Osudový závod: Pravdivý příběh Bohumila Hanče a Václava Vrbaty

Kromě romantiky a zábavy skýtal pobyt na horách vždy i značné riziko. Jak dobře ví každý zkušený horal, nevyzpytatelné sněhové závěje a rychle se měnící počasí mohou z příjemného výletu v okamžiku udělat boj o holý život. Smutným potvrzením této pravdy se stala událost z Velikonočního pondělí 24. března 1913, kdy se v Krkonoších odehrával osmý ročník mezinárodního lyžařského závodu na 50 kilometrů. 

Prudká změna

Nebývale vysoká teplota 8 °Celsia vedla šestici účastníků k tomu, že v sedm hodin ráno vyrazili jen v krátkých rukávech. O dvě hodiny později už pochopili, jaké chyby se dopustili: prudce se ochladilo a stejně náhle se dostavila sněhová bouře. Rtuť teploměru sestoupila k bodu mrazu a závodníci v nedostatečném oblečení rychle promrzli. Všichni postupně odstoupili a své snažení vzdali. Jedinou výjimkou byl šestadvacetiletý Bohumil Hanč, favorizovaný držitel titulů Mistr lyžař a Mistr Krkonoš, který tutéž trasu v uplynulých letech již několikrát úspěšně zdolal. 

Letos se chystal zúčastnit naposledy. Vlastně se původně nepřihlásil, před sebou měl mistrovské zednické zkoušky a jeho manželka očekávala narození potomka. Jenže závod, který se poprvé jel jako rychlostní, přilákal i německé závodníky. A jilemnický ski spolek, jehož byl Hanč zástupcem, tak dlouho svého favorita přemlouval, až Hanč nakonec nátlaku ustoupil. Celá tragédie se tak vůbec nemusela stát – nebýt rivality mezi českými a německými sportovními spolky.

Osudové omyly

Když přišla sněhová vánice, netušil Hanč, že nikdo z jeho soupeřů už nepokračuje. Nepochopil ani signály jednoho z pořadatelů na kontrolním stanovišti, který se mu snažil naznačit, aby závod ukončil. Navzdory vyhroceným podmínkám se Hanč houževnatě hnal dál. U Harrachových kamenů potkal sedmadvacetiletého Václava Vrbatu, svého blízkého přítele a spolubojovníka z vojny. Původně vyrazil proto, aby Hanče na trati povzbuzoval. Teď se sám dostal do potíží. V tento okamžik se ještě mohli oba muži zachránit. Pokud by společně sjeli dolů do Míseček, unikli by bouři, mlze i mrazu. Jenže Hanč se rozhodl, že z trasy neuhne a závod nevzdá. Než se oba rozloučili, Vrbata ho aspoň přinutil, aby si od něj vzal kabát a čepici.

O pár set metrů dál však Hančovi selhalo srdce. Zhroutil se do sněhu u Zlatého návrší, necelé dva kilometry od Labské boudy. V té době však už dva z odstoupivších závodníků a ředitel závodu Fischer začali po Hančovi pátrat. Každý se rozjel jiným směrem. Na polomrtvého kolegu blouznícího v deliriu narazil pražský Němec a velký sportovec Emerich Rath krátce před druhou hodinou odpoledne. Několik set metrů táhl přítele sám na zádech. Když už ztrácel síly, zanechal jej u jedné ze signalizačních tyčí a dojel do Labské boudy pro pomoc. Ačkoli se ho poté ostatním podařilo dostat do bezpečí, jeho stav už nešlo zvrátit. Ochromené srdce se nepodařilo oživit. 

Tragický závod měl však toho dne ještě jednu oběť. Václav Vrbata zabloudil v husté mlze a shodou náhod se oklikou dostal k místu, kde předtím Hanč zkolaboval. Po kamarádovi tu však našel jen jeho zapíchnuté lyže. Ironií osudu odtud před pouhými několika minutami odjel Rath, aby přivolal pro Hanče pomoc. Promrzlý Vrbata po příteli pátral, ale i jemu došly síly.

Neznámý zachránce

Mezitím na Labské boudě záchrancům došlo, že něco není v pořádku. Jak je možné, že je Hanč teple oblečen, když poslední kontrolu ještě projížděl nalehko? Pochopili, že někde venku zůstal ten, kdo závodníkovi oblečení daroval. A že je ve velkém nebezpečí. Vyrazila proto další výprava, ačkoli netušila, koho má vůbec zachraňovat. 

Stejným směrem mířil i ředitel závodu Fischer, který po Hančovi pátral po cestě do Míseček. Nenašel ho, ale na jedné z bud se od německého podomka dozvěděl, že nahoře na Zlatém návrší seděl jakýsi vysvlečený člověk a cosi na něj volal česky. Fischer se domníval, že jde o Hanče, a okamžitě se vydal zpět na hřeben. To už ale k tělu neznámého lyžaře dorazila skupina z Labské boudy. Lze však už jen konstatovat smrt. Nikdo z pořadatelů ani závodníků muže neznal. Vrbata, rodák z pětadvacet kilometrů vzdálené Mříčné, prostě jen vyrazil Hančovi fandit. Jeho identita byla zjištěna až druhý den. 

Dozvuky tragédie

Hančova pohřbu v Jilemnici se zúčastnilo na sedm tisíc lidí. Ve stejný den byl v nedaleké Mříčné pochován i Václav Vrbata. Tragédie samozřejmě vyvolala vlnu solidarity. Ve prospěch těhotné Hančovy manželky se konala charitativní sbírka. Její syn Bohumil se narodil měsíc po smrti svého otce. 

TIP: Po stopách lyžců a lyžek: Kdy se v Krkonoších objevili první lyžaři?

Události z onoho Velikonočního pondělí se staly impulsem ke vzniku organizované horské služby. Už od poloviny 19. století sice fungovaly služby průvodců a nosičů pro turisty, mezi jejichž povinnosti patřila i znalost první pomoci, ovšem teprve tragédie Hanče a Vrbaty vedla ke vzniku profesionálního sdružení horských záchranářů. Právě 24. březen byl později u nás stanoven jako den Horské služby.