Ostrovy pomalé smrti: Obávaná lepra provází lidstvo již 4 500 let

Zřejmě nejznámějším malomocným světa se stal muž, o jehož osudu se píše v Bibli: Podle evangelií se zázračně uzdravil poté, co se setkal s Ježíšem. Navíc jde patrně o jednu z nejstarších popsaných chorob vůbec – na zmínku o nemoci pojmenované řeckým výrazem s významem „loupu se“ lze narazit už ve spise datovaném 1 500 let před přelom letopočtu. 

Lepra je tu však s námi zřejmě mnohem déle. Zatím nejstarší kosterní pozůstatky poznamenané malomocenstvím pocházejí z doby okolo roku 2500 př. n. l. z indického Rádžasthánu, kde je vědci objevili teprve v roce 2009. 

Marné pátrání po příčině 

Příznaky lepry jsou natolik specifické, že mimo jiné inspirovaly Karla Čapka při psaní dramatu Bílá nemoc. Autor však hrdinům svého díla dopřál poněkud „odlehčenou“ verzi nemoci, zatímco realita je o poznání drsnější (viz Syndrom lví tváře). Naděje v podobě antibiotik pacientům svitla teprve před 80 lety, kdy se podařilo objevit správnou kombinaci tří účinných látek. Jedná se o velmi silná antibiotika rifampicin, chlofamizin a dapson, jež se podávají po dobu až dvou let. 

Dlouhá staletí před tím vnímali lidé malomocné jako nečisté a pokoušeli se je od zbytku společnosti izolovat. Lékaři si nevěděli rady a namísto pomoci podrobovali pacienty přísným pravidlům: Nejenže museli nakažení nosit zvonek, aby je kolemjdoucí již zdálky slyšeli a mohli se jim vyhnout, ale neměli právo ani uzavírat manželství. Úlevy se nedočkali dokonce ani po smrti, neboť církev nařídila pohřbívat je odděleně. 

V tzv. Salisburských liturgiích z 13. století se dochoval seznam zákazů vztahujících se k malomocným. Nesměli například vstupovat do chrámu a účastnit se jakéhokoliv většího shromáždění nebo se umývat ve veřejných studnách. Návod na jednání s malomocnými si lze přečíst už ve třetí knize Mojžíšově či ve staroindických védách z období kolem roku 2000 př. n. l. Přísná opatření měla ovšem rozumný cíl – zabránit šíření choroby. 

Boží trest, či dědičnost?

Lidé dlouho marně přemýšleli, co lepru způsobuje a jak se přenáší. Naši předkové v ní viděli boží trest, později se v podezření ocitala různá zvířata, například ryby či komáři. Ve druhé polovině 19. století se rovněž uvažovalo, že se choroba možná dědí – zmíněnou teorii dokonce v roce 1862 oficiálně přijala Britská lékařská společnost. 

Tisíce let starý medicínský rébus se podařilo definitivně rozluštit o 11 let později, když norský lékař Gerhard Hansen poprvé spatřil pod mikroskopem bakterii blízce příbuznou původci tuberkulózy. Ukázalo se, že Mycobacterium leprae patří do skupiny nemnoha mikroorganismů, které se po miliony let adaptují výlučně na jediného hostitele – člověka. Dnes už však víme, že to není tak úplně pravda: Podle posledních výzkumů se mohou nakazit také jihoameričtí pásovci. 

Již v dávné minulosti si lidé všimli, že k přenosu infekce nestačí pouhý kontakt zdravého a nakaženého člověka, ale že je potřeba jejich dlouhodobější soužití. Strach z nekontrolovatelného šíření infekční nemoci byl ovšem v dobách morových epidemií víc než namístě. Už v 6. století se proto v dostatečné vzdálenosti od obydlených oblastí objevila první specializovaná zařízení, kam se nemocní – většinou proti své vůli – museli přesunout. Počet takových azylů rychle rostl a v roce 1225 jich po celé Evropě existovalo ohromujících 19 tisíc. Lepra tehdy řádila s nebývalou silou. 

Poslední v Evropě

Tzv. leprosária nepřipomínala klasické nemocnice – ve skutečnosti šlo o rozlehlé areály s kompletním sociálním zázemím. Malomocní totiž navzdory postižení zvládali každodenní režim, nebyli upoutáni na lůžko a mohli se volně pohybovat i pracovat. V uzavřených komplexech se ještě v letech 1901–1955 používala dokonce speciální platidla, aby se zamezilo jakémukoliv kontaktu se světem.  

Nová leprosária se otevírala až do první poloviny minulého století, přičemž některá fungují dodnes. V Evropě už ovšem zbývá jediné, rumunská osada Tichilești. Roku 1928 tam přivezli prvních 180 malomocných proti jejich vůli, načež museli čelit naprosto nevyhovujícím podmínkám: Zařízení ležící v deltě Dunaje totiž dlouho postrádalo základní zázemí a spojení s okolím obstarával koňský povoz. Existenci místa se úřady pokoušely před veřejností tajit a socialistická vláda oficiálně evidovala tamní malomocné jako mrtvé. 

