Oheň, který nepálí: Jak se chodí po rozžhavených uhlících

Oheň je jedním ze čtyř aristotelovských živlů a jeho nespoutanost fascinuje lidstvo od nepaměti. Naši dávní předkové jej dokázali zkrotit a učinit z něj dárce tepla a světla, zároveň však vůči němu chovali vždy respekt a úctu. Lidé si vždy velmi dobře uvědomovali platnost přísloví „dobrý sluha, ale zlý pán“ a znalost práce s ohněm byla vždy vysoce ceněna. Samozřejmě však naši předkové nemohli tušit, že využívají chemické reakce paliva s kyslíkem, a ohni přisuzovali nadpřirozené a někdy i božské vlastnosti.

Mýtus ohně

Dotknout se ohně vždy znamenalo spálit se – už od útlého dětství to každý dobře ví. Přesto lidé během historie věřili na tvory, kteří dokáží v ohni žít, nebo jej dokonce chrlit. Schopnost projít ohněm nezraněn byla pro člověka vždy fascinující a neuchopitelná. Mytologie a náboženské spisy jsou takových příběhů plné. Starozákonní tradice vypráví o třech mládencích uvržených do ohnivé pece, kteří z ní vyšli nezraněni, křesťanská věrouka hovoří o křtu ohněm, v dalších náboženstvích také naleznete zmínky o hrdinech, kterým plameny neublížily.

Zdálo by se, že tyto nadpřirozené schopnosti zůstávají pouze ve sféře báchorek a neověřitelných zkazek, existuje však prastarý rituál, který tuto magickou dovednost zdánlivě vyžaduje – chůze po žhavém uhlí bosýma nohama. Původ této praktiky je neznámý, jisté však je, že se jedná o takřka prehistorickou záležitost. První doložené zmínky pocházejí z Indie v době železné, tedy asi 1 200 let před Kristem. Ústní či písemné doklady o chůzi po žhavém uhlí jsou však známy prakticky z celého světa v různých obdobích historie až po současnost, od Ameriky přes Čínu až po nejrůznější tropické ostrovní civilizace.

Zkouška plamenem

Dodnes je tento rituál živě praktikován některými náboženskými či etnickými skupinami. Můžeme se s ním setkat na Fidži u kmene Sawau nebo v dnešní Polynésii. Není však nutné jezdit tak daleko, obdobné tradice existují i v Evropě. V Řecku je součástí křesťanského obřadu zvaného Anastenaria, který má však kořeny mnohem starší a souvisí s oslavami boha Dionýsa. Podobná tradice přetrvává v sousedním Bulharsku pod názvem Nestinarstvo. 

Význam této praktiky není dodnes zcela objasněn a zdá se, že v různých civilizacích mohl mít různou úlohu. Šamani či jiní privilegovaní jedinci primitivních kultur praktikující chůzi po žhavých uhlících mohli snadno pomocí tohoto rituálu přesvědčit prostý lid o svých schopnostech a nadpřirozené autoritě. V některých společenstvích mohla mít tato tradice funkci jakéhosi testu odvahy či dospělosti, kdy vkročením do ohně mladý bojovník dokázal svou statečnost a mohl se tak zařadit mezi dospělé muže.

Tajemství zázraku

Je objektivně prokázáno, že projít bosýma nohama po žhavých uhlících je možné, aniž by si člověk z této zkoušky vlastní vůle odnesl ošklivá zranění. Zázrak zde tkví v jednoduchém fyzikálním principu předávání tepla mezi dvěma tělesy. Teplo se vždy přenáší zářením, prouděním nebo vedením. V případě kontaktu kůže a žhavého uhlíku se jedná právě o třetí zmíněnou variantu.

