Omamné květy a písně: Svícny jírovců a slavičí zpěv

Jakmile rozkvetou mámivé svícny jírovců maďalů neboli kaštanů koňských, je jisté, že jaro je tu! V literatuře se sice donekonečna opakuje, že jírovec maďal rozkvétá v květnu, ale realita posledního desetiletí jasně dokazuje, že v plném květu je již v dubnu. Možná, že i tyto překrásné vonné květy popohání globální oteplování…

Červená pro vyjedený stůl

Jírovec maďal (Aesculus hippocastanum), jenž patří do čeledi kaštanovitých, je impozantní strom. Dorůstá výšky 25–30 metrů a průměr kmenu může být i dvoumetrový. Pyšní se pravidelnou a hustou korunu, na níž jsou na jaře rozesety bílé květy se žlutými a červenými skvrnami. Jsou uspořádány ve 20–30 cm dlouhých, vzpřímených latách, jež básníkům odjakživa připomínají svícny.

Květy uplatňují pikantní fintu: ty mladé mají žluté skvrny, které opylujícímu hmyzu signalizují přítomnost nektaru. Skvrna u starších květů je oranžová nebo červená. Podle ní hmyz okamžitě pozná, že tady už je stůl vyjedený a nenajdou zde ani pyl ani nektar.

Odkud se vzal?

Historie jírovce maďalu v Evropě je nejasná. Některé zdroje tvrdí, že tento nepřehlédnutelný strom byl kdysi rozšířen po celé Evropě, ale od poslední doby ledové byl vytlačován, až se nakonec uchoval jen ve středohoří Řecka. Podle jiných informací se druh původně vyskytoval pouze v lokalitách na Balkánu, přesněji na části území dnešního Řecka, Bulharska, Makedonie, Albánie a Srbska a odtud se šířil uměle vysazováním.

Ani na způsobu pozdějšího rozšíření se vědci neshodují. Jedni tvrdí, že se počal šířit díky válečným tažením Turků, kteří jeho semena používali jako posilňující prostředek pro tažné koně a při koňské dýchavičnosti. Podle další teorie přivezl semena do Evropy roku 1576 nebo 1577 vlámský doktor a botanik Carolus Clusius, jemuž se je podařilo získat ze zahrad tureckého sultána v Cařihradu (Konstantinopoli). Existuje ovšem i verze, která říká, že roku 1615 koupil v Cařihradu plody jírovce jakýsi francouzský cestovatel a zasadil je v Paříži. V průběhu následujícího století se pak jírovec maďal dostal do celé Evropy.

Ve zmatku jsem se nezorientoval ani po konzultaci s významným botanikem Lubomírem Tichým, který mi napsal: „Ani mnohaměsíční studium svazků knih paleobotaniky by nepřineslo jednoznačné vysvětlení a absolutní pravdu. Každá z hypotéz může být pravdivá, ale i chybná.“ Nevadí, nejistota poznání alespoň otevírá prostory fantazii…

Neúnavní pěvci

V dubnu se k nám rovněž vracejí proslulí pěvci slavíci obecní (Luscinia megarhynchos). Nebýt jejich úchvatného zpěvu, málokdo by si těchto nenápadných rezavých ptáčků velikosti vrabce vůbec povšiml.
Na hnízdiště přilétají nejprve samečci, kteří obsazují teritoria a nedlouho po nich jsou tu i samičky. Slavíci se pohybují v hustém podrostu, rychle pobíhají po zemi a při vyrušení ihned odlétají. Živí se členovci, pavouky, kuklami, larvami atd. Usazují se v hnízdní jamce na zemi v hustých keřích, hnízdí většinou jedenkrát ročně, výjimečně dvakrát a zcela ojediněle třikrát. V přírodě se dožívají průměrného věku osmi let, v zajetí však žil jeden „rekordman“ dokonce 27 let!

TIP: Chrousti obecní a majky: Zmizelý lesk broučích krovek

Neúnavní pěvci zpívají v noci i ve dne. Za tmy vábí samičky a ve dne si akusticky označují hnízdní teritorium. Slavičí zpěv se skládá z mnoha slok, které na sebe rychle navazují a delší se střídají s kratšími. Zpěv začíná flétnovitými hvizdy, které postupně zesilují a vrcholí tzv. trylkovitým tlukotem. Hlas malého slavíka je možné uslyšet na vzdálenost několika stovek metrů a za příznivých podmínek v noci i na více než jeden kilometr! Ne nadarmo se slavičí zpěv objevuje i jako pohádkový motiv! Je vyhlášený svou líbezností a určitě stojí zato si ho na jaře vychutnat!