Nostradamus, Sibyla i Vergilius: Hledání šťastné budoucnosti trvá už od dob Říma

Hlavní zdroj nadpřirozeného poznání dnů příštích představovaly v Římě oficiální knihy tzv. augurů, kněží-úředníků, kteří se jinak živili věštěním úmyslů bohů z letu ptáků. Věřilo se, že zmíněné spisy pocházejí od legendární Sibyly. V dobách republiky byly uloženy na Kapitolu a se zvláštním svolením Senátu se konzultovaly při zásadních rozhodnutích. Několikrát je však zasáhl požár a duchovní je vždy doplňovali podle paměti, což spolehlivost písemností oslabilo. Přesto třeba ve 2. století př. n. l. přinutil tribun Tiberius Gracchus k odstoupení zvolené konzuly, neboť v knihách našel popis neblahých znamení z volby.

Daleko větší popularitu si získaly spisy z pera Vergilia. Opisy jeho básní se po celém impériu uchovávaly v chrámech bohyně Fortuny, kde byly k dispozici pro věštby. Mladý Hadrián si třeba po předvolání k císaři Trajánovi nechal vyvěštit, jak o něm vládce smýšlí. A protože ve Vergiliově Aeneidě ukázala věštba na verš o králi, „jehož zákony znovu vybudují Řím“, vydal se za Trajánem bez obav – a ten jej určil svým nástupcem.

Nic se nemění

Tuto praktiku, známou jako „sortes Vergilinae“, neukončil ani příchod křesťanství. Císař Konstantin donesl Vergiliovy básně na nicejský koncil a vyložil je coby oznámení o narození Ježíše. Církevní otcové tak Vergilia přijali mezi Kristovy oznamovatele a svatý Augustin jej umístil na nebe jako rovnocenného starozákonním prorokům. Ještě Dante Alighieri ho v Božské komedii určil za božského průvodce.

TIP: Prorok Ztracené knihy: Co nás čeká podle Nostradama a kdy přijde konec světa?

Prorokování pomocí Vergiliovy poezie se těšilo takové úctě, že se na něj dlouho nevztahoval církevní zákaz věštby. Až pařížský synod z roku 829 jej oficiálně odsoudil – ovšem bez úspěchu. V roce 1434 třeba teolog Gaspar Peucer vylíčil, že si vyrobil knihu, do níž opsal základní pasáže Vergilia, a poté z ní na přání vyvozoval dohady o všem, co se mu zlíbilo, „například o životě a smrti vladařů, o svých dobrodružstvích, a jiných věcech“. Peucerův postup spočíval v náhodném otevření knihy a hodu třemi kostkami, jejichž součet následně určil řádek. Při nejednoznačnosti se měla se stejným číslem použít jiná Vergiliova kniha.

Smích se nevyplácí

Praktika se užívala ještě v 17. století. Když koncem roku 1642 čekal anglický král Karel I. v Oxfordu na svá vojska, trávil čas v knihovně. Na radu lorda Falklanda šel „vyzkoušet svůj osud pomocí sortes Vergilinae, což byl, jak každý ví, v minulých dobách obvyklý způsob věštění“. Výsledné proroctví ovšem nebylo šťastné: Král se dočetl, „ať chrabrý lid jej souží válkou a boji, ať ze země je štván“. Karel I. se věštbě vysmál jako pověře, občanskou válku však prohrál a v lednu 1649 ho popravili.