Nenávidění průvodci lidstva: Švábi celého světa pod lupou
Švábi (Blattodea) jsou řád hmyzu, který je na naší planetě široce rozšířen. To je v prvé řadě dáno snadností zavlékání nepůvodních druhů do nových oblastí, kde se nevyskytují a také jejich relativní nenáročností na životní podmínky. Zejména kvůli své všudypřítomnosti jsou většinou lidí vnímáni negativně a na jejich likvidaci je utráceno obrovské množství peněz. Naopak se ale najdou nadšenci, kteří „své“ šváby milují a jejich chovu vyhrazují velké části svých obytných prostor.
Všudypřítomní všežravci
V dnešní době je známo okolo 3 500 druhů švábů. Drtivou většinu z nich najdeme v tropech, směrem na sever a na jih od tropického pásu se počet druhů (tedy biodiverzita) rapidně snižuje. Původní zástupci této skupiny žijí i v Česku, a to hned pět druhů rusců – rusec laponský (Ectobius lapponicus), rusec lesní (Ectobius sylvestris), rusec (Ectobius erythronotus nigricans), rusec plamatý (Phyllodromica maculata) a rusec síťnatokřídlý (Phyllodromica megerlei). Kromě nich se u nás vyskytují i švábi zavlečení, uvádí se že jde o šest významných druhů.
Vývojově patří tento řád k vůbec nejstarším skupinám hmyzu a je pravděpodobné, že se v takřka nezměněné podobě vyskytuje na naší planetě téměř 350 miliónů let. Mezi šváby najdeme jak „obry“, kteří dosahují velikostí kolem 10 cm, tak trpaslíky s několika málo milimetry délky. Švábi jsou většinou všežravci, kteří se živí čímkoli od rostlinných zbytků, ovoce, listů a dokonce dřeva až po mrtvé organismy. Výjimečně dokážou ulovit menší druhy živočichů. Kromě toho se uvádí, že jsou schopní pozřít v podstatě jakoukoli organickou hmotu – papír, lepidlo, mýdlo, vlasy nebo výkaly.
Z Ruska, nebo z Pruska?
Český název „šváb“ nejspíš pochází z německého Schaben, což ale nijak nesouvisí se Švábskem (Schwaben). Alfred Brehm ve své zoologické encyklopedii Život zvířat, vydané na konci 19. století, uvádí: „Prušáky nazývá lid ruský obtížný hmyz domácí, jemuž u nás všeobecně říkáme ‚rusi‘, a kteří zde i onde jsou v příbytcích lidských hostmi velice nemilými. Rusové domnívají se totiž, že hmyz ten přinesen byl do krajů jejich vojskem vracejícím se po ukončení války sedmileté z Němec domů. Do té doby prý jich ani v Petrohradě nikdo neznal. U nás (myšleno Německo) a v Horních Rakousích vypravuje lid opět, že ‚rusy‘ přinesli do krajin našich dělníci ruští, kteří najímáni byli k vyklizení pasek kolem skelných hutí jihočeských.“
„Vše toto jest jen dokladem, jak snadno a rychle se rus obecný (v té době ještě Phyllodromia germanica – nově Blattella germanica pozn. autora) rozšiřuje a trvale zahnizďuje … někde již ode dávna, jinde zase od některé teprve doby, a to v rozmanitém množství.“
Tento bezmála 150 let starý text dobře dokládá, jak byli švábi odedávna vnímáni jako něco cizorodého a nežádoucího, což se v tomto případě spojilo s nedůvěrou a negativními pocity vůči cizím národnostním skupinám.
Špatní letci se špatným zrakem
Tělo švába se skládá z hlavy, hrudi a zadečku a často bývá výrazně zploštělé. Jako brnění jej kryje pevná kutikula, která švába chrání nejen před predátory či nepříznivými vnějšími vlivy, ale i před vypařováním vody. Samozřejmě také vytváří barevný vzor jeho těla. Švábi totiž hýří nejrůznějšími barvami, i když synantropní druhy (dlouhodobě žijící s člověkem) jsou zbarvené spíše nenápadně – hnědě, černě a podobně.
Hlava většiny druhů je kryta výrazným a mohutným hrudním štítem, který ji tak chrání a současně umožňuje švábovi zkoumat vše pod sebou pomocí smyslů na dvou dlouhých článkovaných tykadlech i „makadlech“ okolo čelistí. V případě potřeby šváb hlavu částečně vysune na relativně dlouhém krku. Ústní ústrojí je kousací a směřuje dolů. Na hlavě mají švábi složené oči, které se táhnou po stranách hlavy odshora dolů a umožňují pohled takřka do všech stran, i když jejich zrak není moc dobrý.
U okřídlených druhů nese hruď dva páry křídel. Některým druhům švábů však křídla zakrněla či úplně chybí. Švábi však i přes to, že mají v některých případech mohutná křídla, nejsou dobrými letci a létají pouze na krátké vzdálenosti.
