Nevítaná nutrie říční: Kolonizátor v myším kožíšku

Jihoamerická nutrie říční (Myocastor coypus), které se lidově říká také vodní krysa, bobr bahenní, bobr jihoamerický nebo také řekomyš americká, byla ve 20. století zavlečena na téměř všechny kontinenty světa, včetně Evropy. Dnes chybí jen v Austrálii a na Antarktidě. Může za to její kožešina. Za všemi nepůvodními výskyty tohoto hlodavce totiž stojí jeho náhodné úniky či záměrné vypouštění z kožešinových velkochovů. 

Zastaví ji jen mráz

Nepůvodní nutrie se zabydlela v teplejších oblastech severní polokoule. Najdeme ji například v Severní Americe, v Evropě, ve střední a severní Asii, v Japonsku, ve východní Africe a na Blízkém východě. Ve vhodných podmínkách se rychle množí a šíří na stále nová a nová místa. Jako vynikající plavec cestuje po vodě. Proplouvá od města k městu a úspěšně zakládá další a další kolonie. Pochopitelně nerespektuje ani státní hranice.

Houževnatou vodní krysu zastaví jedině silný mráz, který může vyhubit až 90 % populace. Přestože většinu těla ochrání před mrazem hřejivý kožíšek, lysé končetiny a ocas snadno omrzají a nutrie pak hynou. Mráz navíc vyvolává potraty a tím výrazně omezuje, jinak nekontrolovatelné, množení. Pokud ale mrazivé počasí ustoupí, je zlomek původní populace schopen v krátké době obnovit dřívější stavy. 

Spoušť nejen na březích řek

Nutrii říční najdeme především podél řek, potoků, rybníků a jezer obrostlých mokřadním houštím. Jako zavlečený druh stávajícím mokřadním ekosystémům škodí. Nutrie často obývají kilometry říčních břehů, které doslova rozhrabávají, když si v nich hloubí nory nebo hledají potravu. Ničí také vodní díla. Značně tím přispívají k erozím, někdy se narušené břehy doslova bortí a vznikají lokální povodně. Škody mohou narůst do obrovských rozměrů. 

Nutrie plení i vegetaci kolem vod. Ve velkém spásají mokřadní, vodní, ale i pobřežní rostliny a nevynechávají ani jejich podzemní části (např. kořeny a oddenky), které usilovně vyhrabávají ze země. Kvantitativně likvidují především rákos, stulík žlutý nebo šťovíky. Kolonie nutrií je demoliční četou, která mokřadní houští srovná se zemí. Přemění ho na otevřenou krajinu a zároveň připraví o domov nespočet místních živočichů. Když se mokřadem bezohledně prokousává, poničí i hnízda vodních ptáků a někdy se dokonce přiživí na vejcích. Bohužel nevynechá ani ta, která patří ohroženým druhům. Když to parta vyhládlých nutrií vezme i přes pole poblíž řeky, dílo zkázy dokonává tím, že za místní zemědělce sklidí podstatnou část úrody. Přitom často vyhrabe a zkonzumuje jen podzemní části (zejména hlízy, oddenky a kořeny), zatímco ty nadzemní zpustoší a nechá ladem. Takhle řádívá například v cukrové řepě. 

Marný boj s nájezdníkem

Evropa dnes nutrii eviduje mezi stovkou škodlivých invazivních organismů (na portálu DAISIE, který informuje veřejnost o nepůvodních druzích a biologických invazích v rámci států Evropské unie). Její nejpočetnější populace již obsadily Francii, Itálii a část Německa a úspěšně se šíří i v dalších evropských zemích, včetně České republiky. 

Kvůli závažným škodám, které nutrie přírodě a lidské společnosti způsobuje, je snahou člověka její nepůvodní populace eliminovat. Ovšem, jak uvádí DAISIE, v boji s tímto vetřelcem dosud obstála pouze Anglie. Tam nakonec po zhruba deseti letech, především díky efektivní motivaci lovců a sérii extrémních zim, nutrii v celé zemi přece jen vyhubili. Ostatní státy, zejména ty jihoevropské, s ní bojují marně. Přestože například v Itálii během pěti let (1995–2000) dokázali odchytil více než 220 000 jedinců, přemnožená nutrie tu stačila napáchat škody na říčních březích v hodnotě přes 10 milionů eur a na polích téměř za milion. 

Bez přirozených nepřátel 

Jisté je, že v Evropě se nutrii vyloženě daří. Jako teplomilný tvor se totiž vleklým mrazivým zimám severu vyhýbá, z přechodných mrazů se záhy zmátoží a mírné zimy, zejména na jihu Evropy, ji vůbec neomezují. Navíc tu nemá hlavního přirozeného nepřítele, kajmana, a vzhledem k její velikosti tady jiného prakticky nepotká – místní lišky, toulaví psi nebo dravci ji loví zřídkakdy. A tak přes veškerá regulační opatření její počty nadále stoupají a den ode dne přibývají místa, kde je běžně k vidění. 

