Od tvrdých chlapů po slečinky: Historie nejoblíbenějšího sportu na světě

Málokdo si dnes dovolí pochybovat, že fotbal představuje nejoblíbenější sport na Zemi. Podle statistik federace FIFA je v klubech všech úrovní registrováno asi 265 milionů aktivních hráčů, ke kterým musíme připočítat ještě pět milionů rozhodčích a funkcionářů.

Fotbal dělá ze sportovců opěvované hvězdy, z trenérů milované nebo nenáviděné celebrity a ze stadionů svatostánky reklam a čirých emocí. Průměrná návštěvnost na posledním mistrovství světa, které v roce 2018 hostilo Rusko, byla 47 371 diváků a dohromady tento svátek navštívilo 3 031 768 fanoušků ze všech zemí světa. Začátky oblíbeného sportu byly přitom velmi skromné a hlavně na hony vzdálené dnešním fotbalovým velmocím – kopaná se totiž zrodila v Číně.

Kdysi dávno v Číně

Přestože existují doklady o různých míčových hrách, kterými se lidé bavili ve staré Babylonii a v Egyptě už okolo roku 2500 př. n. l., organizace FIFA v roce 2004 oficiálně oznámila, že za praotce fotbalu považuje až čínskou kopanou zvanou cchu-ťü. Název se skládá ze slova „cchu“ neboli „kopnout“ a „ťü“, jež označovalo speciální kožený míč naplněný peřím. Zrod tohoto sportu se datuje do období mezi lety 476 a 221 př. n. l., jeho rozmach však nastal až za vlády dynastie Chan v letech 206 př. n. l. až 220 n. l.

Zpočátku se jednalo o armádní kratochvíli pro utužování kondice: Proti sobě stála dvě mužstva o 12 až 16 hráčích, kteří se pokoušeli dopravit míč kopáním do otvorů v sítích natažených mezi bambusovými kmeny. Mohla se používat také hruď, ramena a hlava, ruce však byly zakázány. Hra se postupně měnila a nakonec se kladl větší důraz na dovednosti hráčů než na vstřelené góly.

Vznikla celá řada pravidel a omezení, jež se týkala povinné délky nahrávek, výšky, kterou musel balon nabrat v určitém okamžiku, atd. Za každé porušení se pak strhávaly body a vyhrál samozřejmě ten, kdo chyboval nejméně. Za vlády dynastie Ming (1368–1644) však obliba sportu klesala, až se nakonec téměř vytratil.

Násilí na hřišti

Poněkud živelnější variantu kopané znali Řekové již před dvěma tisíci let. Jmenovala se episkyros a upomíná na ni mimo jiné dochovaná rytina v akropolském muzeu, na níž si nahý muž pohrává s míčem na stehně. Na rozdíl od cchu-ťü směli brát hráči míč i do rukou a nevyhýbali se ani násilí. 

Episkyros pak údajně ovlivnil římské harpastum, které bychom přirovnali asi ke kombinaci ragby, wrestlingu a volejbalu. Cílem však nebylo dopravit míč do soupeřovy branky, ale udržet jej co nejdéle na své straně hřiště – bez ohledu na tvrdost metod. Ze hry se brzy stala oblíbená kratochvíle legionářů a jejich velitelé je podporovali: Zachovat legii fit totiž patřilo k prvořadým úkolům.

S rozšiřováním Římské říše pak rostla i popularita míčové hry. Při svých taženích ji Římané dokonce přinesli až do Anglie, kde tou dobou již pravděpodobně kvetly méně pokročilé formy kopané. Údajně prý existuje i záznam o utkání mezi anglickými domorodci a dobyvateli – Římané vyhráli. Na rozdíl od mocného impéria ovšem harpastum nezaniklo a dodnes se mu věnuje řada nadšenců.

Vesnické veselí

Jedním z velmi primitivních předchůdců dnešní kopané se stal tzv. pouliční fotbal, který otřásal Anglií zhruba od roku 1175, se současnou podobou sportu měl však pramálo společného. Základní princip spočíval v dopravení míče za hranice na okraji města, přičemž se mohli zapojit klidně všichni obyvatelé. Hrálo se s použitím jakýchkoliv prostředků – pravidla zakazovala pouze zabíjení a mrzačení.

