Odkud se berou naše názory: Může být politická orientace dědičná?

Máloco dokáže rozdmýchat tolik vášní jako politická diskuse. A čím ožehavější téma, tím víc se názory různí. Jak to, že podobné rozdíly vůbec existují? Proč je každá strana přesvědčená o své pravdě a leckdy ani s největším úsilím nedokáže pochopit postoj té druhé? Čím to, že je někdo liberál a jiný konzervativec? Zmíněné otázky trápí lidstvo odedávna. A ani několik generací politologů a psychologů, kteří se zaměřovali především na vliv výchovy či prostředí, je nedokázalo s konečnou platností rozřešit. 

V posledních dvaceti letech se však o slovo hlásí také biologie. A třebaže ani ona nemůže dát definitivní odpovědi, disponuje metodami, jež by mohly na uvedené dotazy vrhnout nové světlo. Koneckonců, člověk je živočich jako každý jiný a biologie se tím či oním způsobem nutně odráží v každém aspektu jeho osobnosti – politické smýšlení nevyjímaje.

Za vším hledej geny

Kde ovšem najít spojení mezi politickou orientací a biologií? Geny budou nepochybně mezi prvními podezřelými. Ostatně právě na ně se, coby na klíč k mnoha prvkům našeho chování, stále víc zaměřuje řada oblastí biologie. V posledních desetiletích vědci informovali o nalezení genů pro inteligenci, sexuální orientaci, výšku, sklony k násilnému chování či hudební nadání. Proč by tedy nemohly nějakým způsobem ovlivňovat i politické smýšlení? 

Na dané téma se již v roce 2005 zaměřila trojice amerických výzkumníků a své výsledky publikovali v časopise American Political Science Review. Sledovali jednovaječná a dvouvaječná dvojčata, jež představují pro popsaný typ studií vhodný model: První zmínění sourozenci totiž sdílejí 100 % genetické informace, kdežto ti druzí pouze 50 % jako normální bratři a sestry, přičemž vyrůstali ve stejném prostředí. Odpadá tak řada rušivých faktorů a lze lépe odhadnout vliv genetické složky na zkoumaný znak. Ukázalo se, že u jednovaječných dvojčat bývá politické zaměření opravdu výrazně podobnější než u těch dvouvaječných. Závěr autorů práce zněl, že je politická orientace asi z 50 % dědičná, což vůbec nepředstavuje malé číslo.

Nesplnitelný úkol

Na americký tým se samozřejmě záhy snesla kritika od jiných vědců, s tím že na základě podobně obecných výzkumů rozhodně nelze stanovit, nakolik politické názory ovlivňuje genetika. Oddělit v daném případě dědičnost od prostředí, například působení rodičů, je takřka nemožné. Výsledný efekt tak může být jen druhotným projevem jiných, třebaže geneticky podmíněných faktorů. 

Pozdější zkoumání sice dokázalo vytipovat některé konkrétní geny, jež se s politickou orientací patrně pojí. Je nicméně velmi nepravděpodobné, že by se někdy podařilo objevit jeden či několik málo genů, které by z člověka udělaly volnomyšlenkářského liberála, nebo naopak zarytého konzervativce. Některé mohou leda nepatrně ovlivnit, k jaké ideologii se jedinec přikloní. I zde však hrají roli ostatní vnitřní a vnější faktory, jako jsou socioekonomický status či další geny v genomu.

Co na to mozek?

Poněkud „hmatatelněji“ se z hlediska pátrání po biologických kořenech politické orientace jeví mozek, bezpochyby nejúžasnější orgán našeho těla. Stále dokonalejší invazivní i neinvazivní metody jeho studia přispěly v posledních letech k objasnění řady zásadních otázek. Už v roce 2011 přitom vyšel v časopise Current Biology pozoruhodný výzkum, jenž pomocí magnetické rezonance sledoval vztah mezi strukturou určitých částí mozku a politickým smýšlením studentů University College London. 

Ukázalo se, že čím víc měli zkoumaní jedinci šedé hmoty v oblasti přední cingulární kůry, související se zpracováním emocí a paměti, tím liberálnější názory zastávali. Naopak čím větší objem šedé kůry měli v amygdale (viz Trable s amygdalou), jež se podílí na formování a uchovávání paměťových stop, tím konzervativnější politickou orientaci zaujímali.

Kdo obhajuje systém

Velmi zajímavé výsledky, do jisté míry navazující na předchozí výzkum, přinesla studie publikovaná koncem roku 2017 v časopise Nature Human Behaviour. Zúčastnilo se jí 93 dospělých – 48 bělochů a 45 zástupců jiných etnik, přičemž v obou případech tvořily nadpoloviční většinu ženy. Vyšlo najevo, že s rostoucím množstvím šedé hmoty v amygdale se zvyšuje pravděpodobnost, že budou subjekty ospravedlňovat existující společenský systém, potažmo obhajovat zachování statu quo, tedy současného stavu. Toto obhajování stávajícího uspořádání potom silně souvisí s konzervativní ideologií. 

Další výsledek byl statisticky trochu méně jistý, přesto rovněž zajímavý: Lidé s větší amygdalou – tedy ti, kteří hájí systém – se v posledních třech letech nezúčastnili žádného politicky podbarveného protestu.

