Nepřehlédnutelná měsíčnice vytrvalá: Podzimní vyslankyně Luny

Jméno, vzhled i omamná vůně měsíčnice vytrvalé (Lunaria rediviva) ve mně odjakživa vzbuzovaly ozvěnu tajemství dávných keltských druidů. Jan Lacina o ní ve své knize Květnice a příroda Tišnovska píše: „Setkání s měsíčnicí je vždy vzrušujícím setkáním s divokou, nenarušenou přírodou.“

Rodinné stříbro listnatých lesů

Měsíčnice vytrvalá je 10–140 cm vysoká bylina, jejíž fialové (zřídka i bílé) květy jsou uspořádány ve složeném hroznu. Omamně vonící květy vyrážejí v květnu, červnu a červenci a tajemnému charakteru této rostliny bezpochyby odpovídá fakt, že jsou opylovány nočními motýly.

Měsíčnice prospívá ve vlhkých a stinných lesích, v roklích a suťových lesích. Narazit na ni můžete v podrostu podél potoků, bystřin a řek, na kamenitých, humózních a minerálních půdách. Vyhledává stinná stanoviště s vyšší vzdušnou vlhkostí. Tam, kde se jí daří, pokrývá půdu v souvislých porostech. Absolutně se však vyhýbá smrkovým monokulturám, roste ve fragmentech původních listnatých porostů – pod korunami javorů, jasanů, buků a lip.

Měsíčnice vytrvalá neztrácí nic ze své krásy ani na podzim, právě naopak. Její plody – ploché elipsovité, protáhlé šešulky – seschnou a dostávají nádherný stříbřitý valér. Odtud jistě dostala své jméno, protože i ve dne prozáří mlhavé podzimní rokle a suťové lesy svým magickým měsíčním svitem. Pro mne je měsíčnice pozemským vyslancem jejího veličenstva Luny.

Čarovné fluidum ke zklidnění srdce

Tajemná stanoviště, která měsíčnici vytrvalé vyhovují, evokovala v prostých lidech tísnivou bázeň z temných sil, ovládajících neprostupný les a skalní sluje. I proto bývala měsíčnice považována za rostlinu čarodějnou, magickou a oplývající mocnou silou. Částečně se tento fakt odráží i v lidových názvech - fiola měsíčná, Jidášovy peníze, lunárie, měsíčenka.

Měsíčnice je využívána v léčitelství, účinná látka však nebyla dosud detailně zkoumána. Faktem zůstává, že je silně močopudná a v Českém herbáři se o ní uvádí: „Símě užívalo se před časem ku hnaní na moč“. Pro ten účel se užívá semeno nebo list.

Měsíčnice obsahuje nevelké množství alkaloidů, glukoberteroin, kveratin, kamferol, aminokyseliny, trochu silice atd. Užívá se zejména ke zklidnění srdce (proti bušení, arytmii nebo při angině pectoris). Plody se užívají jako antiepilektikum, při bolestech hlavy psychického původu a při doléčení po otřesu mozku. Rostlina je ovšem přísně chráněná, a proto je sběr v přírodě absolutně vyloučen. V úvahu tedy připadá jen pěstování a sběr z vlastní zahrady.

Pověst o měsíčnici

Lunaria rediviva roste téměř v celé Evropě s výjimkou nejjižnějších částí, izolovaně ji však naleznete i na Sardinii a v Portugalsku. Nevyskytuje se na Britských ostrovech. Na severu svého areálu dosahuje jihu Skandinávie, na východě do Povolží. Měsíčnice byla zavlečena i do Severní Ameriky. V České republice roste roztroušeně zejména v pahorkatinách a v podhorských oblastech v nadmořských výškách od 300 do 1 300 metrů nad mořem. Je u nás chráněna podle vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. a je zařazena do kategorie „ohrožený druh“.

TIP: Masožravky mokřadů: Procházka po haťových chodnících Pobaltí

Lidová pověst, která se váže k měsíčnici, má své kořeny na lokalitě Líska v severovýchodním svahu Černého vrchu (631 m n. m.). Kdysi zde prý tábořila početná cikánská rodina. Jedné noci jim zemřelo maličké nemocné dítě, které rodiče pohřbili u kříže. Později se matka na vrch vrátila, skropila jej svými slzami a na hrob zasadila kytičku. Rostlina se pak rozšířila po celém svahu, který je masovým výskytem měsíčnice vytrvalé dodnes známý.