Nesnesitelní smraďoši: Pětice živočichů využívajících zápach jako obranu

Synonymum zápachu

Mezi menšími savci lze najít množství strategií, které jim slouží k ochraně zdraví a života. Pokud nejsou dost silní, nemají pevnou tuhou kůži, ostré bodliny nebo nejsou schopni rychlého běhu či využití úkrytu, zbývá jim už málo možností, jak se efektivně ubránit. Účinný defenzivní mechanismus se vyvinul u skunků pruhovaných (Mephitis mephitis), kteří jsou vybavení nesmírně páchnoucí tekutinou umístěnou ve žlázách pod ocasem a v případě ohrožení ji dokážou rozprášit do vzdálenosti kolem tří metrů. Skunkové s tekutinou neplýtvají a používají ji pouze v případě nejnutnější potřeby.

Skunkové svůj účinný „sprej“ nechávají až jako poslední možnost. Na potenciálního nepřítele či predátora nejdříve vrčí, napřimují srst nebo se staví do obranné pozice a třesou ocasem. Teprve, když nic z toho nepomáhá, vystříknou na něj svoji páchnoucí tekutinu. Ta není zdraví nebezpečná, ale její pach je natolik intenzivní, že postižený tvor na skunka hodně dlouho nezapomene. (foto: Shutterstock)

Horší než skunk?

Ačkoli se tváří jako zvířátko k pomazlení, je mravenečník čtyřprstý (Tamandua tetradactyla) jedním z nejvíce zapáchajících tvorů džungle. Podle některých údajů je jeho odér horší než zápach skunka, i když se takové tvrzení těžko ověřuje nebo dokládá přesným měřením. Každopádně je faktem, že mravenečníka čtyřprstého můžete nezřídka prokazatelně cítit i na vzdálenost kolem 50 metrů.

Jde o nočního tvora, jenž přes den obvykle odpočívá ve větvích stromů. Nemá příliš dobrý zrak, ale jeho čich je paradoxně velmi citlivý. Rovněž dobře slyší. Kromě nevábného pachu disponuje i prostředkem aktivní obrany před nepřáteli – silnými předními končetinami s výraznými drápy.

Podle rodového jména se tomuto mravenečníkovi přezdívá také jednoduše tamandua. Obývá severní části Jižní Ameriky a je samotářsky žijícím hmyzožravcem, jehož hlavní potravu tvoří termiti, mravenci a včely, případně i jiní členovci. (foto: Shutterstock)

Bombardéroví střevlíci

Někteří brouci z čeledi střevlíkovitých (Carabidae), mají jeden z nejdůmyslnějších systémů chemické obrany v celé živočišné říši. Při vyrušení nebo napadení vypudí ze svého zadečku horký jedovatý poprašek. Pro jeho „výrobu“ uchovávají ve svém těle dvě oddělené chemické složky, které se teprve při výstřiku spojí a vytvoří skutečnou smrtící látku. Ta se smíchá se zvláštními enzymy a je zahřáta na teplotu 100 °C. Tehdy vznikne i plyn, který pohání směs, jež pokropí případného predátora. Brouci jsou takto schopni zasáhnout okolí v rozsahu až čtyřnásobku délky vlastního těla. Pokud útočící hmyz nebo jiného menšího tvora zasáhnou přímo, mohou jej takto i zabít nebo ochromit. Člověk může stejnou látku bolestivě pocítit na kůži.

Podobnou schopností jako střevlíkovití disponují také kněžice (Pentatomidae), hmyz z podřádu ploštic, jenž se díky zavlečení lidskou civilizací velmi rychle šíří po světě. Pokud se kněžice cítí ohroženy, vyprodukují ze svého zadečku silně páchnoucí látku, kterou mohou rozprášit do vzdálenosti mnoha centimetrů. Na snímku prskavec větší (Brachinus crepitans), který býval hojný i u nás. (foto: Flickr, Katja Schulz, CC BY 2.0)

Vegetariánský „prapták“

Také v ptačí říši bychom našli množství opeřenců, k nimž je radno přibližovat se jen se zacpaným nosem. Za zmínku stojí především jihoamerický hoacin chocholatý (Opisthocomus hoatzin), který si ostatně vysloužil anglickou přezdívku „stink bird“, tedy „smradlavý pták“.

Hoacini jsou zástupci primitivní vývojové linie moderních ptáků a jako jediní známí ptáci mají v mládí drápy i na předních končetinách. Zároveň jsou jedním z mála ptačích druhů pojídajících pouze rostliny. Odtud také pramení jejich nevábný odér – bakteriální fermentace v jejich trávicím systému totiž produkuje silný zápach, značně podobný „vůni“ hnoje.

Rostlinnou potravu zpracovávají hoacinové ve voleti, které zabírá značný objem jejich těla. Jde tedy o jediný známý ptačí druh, který tráví podobně jako přežvýkavci. Nepříjemný pach vydává tlející rostlinná potrava a části ovoce, která se při trávení v hoacinově těle rozkládají. (foto: Shutterstock)

Páchnoucí značky na jídle

Rosomáci sibiřští (Gulo gulo) jsou plaší zástupci čeledi lasicovitých a jsou dalšími savci, kteří využívají svůj nepříjemný odér k odehnání potenciálních nepřátel a ke značkování teritoria. V používání páchnoucí tekutiny zacházejí dokonce tak daleko, že sekretem z anální žlázy potírají i potravu, kterou si ukrývají na pozdější konzumaci. Nejenže jídlo později snadno najdou po čichu, ale navíc se jej v mezičase nedotkne žádný jiný potenciální zájemce! Rosomáci obývají oblasti tajgy a tundry na severní polokouli a jsou samotářskými zvířaty.

Poměrně velkou lasicovitou šelmou, schopnou vyměšovat odporně páchnoucí tekutinu ze svých análních žláz je také africký druh zorila velká (Ictonyx striatus). Tato samotářská, teritoriální šelmička obývá střední a jižní Afriku a samci dosahují hmotnosti až 1,3 kilogramu. (foto: Shutterstock)