Neposlušná bránice: Co způsobuje škytavku a jak se jí zbavit?

Jednoho jarního odpoledne roku 1922 právě osmadvacetiletý Charles Osborne z amerického státu Iowa vážil vepře určeného na porážku. Mladík, zvyklý již od dětství na náročnou práci na otcově farmě, byl sice fyzicky zdatný a manipulovat s těžkými břemeny mu nečinilo žádnou potíž, nicméně zvíře o hmotnosti 350 liber (asi 157 kilogramů) mu dalo zabrat natolik, že se svalil na zem. V prvním okamžiku se zdálo, že se mu nic nestalo, a možná jen s lehkým pocitem zahanbení se tedy ihned vyškrábal zpátky na nohy. Následek nehody se však přece dostavil: Charles se totiž rozškytal. Ten okamžik si od té doby bude pamatovat až do smrti, neboť mu doslova změnil celý život. 

Škytající Charles

Osborne se dožil dlouhých 97 let a škytavka, kterou na farmě spustil nevinný pád, jej opustila až rok před smrtí. Tím se mimo jiné zapsal do Guinnessovy knihy rekordů jako člověk, jenž škytal nepřetržitě 68 let, a to průměrně tisíckrát za den. Kdosi později spočítal, že během té doby to znamenalo škytnout celkem 595 680 000×. Zápis v legendární publikaci by však Osborne jistě rád oželel, pokud by to znamenalo, že si bude moct oddychnout. Škytání se zmírňovalo pouze během spánku, jinak o sobě dávalo vědět každé tři až sedm vteřin.

Úctyhodný výkon Charlesovy bránice pochopitelně v reálném životě přinášel samé komplikace. Musel si například většinu jídla mixovat, neboť škytání mu bránilo v normálním polykání. Chtěl-li pokračovat ve svém původním zaměstnání, musel se rychle naučit potlačit nepříjemný zvuk doprovázející každé škytnutí. Nakonec v tom dosáhl takřka dokonalosti, takže při běžné komunikaci jeho problém na první pohled většina lidí nezaznamenala. Věnoval se i nadále práci s jatečními prasaty, byl dvakrát ženatý a stal se otcem osmi dětí.

Na cestě za nadějí

Nepřestával však hloubat nad tím, jak své útroby opět přivést k rozumu. Cestoval napříč Spojenými státy, aby navštívil nespočet lékařských odborníků, nicméně žádný z nich ho nepříjemného reflexu zbavit nedokázal. Mezitím se o jeho prapodivném osudu doslechla média, takže jej záhy zaplavila pozvání do rozhlasových a televizních pořadů. Jeho dopisní schránka přetékala dopisy od „fanoušků“, kteří se pokoušeli poskytnout mu dobře míněné nápady, jak se s protivnou záležitostí vypořádat – podle magazínu People jich obdržel bezmála čtyři tisíce.

Až v 70. letech, tedy zhruba půlstoletí od prvního škytnutí, Charlesovi svitla naděje, když jeden lékař z Illinois objevil v jeho mozku malou cévní výduť. Vznikla pravděpodobně jako důsledek nešťastného pádu v mládí a shodou okolností se nacházela právě v místě, které u zdravého člověka reguluje brániční křeče. Lékař vyzkoušel hormonální léčbu, ale bezúspěšně. Nejlepším dosaženým výsledkem byla úleva na 36 hodin. Kuriózní příběh Charlese Osborna, jenž se jednou provždy zapsal do medicínské historie, má nakonec docela prostý konec: Jednoho dne v roce 1990 jej škytavka zkrátka opustila sama od sebe. Necelý rok poté zemřel. 

Není léku

Pro naprostou většinu lidí je samozřejmě osud škytajícího rekordmana spíše perličkou. Škytá čas od času každý, ale jsme zvyklí, že nás to dříve nebo později samovolně přejde. Ostatně nic jiného se v tu chvíli dělat nedá. Lidé škytají už desítky tisíc let, přesto za celou tu dobu nikdo nepřišel na univerzální způsob, jakým tuto nepříjemnost vyřešit. Je nemožné přestat škytat na povel, to však neznamená, že by neexistoval způsob, jak tento proces alespoň urychlit. Zřejmě nejúčinnější metoda je zároveň ta nejjednodušší – na několik sekund zadržíte dech. Tím se zvýší hladina oxidu uhličitého v krvi, takže bránice přirozeně utlumí svou aktivitu a uvolní se. Laických metod, jak si poradit při záchvatu škytání, nicméně existuje daleko víc (viz box Jak přestat škytat).