O tom, kolik tepla se převede, rozhoduje doba kontaktu, rozdíl teplot, tepelná vodivost  těles a jejich vzdálenost. Pro ilustraci si představte situaci běžnému člověku jistě bližší: když sfouknete svíčku, špička knotu stále doutná. Každý, kdo zkusil uhasit doutnající knot prsty, ví, že tak musí učinit beze strachu rychlým a pevným stiskem. Kdo se zalekne a zaváhá, stiskne málo a ucukne, ten se spálí.

Správná teplota

Při rituálu přechodu přes ohniště mají uhlíky teplotu mezi 500 a 600 °C. To je dostatečný žár, při kterém žhnou a vytvářejí tak vizuální efekt, nemají však zdaleka takovou teplotu, jako když se čerstvě rozpálí. Krom toho jsou pokryty tenkou vrstvičkou popela, který hraje roli izolantu, i když není na první pohled zcela patrný, zvláště v noci, kdy se tento obřad většinou odehrává.

Pocitový efekt žáru je umocněn pohledem na ve tmě zářící rudé ohniště, realita však není tak horká. I tyto uhlíky by však mohly způsobit ošklivé popáleniny. Přesto se tomu lze vyhnout. Pomáhá při tom nízká tepelná vodivost lidské kůže, která při krátkodobém kontaktu s horkým uhlíkem přijme jen minimální množství tepla, jež je navíc krevním oběhem rychle odvedeno.

Magie lidské pokožky

Tepelná kapacita lidské tkáně je oproti žhnoucímu uhlíku velmi vysoká, její teplota proto nestoupá tak rychle. Zároveň při došlapu lidské nohy je zamezeno přístupu kyslíku, díky čemuž produkce tepla v ohništi není tak vysoká. Klíčový je ovšem správný druh chůze. Účastník rituálu musí kráčet ohništěm klidně, rovnoměrně a bez zaváhání. Jen tak docílí toho, že žádný centimetr čtvereční kůže nohy nebude v kontaktu s podkladem příliš dlouho a tepelná zátěž se tak rovnoměrně rozprostře. V neposlední řadě hraje roli i volba dřeva na uhlíky: tvrdé, výhřevné dřevo například z dubu pro tyto účely rozhodně vhodné není.

Během průchodu ohništěm nesmí udělat chodec sebemenší chybu, jinak hrozí nepříjemné spáleniny. Nejčastěji člověk zpanikaří a pokusí se ohniště rychle proběhnout. Při běhu se však zvyšuje tlak na podložku a tím i kontakt se žhavými uhlíky. Krok chodce však musí být naopak co nejlehčí. Další chybou je zaváhání a zastavení se v ohništi. Při delším kontaktu s žhavým podkladem fyzikální princip zafunguje nemilosrdně a oheň nohu spálí.

Přípravu na zázrak nelze podcenit

Tak jako se na tuto zkoušku musí nachystat sám chodec, vyžaduje i ohniště před chůzí náležitou péči. Mezi rizikové faktory patří uhlíky, které jsou nedostatečně vyhořelé nebo mají vyšší obsah vody a tím snadněji způsobí popálení kvůli vyšší vodivosti. Také namáčení nohou do vody před rituálem není dobrý nápad, neboť na vlhkou pokožku se uhlík snadno přilepí, vytvoří tak tepelný most a tím ji popálí.

Na samotném principu průchodu ohništěm se žhavými uhlíky nic nadpřirozeného není a jedná se o pouhou fyzikální hříčku s efektem. Tato prastará tradice si však nachází nové příznivce i v moderní době. Rituál je s oblibou používán u nejrůznějších lektorů sebezdokonalovacích seminářů a kurzů osobního rozvoje. Uplatňuje se zde prvek překonání strachu z neznámého, strachu z ohně a bolesti, který člověk může překonat právě třeba vkročením do ohniště. Jedná se o vítězství ducha nad hmotou a projev převahy racionálního vědomí nad základním lidským pudem sebezáchovy. A v tom je možná nakonec i ta magie – byť jiná, než se zdá na první pohled.