Odrodilci z Afriky: Předci lemurů se na Madagaskar dostali před miliony let

Prudký vichr žene vlny proti pobřeží. Jedna za druhou se valí na pláž a vyhazují na mokrý písek větve i celé stromy vyvrácené z kořenů daleko na africkém kontinentu. V koruně jednoho takového pralesního velikána uvízlého na písčině se choulí několik drobných tvorů se srstí promáčenou vodní tříští. Tak nějak si přírodovědci představují příchod předků dnešních lemurů do jejich „království“ na ostrově Madagaskar.

Příjezd na mořském dopravníku

K výše popisované plavbě došlo krátce poté, co Zemi postihlo masové vymírání, jež vyhubilo dinosaury. Větry a mořské proudy tehdy vytvořily mezi Afrikou a Madagaskarem mořskou „rychlodráhu“. Zvířata, která byla nešťastnou náhodou na africkém břehu smetena do moře s vegetací, měla reálnou šanci, že přežijí robinsonádu ve vlnách oceánu a doplují na Madagaskar. 

„Mořský dopravník“ z Afriky na Madagaskar se brzy změnou větrů a proudů výrazně přibrzdil. Jízda na něm trvala příliš dlouho a příliv dalších živočichů z Afriky ustal. Zatímco na africké pevnině vyklidili předci lemurů místo evolučně mnohem vyspělejším opicím a lidoopům, jejich madagaskarští příbuzní byli takové konkurence ušetřeni. Přežili až do dneška a v izolaci ostrova se vyvinuli v pestrou škálu druhů. 

Matriarchát proti krkavčím otcům

Ačkoli lemuři patří mezi primáty, od jiných zástupců této skupiny se během 65 milionů samostatné evoluce v madagaskarské izolaci v řadě znaků odlišili. Výjimečná je mezi primáty například dominance lemuřích samic nad samci. Zástupci obou pohlaví jsou v dospělosti zhruba stejně velcí a u některých druhů samice dokonce samce přerůstají. Záhadu lemuřího matriarchátu vysvětlují vědci například tím, že na matkách leží plná tíha péče o potomky.

Lemuří samci jsou krkavčí otcové a o mláďata se nestarají. Matka má díky tomu nad otcem navrch. Pokud se samec a samice střetnou v domácí rvačce, bojuje samice urputněji a vítězí, i když nemá nad samcem jasnou fyzickou převahu. Samici pomáhá motivace. Zatímco otec bojuje sám za sebe, matka se rve i za mláďata, a to jí dodává na síle.

Pach jako podpis

Lemuři se často pohybují v korunách stromů jednotlivě, zvláště když hledají potravu. V době odpočinku se ale sdružují v různě velkých skupinách. Většina jejich vzájemné komunikace nám zůstává utajena, protože se odehrává prostřednictvím pachů a vůní. Lemuři jsou vybaveni arzenálem pachových žláz a do okolí vylučují koktejly stovek různých molekul. Některé si nevyrábí lemur sám, ale dodávají mu je bakterie, jež zvíře hostí v dané části těla. 

Každý lemur má svou vlastní pachovou vizitku, kterou do okolí oznamuje věk, pohlaví, připravenost k námluvám, postavení ve skupině a řadu dalších „osobních údajů“. 

Například sifaka Coquerelův (Propithecus coquereli) vylučuje kůží v oblasti genitálií tmavě hnědou mazlavou látku, která obsahuje asi 250 různých pachových molekul. Sifakové otírají tento sekret o větve a značkují si tak svůj revír. Pachová značka je zároveň vizitkou předkládanou všem ostatním sifakům v okolí. 

Vůně místo příjmení

Pokud samec se samicí vytvoří pár, pak své individuální vůně navzájem přizpůsobí a navenek vystupují s podobnými pachovými vizitkami. Tak trochu to připomíná společné příjmení, které používají manželé. 

V první fázi námluv věnují sifakové hodně času vytvoření značek, které si pak navzájem očichávají. Zároveň očichávají jeden druhého a upravují si srst. Některé páry pak spolu žijí delší dobu bez toho, že by přivedly na svět potomky. Jiné se záhy po námluvách páří a samice zabřezne. Příslušníci „bezdětných“ párů se navzájem liší svými pachy víc než páry, které zplodily mláďata. K „unifikaci“ pachů dochází zřejmě při vzájemných tělesných kontaktech samce a samice. Zvířata si přitom vyměňují bakterie produkující pachové molekuly a jejich pachy se tak promíchají. 

Spáč s tlustým ocasem

Mezi lemury najdeme jedny z mála primátů, kteří upadají do stavu označovaného jako hibernace. Nejdéle je tento fenomén znám u makiho tlustoocasého (Cheirogaleus medius). Tento nevelký lemur tráví spánkem v hlubokých dutinách stromů celkem přes polovinu roku. Přečkává tak období sucha, kdy čelí nedostatku vody a potravy. Hibernující lemur přestává regulovat svou tělní teplotu a ta kopíruje teplotu okolního vzduchu.

Protože je na tropickém Madagaskaru celoročně teplo, neklesá tělní teplota lemurů tak hluboko, jako třeba u našich zimních spáčů krtka, netopýra nebo plcha. Lemuři většinou nevychladnou na méně než 20 °C. Maki žije během hibernace z energie tuků uložených do dlouhého ocasu. S touto energetickou rezervou velmi šetrně hospodaří. 

Nově byla popsána několikaměsíční hibernace u makiů druhů Cheirogaleus crossleyi a Cheirogaleus sibreei. Tento pozoruhodný fenomén tak může být mezi lemury rozšířenější, než jsme se ještě nedávno domnívali.

Jméno podle svátku duchů

„Nazval jsem je lemuři, protože vycházejí ven v noci, jsou tak trochu podobní lidem a pohybují se pomalu,“ odůvodnil Carl Linné v roce 1758 použití latinského názvu Lemur pro živočichy, jež nově zařadil do desátého vydání svého životního díla Systema Naturae. 

TIP: Fosa, predátor z Madagaskaru: Tajemný postrach lemurů

Abychom volbu slavného švédského přírodovědce pochopili, musíme zalistovat v Ovidiově básni Kalendář. Římský básník v ní popisuje svátky zvané Lemuralia, které údajně zavedl bájný zakladatel Říma Romulus, aby si usmířil ducha svého zavražděného bratra Rema. Původně se proto svátky jmenovaly Remuralia. Hlavy římských rodin opouštěly o lemuráliích uprostřed noci dům a bosky obcházely stavení. Přes rameno za sebe házeli černé fazole a pronášeli přitom formule určené k zahánění zlých duchů. Služebnictvo je provázelo z nitra domu rachocením nádobí.

Linnému připomínali lemuři svými nočními výpravami za potravou muže vykonávající obřad lemurálií. K názvu ho ale svým pomalým pohybem paradoxně inspirovala cejlonská poloopice lori (Loris tardigradus), kterou moderní zoologové mezi lemury neřadí.