V hlavní roli znechucení

Téměř samostatným oborem se v posledních letech stalo zkoumání vlivu fyzického znechucení na politické smýšlení. Už dřív se například zjistilo, že když se testovaný jedinec umístí do místnosti, kde nelibě páchnou odpadky, stane se konzervativnějším. Důkladněji se na vztah mezi znechucením a politickou orientací zaměřila studie publikovaná roku 2014 v časopise Current Biology. Tým pod vedením Reada Montaguea zkoumal mozkovou aktivitu 83 subjektů: Vědci jim ukazovali obrázky vyvolávající pozitivní či negativní emoce. Následně lidé vyplnili dotazník, který jejich politickou orientaci zařadil do škály od krajně liberální po krajně konzervativní. A výsledky byly pozoruhodné. 

Ukázalo se, že mozky liberálů a konzervativců reagují na určité typy obrázků – konkrétně na odpudivé tváře – diametrálně odlišně, kdežto u výjevů násilí či veselých momentů žádná podobná souvislost neplatila. Autoři pak pouze na základě záznamu neurální aktivity dokázali s 95% pravděpodobností určit, zda je příslušný člověk liberál, nebo konzervativec.

Nízko položená hranice 

Konzervativně orientovaní jedinci mají podle všeho hranici znechucení položenu níž. Prokazují to i další studie, jež zkoumaly fyziologické reakce na pozitivní a negativní obrázky. Konzervativci se například na fotografie se zápornými tématy dívali déle než liberálové. Podle některých badatelů ovlivňuje náchylnost ke znechucení politické názory dokonce víc než různé dlouhodobější faktory jako třeba vzdělání. 

Jaká je ovšem souvislost mezi snadným vyvoláním znechucení a konzervativním přesvědčením, kam spadá například odmítání homosexuálních sňatků? Nabízí se, že má uvedený vztah evoluční původ. Někteří vědci zde připomínají představu tzv. behaviorálního imunitního systému, který se mohl vyvinout jako ochrana před lidmi či chováním, jež představují potenciální ohrožení. Pokud se kupříkladu střetneme s anomálií nebo cizorodým prvkem, s nimiž jsme se dřív nesetkali, aktivují se příslušná mozková centra, která nám radí dát si pozor a neriskovat třeba nákazu nebezpečnou nemocí. 

Ve spojení se znechucením stojí za pozornost ještě jedno zajímavé zjištění, totiž že pravicově smýšlející lidé mají na jazyku víc chuťových receptorů. Pachuť z odpudivého jedince či jeho jednání tak nespočívá jen v hlavě, ale i v ústech.

Omezenci a naivové

Politická orientace se často dává do souvislosti také s inteligencí, přičemž častěji zaznívá názor, že hůř jsou na tom v daném ohledu konzervativně zaměření lidé. Ti pak mají liberály často za morálně pokleslé naivky, kteří si své názory mohou udržovat jen díky tomu, že si neuvědomují nebo nechtějí uvědomovat všechna rizika a dívají se na svět přes růžové brýle.

Za zmínku též stojí, že vedle znechucení ovlivňuje politickou orientaci i mnoho jiných krátkodobých faktorů, které svým způsobem rovněž souvisejí s biologií. Posun ke konzervativnějšímu smýšlení dokáže totiž způsobit třeba bolest, únava či alkohol. Stačí tedy (libovolným způsobem) udržovat obyvatele dostatečně unavené a „ony je ty liberální nápady jako volební právo ženám nebo svoboda projevu přejdou“. Jak už navíc zaznělo, konvenčněji uvažující lidé budou spíš souhlasit se zachováním společenského statu quo, což je pro vládnoucí vrstvu samozřejmě žádoucí.

Vše souvisí se vším

Bývá fascinující i poučné dávat do souvislosti s biologií v podstatě kterýkoliv aspekt lidské osobnosti, nebo dokonce společenského fenoménu, jakým je politika. Pozorované vztahy ovšem nemusejí mít mnoho společného s kauzalitou, tedy příčinnou souvislostí. A pokud už nějaká existuje, není bez přesvědčivých a opakovatelných experimentů vždy jasné, v jakém směru platí: Má biologická příčina, jako třeba aktivnější oblast mozku, za následek inklinaci k určité politické ideologii? Nebo se činnost oné mozkové oblasti posiluje právě vyznáváním konkrétního světonázoru?

Stejně tak je vždy omezující snažit se podobné jevy vysvětlit pouze z jednoho hlediska, neboť tak nevyhnutelně získáme jen část celkového obrazu. Všechno totiž souvisí se vším: Geny mohou vést ke zvýšení hladiny určitého hormonu, což zas vyústí v odlišnou nervovou reakci na konkrétní podnět. Zároveň bychom neměli zapomínat na evoluci, která chování člověka formovala miliony let. A jak se říká, bez evoluce nedává v biologii smysl vůbec nic. 

TIP: Život v době post-faktické: Proč světu vládne nevědomost?

Přesto má rozhodně význam vztah mezi biologií a politickou orientací studovat, už jen proto, že tím lze posílit toleranci odlišných názorů, jak prohlásil přední badatel v oboru John R. Hibbing. Jakmile si lidé uvědomí, že je sexuální orientace daná biologicky, zaujmou k homosexuálům smířlivější postoj. Možná pak budou tolerantněji nahlížet i na své protějšky s jiným politickým přesvědčením, připustí-li, že dané smýšlení alespoň zčásti podmiňuje biologie.