V důsledku globálního oteplování lze navíc očekávat, že se bude invazivní šíření nutrií nadále stupňovat. Jediným skutečným nepřítelem tohoto nepůvodního kazisvěta evropských mokřadů tedy zůstává člověk. Každý jeho cílený zásah má nicméně v této fázi invaze už smysl pouze tehdy, pokud je nepůvodní populace nezkrotné nutrie izolovaná (např. na ostrovech Sardinie a Sicílie) a tudíž se šance na její totální vyhubení zdá být reálná. Rovněž v případě, kdy jsou způsobené lokální ekonomické škody a ohrožení biodiverzity příliš vysoké, se dá očekávat větší motivace a tudíž i větší možnost úspěchu. 

Kvalitní české nutrie 

V Čechách se nutrie kvůli kožešině chovají téměř 90 let. První chovné kusy k nám z Jižní Ameriky dorazily už v první polovině 20. století, ale chov se rozšířil teprve po válce a nejvyššího rozmachu dosáhl v 80. letech. Tehdy jsme produkovali i přes 500 000 jakostních kožek ročně a patřili jsme k předním producentům nutrií v Evropě. Typickou českou, tzv. „standardní“, nutrií je tmavě hnědá s oranžovými boky, která vyniká kvalitou srsti. Vyšlechtili jsme ale i další dva domácí barevné typy, „moravskou stříbrnou“ a „vícebarevnou přeštickou“. Česká nutrie byla zavedená značka! Z kvalitní, trvanlivé a lehké kožešiny se tu ve velkém šily kabáty, čepice a límce. 

Ceněno ale bylo i velmi jemné maso, chutí a kvalitou nejčastěji přirovnávané ke králičímu, kuřecímu nebo telecímu. Protože obsahuje málo tuku, hodně bílkovin a je lehce stravitelné, ve velkém putovalo i k pacientům do nemocnic. V důsledku nových trendů (ekologických a ekonomických) však prestižní chovy nutrií u nás přestaly být rentabilní a postupně téměř zanikly. 

Z chovů do volné přírody

Jedinci z neúspěšných chovů nakonec bohužel většinou skončili v přírodě a během teplých zim se rozmnožili. Dnes jejich potomci kolonizují města zejména v povodí Labe a Vltavy ve středních a východních Čechách. 

Jen v hlavním městě jich podél Vltavy pobíhají stovky. Proto se je lesníci pokoušejí odchytávat a umisťovat v zoo koutcích pražských lesoparků. Kolem pražské říčky Rokytky ve východní části metropole se to nutriemi doslova hemží. Není divu. Nutrii tu pravidelně vykrmují lidé ze širokého okolí. Zásobují hlodavce nejen pečivem, ale i obilím a zeleninou. Pobyt „all inclusive“ (bufetovou stravu a teplou lázeň) si nutrie užívá hlavně v zimě. Pro nezvaného hosta je to nečekaný luxus, který nám přemnožená nutrie „splácí“ devastací břehů. Tak přispívá k erozím a snižuje odolnost toku vůči povodním. Z břehů rozbrázděných norami se pak během povodňové vlny snadno uvolňují stromy a tvoří na řece zátarasy. Řeka přetéká a v náporu vodní masy se zátarasy občas protrhávají a vznikají další vodní vlny. 

Nahlodá i naše svědomí? 

Někde se krmení nutrií stalo atrakcí a chlupatá četa tam už svou „svačinu“ vyhlíží a valí se za ní nadšeně z vody na břeh. Ani chundelatá mimina nechtějí zůstat pozadu, ale nešikovné tlapky jim často podkluzují a padají tak zpátky do vody. Na břehu se nutrie k lidem přibližují na dosah ruky. Někdy o jídlo panáčkujíc vzorně prosí, jindy nedočkavě žadoní a na sousto se sápou. Občas ale nevydrží čekat ani minutu a dobrotu si prostě samy vydrápnou z vašeho batohu. 

TIP: Velký spáč sysel obecný: Jediná „zemní veverka“ v Česku

Svůj příděl si přidržují v tlapkách a hbitě ho ohlodávají mohutnými oranžovými hlodáky. Někdy hlodají poklidně a synchronizovaně, jindy si vjedou do kožichů. Jejich zuby vzbuzují patřičný respekt, ale zatím ještě nenahlodaly lidské svědomí. Nepůvodní nutrie říční totiž do přírody mimo svůj domov rozhodně nepatří a není tedy nejmenší důvod pro to, aby volně žila u nás v Čechách. Nesnažme se ji tedy v invazivním chování jakkoli podporovat. Vždy, když v nás hladové nutrie začnou vzbuzovat soucit, vzpomeňme si, že jde o škůdce, kterého jsme si do přírody sami dobrovolně vysadili. Teď nevíme, co s ním, a ještě mu nosíme proviant!