Dlouhověcí sprinteři
Poměrně velký a článkovaný zadeček je zakončen dvěma článkovanými štěty. Nohy švábů jsou velmi dobře vyvinuty. Jsou silné a často výrazně otrněné, takže svým majitelům umožňují skutečně rychlý běh i případnou obranu pomocí trnů. Mezi hmyzem jsou švábi špičkovými sprintery. Např. rychlost švába amerického (Periplaneta americana) se uvádí okolo 5 km/h, což by u člověka odpovídalo rychlosti přes 300 km/h. Nově objevený šváb druhu Saltoblattella montistabularis z Jižní Ameriky je dokonce velice efektivním skokanem, který svým pohybem připomíná spíše kobylky a sarančata a je tak mezi šváby naprostou výjimkou.
Na hmyz se švábi dožívají poměrně dlouhého věku a dospělí jedinci některých druhů žijí i několik let (např. šváb druhu Macropanesthia rhinoceros dospívá až tři roky). Většina volně žijících druhů švábů má denní aktivitu, zatímco druhy synantropní (dlouhodobě žijící s člověkem) jsou aktivní hlavně v noci. Pravděpodobně se jedná o přesunutí aktivity z důvodu ochrany a zachování vlastní bezpečnosti. Švábi jsou zkrátka s lidmi a naší kulturou odedávna spojeni.
Zrod další generace
Švábi mají proměnu nedokonalou, což znamená, že z nakladeného vajíčka se vylíhne larva (nymfa), které vždy chybí křídla a jež se několikrát svléká. Nymfy se svojí stavbou těla podobají dospělcům, častá je však někdy barevná odlišnost. Při posledním svlékání jí (u okřídlených druhů) dorůstají křídla a již hovoříme o dospělci, který je schopný se dále rozmnožovat. Samci vyhledávají potenciální partnerky čichem. Při rozmnožování jsou partneři relativně dlouho spojeni zadečky s hlavami od sebe.
Vývoj embrya začíná v genitální komoře, kde se ze sekretů přídatných žláz vytvoří vaječný obal (tzv. ootéka), v němž jsou umístěna všechna embrya z jedné snůšky. Jejich počet se podle konkrétního druhu pohybuje od několika kusů až po desítky. Stejně tak počet nakladených ooték po jednom spáření je různý – od několika kusů (např. rus domácí obvykle klade tři) po několik desítek (šváb americký může naklást i padesát). Ootéky švábů jsou opět v závislosti na konkrétním druhu různě tvarovány i zbarveny a vajíčka jsou v nich umístěna ve dvou řadách za sebou.
Milovníci kolektivu
U švábů v podstatě rozlišujeme tři základní typy péče o potomky. U prvního typu samička naklade vajíčka v ootéce na vhodné místo a dál se o ně nestará (např. Periplaneta americana). U druhého typu nosí samička zárodky částečně v zadečku ve speciální kapse a svým chováním ovlivňuje jejich zdárný vývoj (volí vhodnou teplotu či vlhkost) a těsně před vylíhnutím je odloží (např. Gromphadorhina portentosa). Třetí typ se vyznačuje největší „starostlivostí“. Samička totiž nejen nosí svá vajíčka, ale posléze i vyvíjející se nymfy, které dokonce po nějakou dobu „kojí“ (např. Diploptera punctata).
Inkubace vajíček je u švábů poměrně dlouhá a pohybuje se od tří do patnácti týdnů. Vývoj vylíhnutých nymf doprovázený několika svlékáními pak trvá od dvou do osmnácti měsíců. Konkrétní doba se různí s ohledem hlavně na teplotu, vlhkost, ale i potravní nabídku a další faktory. Bylo vědecky zjištěno, že nymfy švábů se vyvíjejí výrazně rychleji, pokud jsou ve společnosti jiných švábů, než nymfy vyvíjející se samostatně. Zdá se, že švábi milují kolektiv.
Odolní uklízeči
Švábi jsou jednou z nejzajímavějších skupin hmyzu a dovolím si tvrdit, že i jednou z nejméně respektovaných. Přitom patří mezi nejodolnější živočichy vůbec – pokus s několikadenním dožitím švába bez hlavy je bohužel již učebnicovým příkladem, který ale nijak nerespektuje etiku a humánnost. V rámci obdobných pokusů bylo také zjištěno, že dokážou vydržet týdny bez vody a měsíce bez potravy. Neobyčejná je i jejich schopnost poměrně dobře zvládat vysoké dávky radioaktivního záření. V laboratořích se na nich často testují účinky různých insekticidních či dalších látek.
TIP: Život po apokalypse: Opravdu by dokázali švábi přežít atomovou válku?
Švábi jsou snad nejpřizpůsobivějším hmyzem vůbec a jsou významnou složkou potravních sítí. Tvoří důležitý zdroj živin pro mnoho dalších živočichů, ale i třeba houby či mikroorganizmy. Sami se velikou měrou podílí na likvidaci spadaného listí a dalších biologických složek ve svém přirozeném prostředí. Již to z nich činí nesmírně důležitou součást přírody. A samozřejmě jsou i jednou z nesčetných ukázek rozmanitosti a krásy planety Země.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Marek Velechovský (se souhlasem k publikování)