Nenápadná masožravost bublinatek: Podtlakoví lovci z tropů i Arktidy

Bublinatky rostou od tropů až po arktická území, což svědčí o jejich úspěšnosti. Různá prostředí jsou navíc klíčem k  nesmírné univerzálnosti jejich těl. Bublinatky totiž nelze rozdělit na kořeny, stonky a listy jako většinu ostatních rostlin. Tito zástupci rostlinné říše vytvářejí prýty, které jsou v podzemním prostředí nezelené a vyrůstají na nich lapací měchýřky. Na světle se vytvářejí zelené prýty listovitého vzhledu a rozmanitého tvaru.
U různých druhů lze objevit drobné niťovité a čárkovité listy, ale také listy štítovité s řapíkem připojeným uprostřed, ledvinité, kopinaté i vejčité. Tvarová rozmanitost je zkrátka ohromná a rozdíly existují i ve velikosti. Nejmenší jednoleté druhy mají celé sotva pár centimetrů a jejich listy několik milimetrů. U amerických druhů U. longifolia naopak nejdelší doložené listy přesahovaly délku jednoho metru a v případě U. reniformis mají ledvinité listy šířku více než 14 cm.

Štafeta dlouhého věku

Vodní bublinatky tvoří dlouhé prýty, kde z hlavní osy vyrůstají jemné niťovité úkrojky a na nich jsou umístěné pasti. Vodní druhy ze sekce Vesiculina mají celé tělo stavěné jako nosiče lapacích měchýřků, takže výsledkem je dokonalý vodní zabiják s tisícovkami pastí. Vodní bublinatky mohou dosahovat značných rozměrů, druhy jako U. foliosa mají klidně délku několik metrů a také u nás rostoucí U. vulgaris může být metrová.
Za zmínku stojí dlouhověkost některých vytrvalých bublinatek. Obdivujeme staleté stromy a mnohdy zapomínáme, že klonální rostliny šířící se nenápadně vegetativním rozrůstáním mohou být mnohem starší. Zatím se to ví třeba o lučních travách a u mnoha dalších to začínáme tušit. U bublinatek mohu zatím posloužit osobní zkušeností, že jeden druh mám ve sbírce už 20 let.

Barevná pestrost květů

Masožravost je běžnému pohledu poměrně skrytá, ale pro lidský zrak by hlavní upoutávkou bublinatek asi stejně byly pestré květy. Existují druhy kvetoucí téměř nepřetržitě i druhy s výrazně sezónním, časově omezeným kvetením. Nejčastější barvou je žlutá, z velkých druhů známá třeba u U. involvens či U. prehensilis. Oba tyto druhy navíc mají zajímavé ovíjivé květenství, které se šplhá po různých travinách a šetří investici do zpevňovacích pletiv osy květenství.
Časté jsou i květy bílé – třeba běžně pěstovaná U. sandersonii nebo U. nephrophylla. Obě jsou navíc příkladem další vlastnosti květů bublinatek, kterou je různobarevnost. Projevuje se buď v rámci jednotlivých květů, nebo mezi populacemi. V prvním případě je v blízkosti jícnu do ostruhy naváděcí skvrna pro hmyz jiné, obvykle sytější barvy. To je případ prvně jmenovaného druhu, zatímco u U. nephrophylla existují krom rostlin s květy bílými také rostliny kvetoucí světlounce fialově. Temně modrofialová barva zdobí například australskou U. dichotoma a jsou také druhy s květy světle modrými – např. U. lazulina, která se bohužel zatím nepěstuje. Sytá červeň je zastoupená hodně vzácně, pochlubit se jí může třeba poměrně statná U. quelchii ze stolových hor Venezuely nebo západoaustralská U. menziesii, která přežívá suché období v podobě drobných hlízek.

Plovák vodních bublinatek

Nejatraktivnější květy najdeme u sekce ze Střední a Jižní Ameriky nazývané Orchidioides. Jejich květy o velikosti až okolo 6 cm jsou pěkně tvarované i barevné a svou krásou se vyrovnají orchidejím, za které jsou často v době květu považované. Tvarem květů je pozoruhodná skupina drobných jednoletek ze západu Austrálie, které mají horní lalok koruny prodloužen do dvou dlouhých vzhůru čnějících výrůstků, jakýchsi antén. Však se také jeden druh této skupiny jmenuje U. antennifera. Dlouhé antény mohou tvořit až třetinu výšky dospělé kvetoucí rostliny.

TIP: Mravenčí ubytovny: Soužití mravenců a "mravencomilných" rostlin

Jinou zajímavost nabízejí vodní druhy. Jsou hmyzosprašné, a proto musí vystrčit květy nad vodní hladinu. Čnějící květenství je větrem vychylováno a způsobuje potíže ve stabilitě celé rostliny. U několika bublinatek došlo k vytvoření nafouklých pletiv v ose květenství (U. tubulata, U. warmingii) a v extrému dokonce k vytvoření víceramenného stabilizačního plováku z nafouklých větví (U. radiata, U. inflata, U. muellerii), takže květenství je na vodní hladině spolehlivě podepřeno. Evropské vodní druhy žel tento krásný útvar netvoří a vystačí si se sblížením jednotlivých větví osy prýtu v blízkosti květenství.

