Od křečka k Drákulovi: Co má společného drobný hlodavec s králem upírů?

Křečci chovaní v zajetí se často uchylují ke kanibalismu. Nejde však jen o poruchu vyvolanou stresem z omezeného životního prostoru, protože pojídání svého potomstva se nebrání ani jedinci žijící volně v přírodě. Mezi mnohými takto „postiženými“ druhy figuruje mimo jiné křeček polní, který dokonce patří k silně ohroženým hlodavcům: V jeho případě se vědci původně domnívali, že za úbytkem populace stojí příliš hluboká orba, jež zvířatům ničí obydlí.

TIP: Z francouzských křečků se kvůli kukuřici stávají šílení kanibalové 

Postupně se ovšem do centra pozornosti dostalo také zmíněné patologické jednání, kvůli kterému postižené samice odchovají zhruba jen 5 % mláďat. Potomstvo navíc nesežerou v nějakém záchvatu vzteku, ale usmrtí jej a poté uloží vedle dalších zásob, aby ho zkonzumovaly později. Co je příčinou tak neobvyklého jednání? Překvapivě – nadbytek kukuřice v jídelníčku. 

Zabít kvůli vitaminům

Kukuřice je totiž velmi chudá na bílkoviny, které tělo potřebuje k výrobě dostatečné zásoby niacinu, tedy vitaminu B3. Jeho spotřeba ve zdravém organismu je přitom ze všech vitaminů nejvyšší, hned po kyselině askorbové známější jako vitamin C.

V oblastech, kde odolná a výnosná kukuřice vytlačila ostatní plodiny, neměli zkrátka křečci na výběr a přešli na nejdostupnější zdroj potravy. Zejména samice oslabené březostí ovšem začaly pociťovat nedostatek bílkovin, a vyřešily jej bizarním, avšak nejpříhodnějším způsobem – konzumací vlastních novorozených mláďat. Alespoň krátkodobě se tak vyhnuly plnému rozvoji komplikací souvisejících s nedostatkem niacinu, kdy jim černá jazyk a zahušťuje se krev. Lidé se však podobným způsobem před následky kukuřičné diety chránit nedokázali. 

Řešení hladomoru

V 18. století nastala v Evropě populační exploze, v jejímž důsledku pak došlo k rozsáhlým hladomorům. Na rozdíl od předchozích staletí však byla již společnost dostatečně technologicky vyspělá, aby zabránila vylidnění celých oblastí. Pokud nepočítáme skutečně ničivá hladová léta (jako například rok 1740 v Irsku, kdy bramborová plíseň zlikvidovala úrodu, načež zemřelo 38 % populace), vedl nedostatek potravy spíš k hromadné podvýživě než k umírání. Podobný vývoj můžeme sledovat také v Americe 19. století, kde přirozený přírůstek ještě znásobovali imigranti přicházející z Evropy. 

Prudký populační „boom“ znamenal zvýšenou poptávku po výnosných a odolných plodinách, jako je právě kukuřice. Rostlina se proto stala v mnoha oblastech nekriticky protežovanou a zejména u žen tvořila hlavní a téměř jedinou část jídelníčku. Ještě v generaci našich prababiček totiž platilo, že muž-hospodář dostává to nejlepší, zatímco jeho družka má jídlo druhé jakosti a navíc z něj podstrojuje dětem.

Hrubá kůže

Podobně „šizeným“ ženám a případně velmi chudým mužům tudíž scházel niacin, bez nějž pak v jejich těle správně nefungoval buněčný metabolismus. Následně u nich propukala nemoc zvaná pellagra – spojení slov „pelle“ a „agra“ znamená v překladu „hrubá kůže“. Název odráží jeden z řady klasických symptomů onemocnění, tedy rozšíření zatvrdlé a zjizvené kůže na rukou a v okolí krku. K dalším pak patří nechutenství, průjmy, otok jazyka a především demence, často spojená s agresivitou. Pokud nedojde k úpravě jídelníčku, asi polovina pacientů do čtyř až pěti let od propuknutí choroby zemře. 

Zhoubná nemoc byla natolik rozšířená a děsivá, že zanechala hluboký otisk i v těch nejméně předvídatelných oblastech lidského života. Do značné míry například formovala tvář moderního upíra, kterou nejvíc ovlivnil román Abrahama Stokera Drákula. Porovnáte-li představu o moderním „krvesaji“ se symptomy pellagry, narazíte na celou řadu společných znaků.

