Otužilec pod vodní hladinou: Vytrvalý potápěč skorec vodní

Stojím na železném mostě ve Špindlerově Mlýně a pozoruji, jak v korytě Labe poskakuje z kamene na kámen hnědobílý zavalitý pták. Občas zmizí pod hladinou, nad níž se převalují cáry mrazivého oparu. Opeřenci ale nevadí ani sníh, ani mráz. Všimne si ho i poblíž stojící malé děvčátko a s údivem křičí: „Dívej mami, malej tučňák!“

Tučňák, nebo kos?

Skorec vodní (Cinclus cinclus) je naprosto nevšední pták, kterého jste možná i vy zcela všedně přehlédli. Je velký asi jako špaček, má však o něco zavalitější tělo, kratší ocásek i křídla. Na první pohled se to možná nezdá, ale skorec patří do řádu pěvců. Navíc je to velmi neobyčejný příslušník této ptačí skupiny. Za letu a v korunách stromů působí až nemotorným dojmem; pusťte ho ale k vodě a neobratnost je tatam.

Kaštanově hnědé zbarvení celého těla je poměrně nenápadné a ostře kontrastuje se smetanově bílou náprsenkou, která opravdu vzdáleně evokuje představu miniaturního tučňáka. A stejně jako pro tohoto vzdáleného ptačího příbuzného, je i pro skorce voda domovským prostředím. Křídla jsou mu dokonalými vesly, ocásek kormidlem. V mnoha svých vlastnostech a adaptacích na prostředí, jež se rozhodl obývat, je nedostižný.

Zpívající potápěč

Ještě v polovině února svírá zima celý kraj v ledových kleštích. Den se sice prodloužil, ale sluníčku stále chybí jarní síla. I do podkrkonošských údolí svítí slunce každý den o něco déle, ale teplo paprsků na sveřepý mráz zatím nestačí. Řeka je napůl zamrzlá. Do ševelení ledem pokrytého toku se znenadání vmísí ostré, mlaskavé „cit, cit“. Nad mlýnským náhonem profrčí přímočarým letem zavalité, trochu neohrabané torpédo. Usedne na okraj ledu hned u čeřící se hladiny, a přestože je dobrých deset stupňů pod nulou, bleskurychle se ponoří pod vodu.

Když se opět objeví na vzduchu, otřepe z peří zbylé kapičky, teď už možná kousky ledu, a začne zpívat svoji jednoduchou písničku. Za chvíli opět zmizí pod ledem. Nutno podotknout, že žádný slavík to není. Určitě je mnohem lepší plavec, než pěvec. Snad aby kompenzovali tento handicap, umí v rodině skorců zpívat nejen samci, ale také samice.

Plavání i běh po dně

Skorec je výjimečný hned v několika směrech. Především je úzkým potravním specialistou, s čímž souvisí i jeho nezvyklá potápěčská náruživost. Potápění je pro tohoto opeřence naprosto nezbytné, protože jeho potrava je ukrytá v písku na dně bystřin a potůčků, pod kameny a kořeny rostlin. Právě tam středně velký ptáček hledá nejrůznější larvy hmyzu a dalších bezobratlých živočichů.

Skorec dokáže jak plavat po hladině a „vyhlížet“ kořist na dně, tak vklouznout pod vodu a vpravdě „běhat“ po dně, kde obrací kamínek po kamínku. Nevadí mu ani velmi nízká teplota vody, ani dravý proud horských bystřin. Jeho robustní tělo odolá vodnímu proudu a ostrými silnými drápky se přichytí i na velmi kluzkém povrchu. Peří jej pak dokonale chrání před chladem i ve vodním živlu. Skorec o něj také jaksepatří pečuje. Každou chvíli pilně promazává své opeření tukovým výměškem z tzv. kostrční žlázy, takže peří je po vynoření naprosto suché. Podobně jako u kachen a jiných vodních ptáků.

Extrémní otužilec

Skorec je po celý život věrný místu svého vylíhnutí. Téměř se od něj nevzdaluje. Také nově utvořený pár, který jednou na nějakém místě zahnízdí, se na něj často po dobu několika let znovu a znovu vrací. Jak dokázalo kroužkování skorců, při smrti jednoho člena páru si zbylý partner v mnoha případech přivede nového druha opět na staré hnízdiště.

Je potřeba zdůraznit, že skorec je nejen neuvěřitelně zručný potápěč, ale také velmi otužilý tvor. Je pravda, že v zimě se většinou pohybuje ve vyšších nadmořských polohách a k sestoupení do nižších partií jej může donutit mráz. Nikoli však proto, že by mu byla zima. Důvodem je hlad. Když totiž zamrznou tekoucí vody, led skorcům zatarasí cestu k potravě. Z kontinentálních oblastí Ruska jsou popsány případy, kdy skorci i při minus čtyřiceti stupních zimu hravě přečkávali. Jedinou podmínkou byla tak rychle tekoucí voda, která ani v tak extrémním mraze zcela nezamrzla.

Nejdřív voda, až později vzduch

I v péči o rodinu je skorec poněkud extravagantní – jeho potomstvo se líhne v hotové rezidenci, na jejíž stavbě se podílí oba partneři. Hnízdo je mohutná stavba spletená téměř výhradně z mechu a vystlaná suchým, v našich podmínkách obvykle bukovým listím. Zelený palác je umístěn v těsné blízkosti vody – na skalním ostrohu, na zídce hráze, vodního náhonu nebo mostu. Nezřídka je hnízdo schováno za padající clonou vodopádu!

TIP: Vydra říční: Obávaný predátor a nejlepší rybář českých vod

Smetanově zbarvená vajíčka, kterých je obvykle 4–5, zahřívá výhradně samice, ale také role samečka je velmi zodpovědná. Samička by z hnízda nejen nemohla vidět, ale kvůli hučení vody ani slyšet případného vetřelce. Proto partner varuje svoji družku před případným nebezpečím. Doprovází samičku i jako tělesná stráž, když si chce protáhnout křídla a posbírat na dně potoka něco k snědku. Mladí skorci se vylíhnou za 16–17 dní. Za další tři týdny intenzivního krmení rodiči pak opouštějí hnízdo. Umí dřív plavat a potápět se, než létat, ale musí se to naučit rychle a dobře. Ještě v době krmení mláďat z prvního hnízdění se totiž samička podruhé páří a snese vajíčka pro druhé hnízdění. O již vyvedená mláďata zaměstnaní rodiče rychle ztratí zájem.

Dnes je opět mnoho míst, kde lze obdivovat skorcovy výjimečné vlastnosti a eleganci křišťálových kapek třpytících se na jeho tmavém peří. Čistota vod, nezbytná k jeho životu, se zlepšila. Je jenom dobře, že tento ptačí druh se dokázal přizpůsobit a naučil se v pozměněné krajině žít spolu s námi.