Obklíčeni obřími trpaslíky: Jak se žije nejmenším slonům na Borneu

Po čtyřtýdenním cestování na Borneu přijíždíme do přírodní rezervace Tabin v malajském státě Sabah. Únava z uplynulých týdnů naplněných pochody národními parky, nočními výpravami do pralesů a spaním v levných hotýlcích nevalné kvality se v nás pomalu ale jistě akumuluje. V Tabinu nás ovšem čeká pohodlná dřevěná chata s teplou sprchou, vynikající menu a sympatický personál. Všechny tyhle moderní výdobytky jsou obklopeny 1 120 km² pralesa. Přestože zde na většině území probíhala v 60. až 80. letech minulého století selektivní těžba dřeva, stále je tady 90 km² tvořených primárním deštným lesem.

Méně osvíceně už působí fakt, že rezervace těsně sousedí s nekonečnými plantážemi palmy olejné. Člověk tak dostane dost frustrující představu o tom, jak by místo mohlo vypadat, pokud by se priority malajské vlády někdy v budoucnu změnily. 

Plán setkání 

Z pohledu biodiverzity a možností pozorování zvířat je Tabin jedním z nejlepších míst malajského Bornea. Hned po příjezdu se setkáváme s naším průvodcem Rafelem. I když nás tu čekají celé tři noci, chceme si udělat jasnou představu, kdy a kam se za jakými zvířaty můžeme společně vypravit.

Na našem vytouženém seznamu druhů jsou na předních místech sloni bornejští, kterých by se v tabinských lesích mělo toulat 200 až 300 kusů (tj. 20 % celkové populace). Abychom zvýšili své šance spatřit největší savce Bornea, domlouváme si rovnou dvě vyjížďky džípy, jejichž cílem má být právě vystopování těchto chobotnatců. První nás čeká zítra brzy po rozednění a druhou chceme absolvovat v pozdních odpoledních hodinách. To jsou totiž pro setkání se slony nejlepší časy.

Neodolatelné palmy olejné 

Druhý den ráno nás vyhání budík z postelí před pátou hodinou. O půl šesté už sedíme na otevřené korbě džípu a vyrážíme. Hrbolatá cesta podél palmové plantáže pohodlné jízdě moc nenahrává a lehounká mlha halí krajinu svým stříbrným závojem. Najednou se jako korálky na niti vynořuje z plantáže palem stádečko sedmi slonů – samice s mláďaty. Zvířata zvolna kráčí jedno za druhým a směřují k cestě před námi. Menším mláďatům dělá trochu problém dostat se z příkopu lemujícího plantáže na cestu, proto některým z nich samice pomáhají laskavým pošťuchováním. 

Co hledali sloni v palmové plantáži? Prý se tam stahují každou noc. Láká je sladké dřevo palem a jejich listy, které lidé odřezali, aby mohli sklidit palmové plody. Vůdčí samice už stojí na cestě, asi padesát metrů před námi, a čeká na ostatní. Všichni pak mizí v pralese na druhé straně cesty. Mlha se pomalu rozestupuje a nám je jasné, že tohle ráno se nám už další sloni neukážou. Setkání v nás ale zanechalo okouzlující dojem. Je nám krásně a těšíme se na další obyvatele Tabinu, které snad ještě uvidíme.

Trpaslíci přišli po mostu

Domovem slona bornejského (Elephas maximus borneensis) jsou nížinné tropické lesy v severovýchodní části Bornea, a to v malajském státě Sabah a indonéském Kalimantanu. O původu tohoto poddruhu se dlouho vedly rozporuplné debaty a jako samostatný poddruh byl uznán teprve nedávno. Dříve měli zoologové za to, že se potomci bornejských slonů dostali na ostrov až v 18. století jako dar tamnímu sultánovi. Když je pak panovník nechal vypustit do volné přírody, rychle se přizpůsobili novým podmínkám a od té doby žijí divoce. To však byla jen teorie, kterou před několika lety dokončené testování DNA nepotvrdilo. Analýza naopak prokázala genetickou odlišnost od ostatních asijských slonů. 