Kukuřičná kaše

Když hlavní hrdina románu Jonathan Harker přijíždí do Rumunska, je mu předložen pokrm nazývaný mămăligă. Pod tajuplným názvem se však skrývá obyčejná kukuřičná kaše z mouky a vody. Dieta chudého kraje byla přitom ideální právě pro vznik a rozvoj pellagry. Záhadná nemoc navíc nahrávala pověrčivé a úzce sevřené komunitě, která pevně věřila, že se mrtví vracejí, aby si s živými vyrovnali účty. Pokud tedy někdo zemřel za podivných okolností a krátce nato se začaly stejné symptomy projevovat i u lidí z okolí, měli všichni jasno. Nikoho nenapadlo, že by postižení mohli trpět stejnou nemocí. 

Pellagra pak může vysvětlit i hlavní znak upírů – bílé tesáky, jež tak rádi noří do hrdla svých obětí. Zmíněný Abraham Stoker popsal Drákulu následovně: „Hrabě se usmál, a když se mu horní ret poodhrnul nad dáseň, podivně vynikly dlouhé, ostré jeho psí zuby.“ Podobné signály přitom nacházíme i u lidí trpících pellagrou. Jejich jazyk je totiž tak oteklý, že nemocné nutí mít pootevřená ústa, což zvýrazňuje jejich zuby. Další symptom – rudé a naběhlé rty – je obzvlášť zřetelný v popisu Drákulových nevěst: „Všechny tři měly zářivě bílé zuby, jež leskly se jako perly proti jejich smyslným rtům.“

Vynechaný detail

Drákula se jako každý upír vyhýbá dennímu světlu – sluneční paprsky přitom nedělají dobře ani pacientům s pellagrou. Spojení s nemocí lze nalézt také ve zvláštním zjevu netvora: „Celkově byl nezvykle bled.“ Kromě typických ložisek hrubé hnědé kůže se totiž při chorobě objevuje i zcela opačný fenomén, tj. pokožka jemná, bledá a skoro zářící. Nedostatek opálení je navíc logickým důsledkem nemoci a snahy vyhnout se slunci.

Drákula se dál svému hostovi omlouvá, že s ním nepovečeří, a na ztrátu apetitu, či dokonce neschopnost jíst si stěžují i jeho nešťastné oběti. Pellagru totiž provází rovněž nechutenství. Jiný symptom – průjem – je ovšem natolik bytostně tělesný, že se pro přízračného upíra ani umírající pannu nehodil, a Stoker ho tudíž vynechal.

Hrůza bez důvodu

Kvůli nedostatku niacinu však především degeneruje mozek: Symptomy pellagry zahrnují také panické záchvaty, bezdůvodnou agresi, deprese a nespavost. Vnitřní neklid popisuje Stoker například u nešťastné Lucy Westenrové, kterou Drákula pokouše: „Což nechcete spáti?“ Na což žena odpovídá: „Nikoliv, bojím se.“ Všechny oběti upírů v díle navíc hovoří o nervozitě, vidinách, předtuchách a neopodstatněné hrůze.

TIP: Pravda o skutečném Draculovi: Krutý sadista i spravedlivý vzdělanec

Pellagra samozřejmě nebyla jediným důvodem vzniku obrovského mýtu kolem hraběte Drákuly. S vampyrismem se spojovala celá řada nemocí – mimo jiné tuberkulóza, anémie, porfyrie, sněť či vzteklina. Samotné slovo „nosferatu“ (z názvu legendárního německého filmu z roku 1922, který Stokerův příběh převedl na plátno) navíc pochází z řeckého „nosoforus“, což volně přeloženo znamená „nositel moru“ – a jako mor se v minulosti označovalo téměř cokoliv, včetně špatné nálady.

Na jednoduché lékařské vysvětlení má také víra v upíry příliš mnoho mystických rozměrů. Neexistuje důvod, proč by nemocné pellagrou mělo jakkoliv ovlivnit stříbro, svěcená voda či česnek. Choroba tedy rozhodně nepředstavovala jediný vliv, pod kterým se vampýrský mýtus formoval – stala se však prvkem zcela zásadním.