení tehdy přispěl i fakt, že v osobě obchodníka s uměním Ambroise Vollarda získal patrona, díky němuž se nemusel starat o finanční zaopatření. 

Naprosto volný a oddaný své tvorbě pak v roce 1907 namaloval obraz Avignonské slečny: Plátno zachycuje pětici prostitutek s geometricky ostrými a roztříštěnými rysy a dnes se považuje za předstupeň kubismu. Tento naprosto unikátní pohled na svět následně ovlivnil směr, jakým se umění 20. století vydalo.

Ve své době však dílo vyvolalo nemalou kontroverzi. Bylo pobuřující, ba přímo šokující – a právě to také učarovalo malíři a sochaři Georgesi Braqueovi, jenž posléze spolu s Picassem pomohl kubismu na výsluní. 

Mezi býky a bombami 

V průběhu následujících let oba muži pravidla nového směru jasně definovali, načež začali posouvat jeho hranice. Jejich úsilí však roku 1914 přerušila první světová válka: Braquea odveleli na frontu a Picasso, otřesený ozbrojeným konfliktem, se znovu přiklonil k realistické malbě. Jeho dílo navíc opět prostoupily chmury. V mezidobí světových válek propadl novému experimentování – tentokrát podlehl síle snů a surrealismu.

Guernica - téměř osm metrů široké a tři a půl metru vysoké plátno namaloval Picasso během pár týdnů v Paříži. (foto: Wikimedia Commons, Dutch National Archives, Herbert Behrens, CC0 1.0)

Od zmíněného směru jej nakonec neodvedl ani druhý válečný střet, právě naopak: Vytvořil tehdy jedno ze svých nejslavnějších a nejvýznamnějších děl, Guernicu. Masivní plátno dlouhé bezmála osm metrů vzniklo poté, co nacistické bombardéry během španělské občanské války srovnaly 26. dubna 1937 se zemí stejnojmenné město. Původně mělo jít o zpodobnění býčích zápasů, po náletu však malba ztemněla, jejím hlavním motivem se stalo utrpení a pro výraznou expresivnost bývá řazena k nejsilnějším protiválečným obrazům v dějinách. Rovněž se traduje, že když se jistý nacistický důstojník Picassa na výstavě zeptal, zda je to jeho práce, umělec mu odpověděl: „Ne, vaše!“

U plátna až do smrti 

Po válce se Picasso začal víc angažovat v politice, a dokonce vstoupil do francouzské komunistické strany. Stále maloval, jeho styl nicméně přešel od surrealismu k pomyslné dětinskosti. Smutnou pravdou zůstává, že v závěru života se o něj svět zajímal mnohem víc coby o celebritu – byl nejslavnějším žijícím umělcem – zatímco jeho nové obrazy již tolik pozornosti nepřitahovaly. 

V malování však pokračoval bez ohledu na početnost obecenstva. Proslul totiž svým striktním režimem, který spisovatel Mason Currey v knize Denní rituály líčí následovně: Vstával kolem jedenácté a zhruba do tří se volně bavil. Poté se zavřel ve studiu a bez přestávky pracoval, dokud se nesetmělo, často až do desíti večer. Pak absolvoval hodinovou večeři a následující čtyři hodiny zase pracoval. Ve tři ráno šel spát. Stejnou rutinu přitom dodržoval až do smrti – ještě 8. dubna 1973 nad ránem seděl u obrazu, aniž by tušil, že jej téhož dne při obědě s přáteli zabije infarkt. Bylo mu 91 let.