Bylo zjištěno, že sloni se na Borneo dostali před zhruba 300 000 let, a to přes tehdejší pevninský most z Asie a Sumatry (zmizel před 18 000 let). Časem se jejich vzrůst zmenšil, uši se staly relativně většími, ocas delším a kly rovnějšími. Kly mají většinou jen samci. Dnes je slon bornejský nejmenším ze čtyř rozeznávaných poddruhů slona indického, navíc má o jeden pár žeber navíc. 

Řetěz varovných ohňů

Na Borneu jsme si už zvykli, že odpoledne často prší. Skoro nikdy to však nebyl dlouhotrvající déšť, který by nás donutil k nějakému výraznému omezení programu. Kdyby nám ale mělo pršet během večerní vyjížďky za slony, na nekryté korbě džípu by to moc příjemné nebylo. Focení by pak bylo téměř vyloučené. Tentokrát ale máme smůlu, protože lije až do noci. Výjezd proto přesouváme na další den, kdy podvečerní počasí vypadá daleko příznivěji. Půda je sice stále promočená, ale obloha je téměř bez mráčku. Na obzoru se pomalu začínají rýsovat první červánky.

Vyrážíme na již známou cestu. Když podél plantáže u cesty spatříme hořící ohně, Rafel nám vysvětluje, že je to kvůli slonům. Majitelé plantáží mezi palmami slony zrovna nevítají. Na ochranu palem proti škůdcům navíc používají pesticidy, takže asi před rokem tady následkem požití otrávených palmových listů zemřelo třináct slonů. Tomu chce vedení rezervace zabránit. Jako všechna divoká zvířata se i sloni bojí ohně a tyto záměrně zapálené menší, ale četné ohýnky by je měly od vstupu do plantáže odradit. Pro slony v Tabinu je to naprosto nová situace. 

V sevření sloních boků 

Jedeme asi dvacet minut, když v tom uvidíme asi sto metrů před námi na cestě stádo slonů. Řidič vypíná motor. Je skoro nemožné všechny slony spočítat... Jsou na cestě, v lese i v trávě podél příkopu. Jsou snad všude. Ty, které nevidíme, slyšíme troubit v pralese. Podle Rafela je jich minimálně šedesát, je to největší skupina slonů v Tabinu. Zvířata jsou na vážkách. Chtěla přejít cestu a před setměním vklouznout do plantáže za svými oblíbenými pochoutkami, ale ohně podél plantáže se jim nelíbí. 

Skupinka slonů vedená mladým zvědavým samcem si to nakonec místo mezi palmy namířila po cestě pomalu ale rozvážně směrem k nám. Naštěstí po pár metrech svůj záměr změnili. Mezitím za námi zastavuje další džíp s turisty, takže nemůžeme couvat. Za druhým vozidlem se objevují další sloni a další vystupují z pralesa hned vedle nás... 

Půlhodinka v pralesní tmě

Sedíme v otevřeném džípu a sloni jsou všude kolem nás. Náš pohyb je proto nutné omezit na minimum. Můžeme fotit, ale rozhodně nesmíme používat blesk. Přestože by si to nikdo z nás nedovolil, slyšíme od Rafela toto preventivní upozornění každou chvíli. Jsme si vědomi, že blesk by mohl slony vyprovokovat a my bychom byli v pěkném maléru. Těžko odhadovat, jak dlouho jsme v téhle patové situaci. Možná půl hodiny. Po celou dobu cítíme srdce až v krku. Částečně je to respektem z těchto několikatunových zvířat, z větší části pak vzrušením z tak blízkého setkání. 

TIP: Rozhovor s botanikem Martinem Dančákem: Stále živé srdce Bornea

Nakonec opět startujeme motor a čekáme, jak bude stádo reagovat. Sloni se stahují z cesty do příkopu a zpět do pralesa a uvolňují nám cestu. Slunce už téměř zapadlo a my pokračujeme v noční jízdě, teď už za tvory mnohem menšími, lovícími pod rouškou tmy. Když se o hodinu a půl později vracíme stejnou cestou zpět, sloni stále otálejí na kraji pralesa. Tuto noc se do plantáže nedostali…