Veselí bylo natolik bouřlivé, že přimělo krále Eduarda II. pouliční fotbal v roce 1314 zakázat. Hrou pohrdali i jeho následovníci včetně Jindřicha VIII. Tudora, který ji označil za sprostou a nekultivovanou. Nižší sociální třídy však od míčových klání neodradily ani zákazy a lidová kratochvíle přežívala dál. V 17. století, za vlády Karla II. Stuarta, už byla „drsná kopaná“ natolik oblíbená, že panovníkovi nezbylo než ji roku 1681 opět povolit.

Calcio fiorentino

Další hrou, která se sice současnému fotbalu podobá jen vzdáleně, ovšem inspirovala jej mnoha svými pravidly, je florentské calcio – známé jako calcio storico fiorentino. Vzniklo už v 16. století, ale hraje se dodnes. Proti sobě stojí dva týmy o 27 hráčích, kteří se na pískovém hřišti pokoušejí všemi možnými prostředky dopravit míč do soupeřovy brány. Roku 1580 zveřejnil florentský hrabě Giovanni de’ Bardi oficiální pravidla, mimo jiné rozdělení hřiště na dvě poloviny, odlišení hráčů barvou kalhot, zapojení rozhodčích a jejich asistentů, a dokonce i zavedení různých formací.

Hru si můžete ve Florencii dodnes užít na vlastní oči a jde vskutku o brutální podívanou, do níž se obvykle zapojují aktivní boxeři, zápasníci nebo vyznavači smíšených bojových umění. Utkání tak připomíná spíš masovou hospodskou rvačku, ve které se nehlídanému soupeři tu a tam podaří zmocnit se míče a ve všeobecné skrumáži s ním proklouznout až k bráně. Pokud se pěstní souboj rozhoří příliš, mávají rozhodčí borcům před obličeji pštrosími pery, aby je dostali od sebe.

Hledání pravidel

První týmy soupeřily ve sportu, který se již dnešnímu fotbalu nápadně podobal, na anglických univerzitách zhruba v první polovině 19. století. Tou dobou však ještě neexistovala pevně stanovená pravidla, takže si každé mužstvo užívalo kopanou trochu jinak. K pokusu určit základní regule došlo roku 1848 v cambridgeské Trinity College. Zástupci britských škol tam do té doby „volnou“ míčovou hru rozdělili na fotbal, v němž se nesměly používat ruce, a ragby, které to naopak dovolovalo.

První oficiální a zároveň samostatný klub, který nebyl spojen se školou, spatřil světlo světa roku 1857 v Sheffieldu. O tři roky později nastoupili Sheffieldští proti rivalům z Hallamu v tzv. sheffieldském derby, jež vešlo do historie jako první meziklubový zápas. I v tomto případě se však hrálo podle upravených cambridgeských pravidel a fotbalu stále chyběla jednota.

Orgán, který by ji dokázal zajistit, se zrodil 26. října 1863 v londýnském podniku Freemasons Tavern a nesl název Fotbalová asociace. Zástupci jednotlivých klubů se sešli celkem šestkrát, načež konečně sepsali prvních třináct „zákonů“ fotbalu. Od roku 1872 navíc asociace pořádala vlastní pohár, v jehož rámci se téhož roku konal první oficiální mezinárodní zápas – konkrétně mezi Skotskem a Británií. V publiku tehdy údajně seděly čtyři tisíce fanoušků a utkání skončilo remízou.

S míčem okolo světa

Pravidla hry vzala v roce 1886 oficiálně na svá bedra Rada Mezinárodní fotbalové asociace, která úřaduje dodnes. Obliba fotbalu každopádně díky divácké přístupnosti raketově rostla. Jakmile pak přesáhla hranice kontinentů, bylo jasné, že musí vzniknout nová instituce, jež sjednotí celou planetu. Roku 1904 se proto ve Francii sešli zástupci Belgie, Dánska, Francie, Nizozemí, Španělska, Švédska a Švýcarska a založili Fédération Internationale de Football Association, jejíž název se zkracuje jako FIFA. Nová organizace převzala pravidla Rady Mezinárodní fotbalové asociace a ta na oplátku do svých řad přijala čtyři představitele federace.

TIP: Adidas versus Puma: Za vznikem slavných značek stál bratrský spor

V roce 1930 pořádala FIFA první ročník mistrovství světa: Ve finále proti sobě stanuly týmy Uruguaye a Argentiny, přičemž z vítězství 4:2 se radoval první z nich a utkání z hlediště sledovalo 93 tisíc lidí. Z mistrovství se stala oblíbená událost, která se opakuje každé čtyři roky – pouze v letech 1942 a 1946 se míči postavila do cesty druhá světová válka.