Největší „morčata“ na světě: Jihoamerické kapybary mají smysl pro rodinný život

Bez vody ani ránu

Kapybary (Hydrochoerus hydrochaeris) patří mezi savce žijící (podobně jako například hroši) částečně vodním životem. Proto je můžete vidět především v regionech, kde je snadný přístup k vodě: jejich oblíbeným místem jsou zatopené lučiny, okraje močálů a nížinné lesy, kde je dobrá pastva a po celý rok dostatek vláhy. Daří se jim u vodních nádrží a v okolí řek.

Vyskytují se ovšem i v suchých lesích, křovinatých podrostech a na loukách. Jsou pěstovány na farmách nejen ve své domovině a uprchlíci z těchto chovů se zabydlují v oblastech bohatých na vodu po celém světě. Například na Floridě jsou volně se pohybující kapybary běžně vídány a roku 2011 byla kapybara viděna v Kalifornii.

Často zůstávají skryty ve vodě, přičemž nad hladinu jim čouhají jen nozdry a oči. Pod vodu se dokážou ponořit i úplně a vydrží bez nadechnutí až pět minut. Přední nohy kapybar jsou o něco kratší než zadní a mezi prsty mají tato zvířata menší plovací blánu. Tato danost společně s umístěním očí, nozder a uší ve vrchní části hlavy je předurčuje k bezproblémovému přebývání ve vodě.

Těžký první rok

Mláďata kapybar se rodí v průběhu celého roku, nejvíc ale na začátku období dešťů. Samička je přivádí na svět po březosti dlouhé zhruba 150 dní a v jednom vrhu bývá 2–8 mláďat. Mladé kapybary dokážou velmi brzy stát na nohách a do týdne se dokážou pást. Mateřským mlékem se krmí první tři měsíce, přičemž nepijí jen od vlastní matky, ale také od ostatních samic ve skupině.

Zdá se, že i jiné rodičovské povinnosti, jako je dohled nad mláďaty, plní kapybary jako skupina. Během prvního roku života jsou totiž mláďata nejvíce zranitelná. Jsou příliš malá, pomalá a snadno se unaví, takže se snadno stávají kořistí predátorů. Sexuálně dospívají ve věku 18 měsíců.

Pojmenování kapybar je odvozené od indiánského výrazu „ka'apiûara“, což je slepenina výrazů pro list (kaá), tenký (píi), jíst (ú) a příponou ara, která vyjadřuje činnost u podstatných jmen. Celý výraz tedy znamená „ten, který jí tenké listy“, nebo „pojídač trávy“. Vědecké pojmenování Hydrochoerus hydrochaeris pochází z řečtiny a dá se přeložit jako „vodní prase“.

Přetahovaná o samičky

Tito největší hlodavci světa jsou polygynní až promiskutní. Dominantní samci každé skupiny se snaží o výhradní právo na páření se všemi samičkami, ale faktické udržení takového „sexuálního diktátu“ je zvláště ve větších skupinách nemožné. Zoologové se zatím příliš nevěnovali znakům, jaký preferují samci u samiček, ale bylo zjištěno, že samičky nedávají při páření přednost ani dominantním, ani podřízeným nápadníkům.

V době, kdy jsou samičky plodné, je samci vytrvale doprovázejí – někdy tato fáze dvoření, po níž teprve následuje samotný akt, trvá několik hodin. Proto se velmi často stává, že samec je během namlouvacího rituály odehnán od dámy svého srdce silnějším sokem, který pak zaujme jeho místo. K páření dochází ve vodě. Spojení obvykle trvá jen pár vteřin, ale během plodného období samičky se vícekrát opakuje. 

O samotě se žít nedá

Pasoucí se kapybary neustále pozorují své okolí a pokud spatří predátora, okamžitě ostatní varují poplašným zvukem. Žijí ve skupinách, které obvykle čítají zhruba 10 dospělých jedinců (a k nim patřících mláďat), ale velikost skupiny může být od tří do třiceti členů. Především v období sucha se u vodních zdrojů shromažďují ještě větší uskupení. Každá skupina však brání své teritorium, které obsahuje vhodná místa k pastvě a nezbytná kaliště. Zdá se, že zvukové projevy mezi kapybarami jsou velmi důležité, ale zatím neznáme jejich přesný význam.

„Rodiny“ kapybar i jejich teritoria jsou relativně stabilní – skupina může být na jednom teritoriu zabydlena i déle než tři roky a jedinci jen vzácně přebíhají z jedné skupiny do jiné. Je tedy logické, že členství v rodinách je klíčovým prvkem přežití každého jedince. Bez rodiny je vyloučen z přístupu na pastviny a nemá šanci najít si protějšek k páření. Osamělé kapybary jsou proto vidět jen zřídka.

Kapybary se živí především trávou a vodními rostlinami. Občas se v jejich jídelníčku objeví kůra stromů a ovoce. Zároveň jde o koprofágní tvory, kteří konzumují vlastní výkaly a vlastně jejich trávicí systém tak vlastně dokonaleji zpracovává již jednou natrávenou potravu.