Spása jménem Vasiliu 

Situace se obrátila k lepšímu až poté, co do osady v roce 1991 zavítal rumunský lékař Razvan Vasiliu. Tehdy v místě živořilo šest desítek pacientů, kteří neměli k dispozici ani splachovací záchod. Někteří tam přitom strávili takřka celý život. Například jistá Hima Dumitruová se do Tichilești dostala na konci druhé světové války, když jí bylo osmnáct let, a od té doby v osadě žila v tomtéž domku. 

Vasiliu se postaral, aby se o leprosáriu dozvěděl svět, a díky získaným dotacím se místo proměnilo v hospic s důstojným prostředím. Dnes nejvíc ze všeho připomíná idylickou středověkou vesničku, kde obyvatelé nejen nemusejí zůstávat ve striktní izolaci, ale dokonce se mohou podle vlastního uvážení vydávat i mimo útočiště. Každý rok je jich však méně, jelikož se nové případy lepry objevují v Evropě jen velmi zřídka – v samotném Rumunsku zaznamenali poslední nákazu v roce 1981. Zbývají tak nemocní, u nichž léčba započala pozdě a jejichž stav se nelepší. Předloni jich v Tichilești pobývalo už jen deset. 

Řecký zázrak

Zatímco do rumunského leprosária nemají návštěvníci volný přístup, v případě již nefungujících institucí je tomu naopak. Mnoho z nich se dokonce proměnilo v turistickou atrakci. 

Patří k nim i nevelký ostrov Spinalonga na dohled ke břehům Kréty. Řekové tam v roce 1903 vybudovali leprosárium, kam přemístili malomocné nejprve přímo z Kréty a posléze i z pevniny. Celkem jich nakonec v někdejší osmanské pevnosti přebývalo několik set a stejně jako v Tichilești nebyly jejich životní podmínky zrovna příznivé. Celé čtyři roky po otevření totiž na místo nezavítal žádný lékař, a navíc tam chyběl zdroj pitné vody. Pacienti tak zůstávali odkázáni pouze na občasné návštěvy lodí se zásobami, které však nepřiplouvaly nijak často. O osud místních se zajímala jen hrstka jejich krétských příbuzných. 

Změna k lepšímu přišla se skupinou malomocných z Atén, kteří se rozhodli areál zvelebit a učinit obyvatelnějším. Věděli totiž, že se z ostrova už nejspíš nedostanou. Návštěvy rodinných příslušníků byly navíc prvních třicet let zakázané a někteří příbuzní nesli odloučení od svých blízkých velmi těžce. Vypráví se dokonce o ženě, jež se úmyslně bodla infikovanou jehlou, aby onemocněla a mohla žít po boku svého manžela. 

Pod taktovkou bratrstva

Spinalonga se ovšem v průběhu první poloviny 20. století změnila k nepoznání. Významnou roli v tom sehrál Epaminondas Remoundakis, který na ostrově založil organizaci „Bratrstvo pacientů“. Hájil zájmy malomocných přímo u řecké vlády a jeho snahy se neminuly účinkem. Stát nakonec přiznal nemocným alespoň minimální důchod a zorganizoval i různé charitativní sbírky. 

Remoundakis dokázal pro pacienty sehnat z pevniny neuvěřitelné poklady, například první elektrický generátor na Krétě. Rovněž pořádal kulturní akce: Obyvatelé ostrova hráli divadlo, chodili do kina, do kaváren a malí nemocní později navštěvovali i nově založenou školu. Několik dětí se na ostrově dokonce narodilo, ale vláda je rodičům v obavě z nákazy ihned odebrala.

Spinalonga se nakonec stala takovým pojmem, že se několik Řeků rozhodlo na místo odejít dobrovolně a hledat tam vnitřní klid. Navíc z ostrova přicházely i dobré zprávy: Řadu nemocných se podařilo vyléčit, a mohli se tak vrátit domů. Poslední pacient leprosárium opustil v roce 1957.

Ostrov žijící smrti 

Značný počet podobných zařízení vyrostl i mimo starý kontinent – ostatně právě za hranicemi Evropy zůstává dosud nebezpečí nákazy relativně živé. Vůbec největší areál tohoto druhu na světě fungoval až donedávna na filipínském ostrově Culion, kde podle odhadů žily na počátku minulého století tři až čtyři tisíce nemocných. Dnes už v místě tráví své dny zhruba sto posledních pacientů, přezdívka „ostrov žijící smrti“ mu však zůstala. 

TIP: Nemoc šířená blechou: Morové epidemie způsobila tyčinková bakterie!

Jihovýchodní Asie je na leprosária vůbec překvapivě bohatá – vznikla například i na Tchaj-wanu či v Japonsku. Stejně tak se však nacházejí na opačné polokouli, kam lepru pravděpodobně zavlekli evropští dobyvatelé. Jedno takové zařízení navštívili při své cestě po Jižní Americe v roce 1965 i Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Paraguayský komplex Santa Isabel popsali až do mrazivých podrobností v knize „Tam za řekou je Argentina“. Areál o pětadvaceti kilometrech čtverečních vyrostl v roce 1933 a v době návštěvy slavných Čechů měl 450 nemocných obyvatel. Nicméně v celé Paraguayi tehdy údajně žilo až 120 tisíc malomocných.