Milovníci vodního prostředí

Bublinatky skoro vždy najdeme v blízkosti vody nebo přímo ve vodě, stojaté či tekoucí. Mnoho druhů se naučilo růst také na vlhkých skalách, prameništích nebo v okolí vodopádů. Jsou schopné růst i epifytně na kmenech stromů a mohou překonat i dočasné vyschnutí prostředí pomocí semen nebo různých hlízek. Většina druhů v okolí vod jsou drobečci se slabou možností konkurovat statným příbřežním rostlinám. Proto se snaží využít každé volné místečko a stěhují se na volnou půdu na slunných místech prostřednictvím semen nebo kousků prýtů. Vyhovuje jim tedy například narušování půdy v okolí napajedel a podobně.
Zvláštní skupinkou jsou druhy rychle proudících vod. Dva jsou známé ze západní Afriky a dva z Jižní Ameriky. Proudící voda je pro vodní rostliny příznivé prostředí a také dostupné živočišné potravy zde bývá dostatek. Hlavní problém je umět se dobře udržet v proudu. K tomu slouží bublinatkám ploché části prýtů a početné drobné rhizoidy se zvláštním hustým vlášením, které je upevňuje ke kamenům. Zní to jednoduše, ale je potřeba si představit, že takto se musí zachytit na nových místech i semenáčky nebo úlomky prýtů.

Přežijí skoro všude

Hodně zvláštní vodní prostředí se naučily využívat tři druhy Jižní Ameriky. Přijaly nabídku v podobě velkých vodních kapes statných druhů bromélií a nastěhovaly se do těchto vodních nádrží. Všechny tři druhy U. reniformis, U. humboldtii a na bromélie téměř výhradně specializovaná U. nelumbifolia mají velké listy. Vytvářejí dlouhé šlahouny, s jejichž pomocí se stěhují z jednoho listového paždí do dalšího, takže se nenechají bromélií tak snadno vyhnat. Umějí také poslat téměř metrové nové prýty, které se mohou ubytovat v sousední bromélii. Také květenství jsou křivolaká a dlouhá, trčící daleko od hostitelské bromélie, aby byl zajištěn jejich snadný přenos větrem.
Semena pak umějí nabídnout další pozoruhodné divadlo přírody, protože ve vodě během necelého dne vyklíčí do zelené vločky a rychle pokračují v růstu. Bublinatky jsou zkrátka mistry v přizpůsobivosti a tak asi není náhoda, že věda zatím neeviduje žádný vyhynulý druh a naopak stále nachází druhy nové.

Jak funguje past?

Pasti bublinatek se nazývají měchýřky a jsou schopné aktivně lapat kořist ze svého okolí. Jejich tvar a velikost se druh od druhu liší a pasti slouží jako důležitý znak pro rozlišování jednotlivých druhů. Uvnitř pasti vytváří rostlina na principu iontové pumpy podtlak. Kořist se musí dotknout citlivých brv vyrůstajících v blízkosti pohyblivé záklopky a jejich podrážděním se záklopka uvolní. Kořist je spolu s vodou nasátá do prostoru pasti, čímž se podtlak vyrovná. Pohyb záklopky se považuje za jeden z nejrychlejších v rostlinné říši. V pasti jsou žlázky vylučující enzymy štěpící bílkoviny a hned po nasátí se zvyšuje jejich produkce. Dochází také k opětovnému pumpování vody ven z pasti a obnovení vnitřního podtlaku. Během několika hodin je past schopná se znovu spustit. Bublinatka je daleko nejúčinnějším lovcem rostlinné říše a jen malé rozměry brání tomu, aby byla slavnější než mucholapka.

Masožravost nebo hmyzožravost?

Masožravost je až podbízivé slovo, při němž si okamžitě vybavíme pořádný kus masa, na který si brousí zuby nějaká šelma. U masožravých rostlin jsou však největší zaznamenanou kořistí drobní obratlovci a zůstává sporné, nakolik je rostlina opravdu využije. Je možné, že tato náhodná utopení končí rychle shnilou pastí, bez šance účinně utlumit rozkladné procesy velkého těla a využít zachycené živiny. Kořistí je tedy především hmyz – různé mouchy, vosy, motýli a podobně. Také proto se často používá označení hmyzožravost. Jenže právě bublinatky loví daleko častěji různé korýše a jiné členovce mimo skupinu hmyzu a tak by označení hmyzožravost nebylo přesné. Zůstáváme tedy u poněkud expresivního pojmu masožravost, protože vědecky korektní označení mixotrofní výživa zní příliš šroubovaně.

Bublinatky v našich vodách

Česká republika je domovem hned 13 masožravých rostlin ze čtyř rodů – tučnice, rosnatka, aldrovandka a právě bublinatka. Bublinatek je nejvyšší počet, celkem sedm druhů. Všechny rostou ve vodě, přičemž pět z nich obývá zvláštní a vzácné prostředí drobných rašelinných tůněk, jaké jsou ponejvíce na Třeboňsku. Pouze jediný druh bublinatka jižní je častý a lze ho spatřit na mnohých rybnících po většině území ČR. Ale není to orobinec, který je vidět z hráze, musíte jít k vodě nebo přímo do vody a hledat. Nejsnazší situaci máte v teplých letních měsících, kdy bublinatky mohou vykvétat a prozradí se pěknými žlutými květy vyčnívajícími nad hladinu.