Osudy českých imigrantů v USA: Česká peleš ta je zdrojem nákazy morové

Obeznámenost s českým etnikem zůstávala v Americe přinejmenším do první světové války nevalná. Důvodů bylo víc: značná vzdálenost, malá početní síla a neexistence samostatného českého státu.

Předchozí část: Osudy českých imigrantů v USA: České divochy tu nechceme!

Není divu, že průměrný Američan neměl o Češích ani ponětí. Pokud už se s nimi setkal, často je považoval za Rakušany (vždyť z této země přišli), Němce (habsburská monarchie se dlouho vnímala jako součást německého prostoru) nebo třeba Poláky. Situaci dál komplikovalo slovo „Bohemian“, kterým byli naši krajané označováni – mělo totiž víc významů a stávalo se příčinou zmatků a záměn (viz Není Bohemian jako Bohemian).

Pro typického Američana představoval Čech nejspíš imigranta jako takového, člověka, jehož jazyku a kultuře jednoduše nerozuměl. A pokud byl náš Američan stoupencem hojně rozšířeného abstinenčního hnutí, mohl jej Čech i pobuřovat – to když si v neděli místo dodržování kostelního klidu hodlal dopřát pivo v hostinci, provozovaném nejspíš nějakým jiným přistěhovalcem. 

Zrodil se Bohunk

Poté co začala koncem století sílit tzv. nová imigrace z jižní a východní Evropy, ocitli se američtí Češi v další negativní škatulce. Po boku ruských Židů prchajících před pogromy, chudých Italů a Řeků a dalších minorit tvořili v očích mnoha Američanů „nekvalitní materiál“, kontrastující s ušlechtilými předchůdci ze západní a severní Evropy. 

Mimořádně vysoká gramotnost českého obyvatelstva ani skutečnost, že v USA žilo několik desítek tisíc krajanů už v době občanské války v letech 1861–1865, nikoho nezajímala. Na začátku 20. století dokonce vznikl spojením českého „Bohemiana“ s maďarským „Hunkym“ hanlivý výraz „Bohunk“, neurčitě používaný pro všechny možné příchozí jedince ze střední Evropy.

Podbírající se boule Chicaga

Pokud už byli Američané někde s Čechy dobře seznámeni, pak v místech s velkou koncentrací krajanů – na texaském a nebraském venkově či v Clevelandu, Omaze a hlavně v Chicagu. Ve zmíněném městě žilo na přelomu století asi sto tisíc Čechů. Díky tomu se tam termín „Bohemian“ začal záhy spojovat primárně s nimi, a nikoliv s Cikány a umělci jako jinde. 

V 70. letech 19. století do popsaného vývoje negativně zasáhl podíl imigrantů na dělnickém hnutí, jež většina veřejnosti sledovala s obavami. Emoce se vzedmuly třeba během tzv. velké železniční stávky v roce 1877, kterou provázela řada nepokojů. Právě v té době otiskly americké noviny ostré řádky, jež zazněly v úvodu tohoto článku. 

Nedlouho předtím vyvolal mezi chicagskými krajany obrovské rozhořčení jiný výpad v tisku. Jakýsi pisálek se vydal do přistěhovalecké čtvrti a „cachal prý se bídou, špínou, nepravostí a zkažeností, jakou ještě nikdo na světě neviděl […]. Ta ‚Bohemia‘ (česká osada v 6. wardě) jest prý podbírající se boulí Chicaga. Každý zločin myslitelný jest tu zdomácnělý. Nahé ženy a dívky sedávají u přítomnosti mužů; neřestné surové žerty se provádějí. Peleš ta je zdrojem nákazy morové.“ 

Tahanice o hřbitov

Češi na podobná obvinění reagovali argumenty o své řádnosti a uváděli kulturní výdobytky včetně kostela, tří škol a deseti spolků. Jejich pověsti se zastaly také respektované noviny Chicago Daily Tribune, podle nichž se pomlouvačný časopis snažil jen laciným způsobem podbízet čtenářům.

Xenofobie vůči chicagským Čechům však nekončila vždy pouze na papíře. Když se rozhodli založit v nedalekém městečku Jefferson národní hřbitov, se zlou se potázali. Hřbitovní spolek se musel s městem nejprve soudit, aby mohl zakoupený pozemek využívat, a přitom se o krajanech šířily nejrůznější pomluvy. Američané se tak mohli v denním tisku dočíst fantastické zprávy o tom, že Češi na hřbitově konají divoké pitky, těla nechávají dlouho hnít, až okolí zamořuje strašlivý puch, a že se tam odehrávají jakési podivné rituály. Podobné výmysly by nebylo obtížné vyvrátit, k tomu však musí panovat vůle. 

Pro sebe i dítka

Dlouhodobý vývoj dal za pravdu spíš výroku z dalších amerických novin: „Jak každý ví, jsou Češi jako národ pořádní, mírumilovní a pilní, tvrdě pracují, platí daně a jsou vynikajícími občany.“ Krajané se ekonomicky vzmáhali, stále víc jich studovalo na amerických vysokých školách a postupem času sklízeli úspěchy i v politice a dalších oblastech. Nakonec se – stejně jako třeba tolik kritizovaní Irové – do americké společnosti plně integrovali. 

Naplnila se tak slova krajanského žurnalisty Františka Boleslava Zdrůbka, že první přistěhovalecká generace přichází do nové vlasti především ve snaze pomoct svým potomkům k lepšímu údělu: „Musejí trpěti a musejí se tužiti při stálé snaze a práci, aby dodělali se lepšího postavení a zaopatření sebe i svých dítek.“ Nativistickou část americké společnosti sice krajané nemohli přesvědčit o její omezenosti, nad jejími předsudky však zvítězili tím, co skutečně dokázali.