Obojživelní zabijáci: Roztomilí hroši jsou nebezpečnější než lvi

Je časné ráno a my se zatajeným dechem sledujeme hrochy, kteří se vracejí do vody v zátoce řeky Seronera. Vzájemně si hlídáme záda a doufáme, že jsme si stativy rozložili na dobrém místě. Odtud bychom na zavalité milovníky vody měli dobře vidět a zároveň by se k tůni neměli vydat přímo přes nás.

Příliš rychlý „pohodář“

Pozorováním hrochů se dají strávit dlouhé hodiny. Stačí najít vhodnou zátoku nebo bažinu s bezpečným místem mimo hroší cesty. Takovým tůním se říká „Hippo Pool“, tedy Hroší rybník. Musíte si ale přivstat, protože to hlavní se děje při východu slunce. Ranní mlha se pomalu zvedá a my obdivujeme mohutnost těchto majestátních zvířat. Hroši jsou hned po slonech nejtěžšími suchozemskými tvory. Dospělý samec může vážit i čtyři a půl tuny a dorůstat délky bezmála pěti metrů. Výška přesahující 1,6 metru znamená, že když trochu zvedne hlavu, může vám koukat přímo do očí.

Mohlo by se zdát, že jde o dobrácké tlouštíky, kteří se jen povalují, a nic je nevyvede z míry. Takový dojem je ale úplně mylný. Hroši mají velmi vyhraněné teritoriální chování, a proto dokážou být pěkně nebezpeční až zákeřní. Když na to přijde, jejich zdánlivá netečnost vezme bleskurychle za své. K hmotnosti malého nákladního auta přičtěte schopnost běžet na vzdálenost několika set metrů rychlostí 30–50 km/h (údaje v odborných publikacích nejsou jednotné) a musí vám dojít, že rozzuřenému hrochovi nemáte šanci utéct.

Útočníci a oběti

Nejhorší, co můžete při pozorování hrochů udělat, je přiblížit se k samici s mládětem. Dobrý nápad není ani postavit se mezi hrocha a vodu. Když se zavalitý býložravec cítí ohrožen, nemilosrdně zahájí útok, v němž mu prakticky nikdo není rovnocenným soupeřem a takový střet mívá často tragický konec. Hroši mají dokonce na kontě víc lidských životů než kterékoli jiné africké zvíře včetně velkých šelem. Rovněž jsou známí svou nevyzpytatelností. Často útočí i na zvířata, která se přišla k vodě napít.

Hroši se jenom neradi vzdalují od vody, protože pobytem v ní chrání svoji citlivou kůži před sluncem. Na břeh vycházejí zpravidla v noci kvůli potravě. Sami jsme ale měli možnost vidět hrocha, který se na delší cestu od vody vydal ve dne. Krvavé šrámy na jeho hřbetě mohly teoreticky pocházet ze střetu s jinými hrochy, ale pravděpodobně byly spíš důkazem nebezpečného setkání se lvy, kteří si ve smečce na hrochy občas troufnou. Tento jedinec tedy protentokrát z útoku smečky predátorů vyvázl. Hroší kostry, které jsme viděli cestou daleko v savaně, ovšem svědčí o tom, že jiní jeho soukmenovci takové štěstí neměli.

Poklidná koupel a nesmlouvavé souboje

Nad ránem se hroši stahují zpět k řece. Z našeho stanoviště sledujeme, jak se zvířata ještě těsně před ponořením do vody krmí a jejich široké tlamě, která je ke spásání jako stvořená, opravdu mnoho trávy neunikne. Už je ale opravdu čas vrátit se zpět do vodního prostředí, kde si odpočinou nejen samotná zvířata, ale i jejich kůže, která jinak na suchu rychle praská a tvrdne. Hroší pokožka je 3–5 centimetrů tlustá a na slunci z ní zvířata vylučují zvláštní olejnatý sekret, který je chrání před UV zářením. Vzhledem k tomu, že tento výměšek má červenou barvu, o hroších se někdy říká, že potí krev.

Slunce na obloze stoupá a rozruch ve vodě postupně utichá. Hroši seskládaní k sobě spí a jen občas se oženou po ptácích klubácích, kteří jim z kůže vybírají parazity. Pozorujeme dřímající tlustokožce a jsme zklamáni tím, že prakticky nemáme co fotit. Vody v tůni je dostatek, což je pro hrochy dobré, ale minimalizuje to naděje na pozorování teritoriálních bojů. Hierarchie uspořádání v hroším stádě je zdrojem neustálého poměřování sil mezi vůdčím samcem a jeho vyzyvateli. Alfa samec hájí své právo na páření ve stádě a nestrpí konkurenci. Jiní samci se musí podřídit, nebo ze stáda odejít.

Hroší stádo má mnohdy až 150 kusů a v závislosti na stavu vody se mění i velikost prostoru, který mají zvířata k dispozici. V období sucha jsou samci namačkáni víc na sebe a teritoriální půtky se vyostřují. Souboj začíná hlasitými zvukovými projevy a poměřováním velikosti tlamy a zubů. V případě, že jeden ze soupeřů rovnou neuzná převahu druhého, může potyčka při vyrovnaných silách pokračovat i celé hodiny. Nezřídka je na jejím konci jeden z duelantů zmrzačen nebo dokonce usmrcen.

Bojovníci se životem

Hroši jsou ve vodě většinou ponoření tak důkladně, že jsou jim vidět jenom nozdry a uši, které z vrcholu hlavy trčí jako periskop z ponorky. Dotýkají se nohama dna a při pohybu vpřed se od něj zpravidla odrážejí. Když se hroch chce úplně ponořit, dokáže uzavřít nozdry a pod vodou tak vydrží 3–5 minut, v případě potřeby i déle.

TIP: Africká příroda a hroši: Strůjci životodárného koloběhu

Poklidnou atmosféru „našeho“ rybníku občas přeruší hlasité odfrknutí hrocha, který se nad hladinu vynořil k nádechu. Ponoření lenoši jen čas od času otevřou oči a jakoby znuděně zívnou. Toto otevírání tlamy umožňuje uvolnit plyny, které vznikající při trávení rostlinné potravy. Monotónní okamžiky nečinnosti nám zpestřují alespoň hroší dorostenci, kteří napodobují bojové pohyby. Otevírají tlamy, pošťuchují se pod hladinou a připravují se tak na skutečné boje o teritorium, které je čekají v dospělosti. Ne všichni se však zralého věku dožijí. Na souši jsou totiž poměrně zranitelní a stávají se kořistí predátorů. Ve vodě zase občas padnou za oběť střetům rozvášněných samců, kteří je v zápalu boje ušlapou. Dospělosti se proto dožívá jen přibližně pětina mláďat.