Ani ty ale někdy nemusejí zabrat. Lékaři občas narazí na pacienta, který si s neustávajícím škytáním neví rady, jen v USA jich například žije až tisícovka. Život s neustálým škytáním není žádný med – nejen že člověku připraví nejednu horkou chvilku například na úřadech, ale komplikuje i tak automatické činnosti, jako je příjem potravy či spánek. Není výjimkou, když dotyčný ztrácí na váze a cítí se neustále vyčerpaný, protože se není schopen v klidu vyspat. Lékaři se v takových případech obvykle uchylují ke snaze vyřešit problém pomocí medikamentů, bohužel jen málokdy jsou úspěšní.

V rukou lékařů

Pokud škytavka přichází až nadměrně často a neodeznívá ani po krátké době, je namístě zvážit, zda nejde spíše o signál nějaké závažnější poruchy trávicího traktu – typicky se projevuje například jako vedlejší příznak žaludečního refluxu (zpětného toku žaludečních šťáv do jícnu). Ve výjimečných případech, podobně jako u Charlese Osborna, může jít o důsledek úrazu nebo nemoci. V minulosti již byly popsány případy, kdy se škytavka dostavila po mrtvici, při selhání ledvin, roztroušené skleróze, či dokonce v případě onemocnění malárií. 

Při léčbě se nabízí i možnost zaměřit se na podrážděné nervy. K jejich zklidnění všeobecně pomáhají sedativa, vědci nicméně zjistili, že v případě škytavky mají tyto léky jen nevalný efekt. Aby zapůsobily, je třeba dotyčnému podat tak vysokou dávku, že zásadně ovlivní i jeho mentální stav. Pokud pacient neupadne rovnou do bezvědomí, přinejmenším je natolik utlumen, že tak jako tak není schopen běžně fungovat. Někdy nezbývá než poslat nešťastníka na operační sál. Otázkou je, zda se vyplatí podstoupit narkózu s nejistým výsledkem – ani chirurgický zákrok spočívající v poměrně drastickém přerušení některých nervů v okolí bránice totiž nemá stoprocentní úspěšnost. Škytání představuje oříšek, který zkrátka není v lidských silách rozlousknout. 

Dědictví obojživelníků?

Škytavka mnohem pravděpodobněji potrápí děti, potažmo mláďata (je známo, že se vyskytuje i u jiných savců). To vedlo vědce k hypotéze, že její příčinou by mohla být vzduchová bublina, která se při sání mateřského mléka často vytvoří v žaludku. Tam pak podráždí množství citlivých receptorů, což vyvolá reflexivní odpověď v podobě rychlého stažení bránice. Mimochodem, těhotné ženy jsou rovněž ke škytání náchylnější než ostatní. Nebyli by to však vědci, kdyby nepřišli i s dalšími teoriemi. Ve studii z roku 2003 se tým odborníků z Francie, Japonska a Kanady blíže zaměřil na dýchání obojživelníků. Žáby, mloci a další druhy reflexivně „polykají“ vzduch spolu s vodou, což určitým způsobem připomíná právě škytání známé u savců.

TIP: Životně důležitý reflex: Bez vzdychání by nám hrozilo selhání plic

Jako potvrzení své hypotézy vědci uvádějí souvislost s tím, že vyvíjející se plod, jenž – podobně jako obojživelníci – nemá dostatečně vyvinuté plíce, v děloze matky často škytá. A to dokonce tolik, že touto činností stráví až 2,5 % času. Z evolučního hlediska by tak škytání vlastně mohlo představovat jakýsi relikt po obojživelném dýchání, které naši pradávní předkové aplikovali před 370 miliony let. Podle autorů výzkumu škytání možná posloužilo jako prostředek k ovládání sacích reflexů během kojení. Tomu nahrává i fakt, že ještě nějakou dobu po narození je tento zvuk u dětí poměrně běžný, jejich bránice totiž citlivě reaguje na sebemenší podnět. Zato v dospělosti škytáme spíše zřídka a obvykle je potřeba své útroby něčím skutečně podráždit, aby zareagovaly příslušným způsobem. Takovým spouštěčem může být rychlé spolykání jídla, požití syceného nápoje nebo záchvat smíchu.