Největší dobyvatelé historie: Napoleonův rychlý vzestup a tvrdý pád

Jeden z největších vojevůdců počátku 19. století zažil rychlý vzestup i tvrdý pád. Už ve 24 letech se stal brigádním generálem a jeho vojenská kariéra mířila strmě vzhůru s tím, jak si místo na slunci získávala i mladá francouzská republika. Svou energičností jí Napoleon Bonaparte zajistil přežití, když pomáhal odrazit monarchistická vojska zbytku Evropy a později, když rozdrtil povstání royalistů, kteří toužili vrátit Francii korunu. Nedlouho poté odvážně vpadl přes alpské průsmyky do Itálie a porazil tam rakouská vojska. 

Bonaparte, původem Korsičan z chudé rodiny, slavil opojná vítězství. Další měla brzy přijít spolu s tím, jak se ctižádostivý voják stále víc zhlížel v politice. V roce 1800 se zúčastnil převratu, který odřízl sněmovnu od moci, a stal se jedním ze tří konzulů. Pak už zbýval jen krůček k uzurpování absolutní moci a ke korunovaci císařem. 

Génius v čele

Napoleon dokázal skvěle využívat propagandu, nadchnout Francouze pro myšlenku císařství a přimět je akceptovat vysoké odvody do armády. Jeho největší zbraní byla ovšem úplná reorganizace vojsk a především zavedení „štábní kultury“. Na dodržování přesně rozdělených úkolů dohlíželi vycvičení důstojníci, a pokud se ukázali jako schopní, měli šanci na kariérní postup. Na rozdíl od zkostnatělých monarchistických armád, kde o velitelském postu rozhodovaly známosti u dvora, si tak každý voják „nesl v torně maršálskou hůl“, jak Napoleon rád říkával. 

V čele motivované a modernizované armády pak stanul stratég, jakého starý kontinent neviděl celá staletí. Napoleon pochopil, jak důležitý je rychlý, překvapivý pohyb a zničení nepřátel dřív, než se jejich armády dokážou spojit. Zavedl doktrínu „pochoduj odděleně, bojuj společně“, kdy se divize pohybovaly v několika proudech a koncentrovaly své síly těsně před bitvou, což zastíralo pravé úmysly velitele. A ukázal se také jako vynikající taktik, jenž věděl, že dělostřelectvo představuje královnu bitevního pole a lest s manévrem tvoří lepší zbraně než obyčejná početní převaha. 

Proti všem

Své schopnosti využil v mnoha bitvách, kterými si postupně podmanil značnou část Evropy. Svedl na šedesát velkých střetnutí a jejich vyvrcholením se stala bitva u Slavkova, kde v roce 1805 změřily síly armády tří císařů: Napoleonovi se postavila spojená vojska Ruska a Rakouska v čele s carem Alexandrem I. a císařem Františkem I. Jenže spojenci utrpěli katastrofální prohru, jež přepsala mapu starého kontinentu. 

František I. přistoupil na uzavření příměří, čímž ovšem Rakousko ztratilo italská a německá území o rozloze 63 tisíc kilometrů čtverečních téměř se třemi miliony obyvatel. Devět měsíců od podpisu mírové smlouvy zanikla Svatá říše římská, takže si František coby její hlava mohl ponechat pouze titul císaře rakouského. Naopak Alexandr I. mírovou dohodu podepsat odmítl, což se později stalo Napoleonovi osudným: Když se totiž rozhodl Rusům udělit lekci a vyrazil do rozlehlé země na tažení, proměnila se tamní logistika a zásobování vojska ve skutečný hlavolam. 

Spálená země

V roce 1812 jeho Grande armée neboli „velká armáda“ vyrazila na východ, do Polska, Pobaltí a následně i do Ruska. Proud 680 tisíc mužů – nejen Francouzů, ale také naverbovaných Poláků, Španělů, Portugalců, Rakušanů a Němců – se přelil do nekonečných dálav. Napoleon očekával, že se car tváří v tvář ohromné přesile vzdá, ale přepočítal se. Rusové se stáhli, vyhýbali se rozhodující bitvě a místo toho nepříteli neustále „okopávali kotníky“ v nekonečné sérii malých střetů, v nichž hrála hlavní roli excelentní kozácká jízda. K pomalému krvácení se přidaly nemoci, nedostatek jídla, častá dezerce nespolehlivých spojenců a nakonec i sníh.

Když se Rusové rozhodli zapálit Moskvu jen proto, aby tam Napoleon nemohl přezimovat, a uprostřed nepřátelského území nebylo jak doplnit řady zdevastované armády, sny o vítězství se zhroutily. Taktický ústup se pod náporem počasí a ruských partyzánských taktik proměnil v běh o život, z nějž vyvázlo pouze 93 tisíc mužů. 

Dvojí vyhnanství

Bonaparte ztratil vycvičené vojáky, dělostřelectvo i kvalitní koně. Porážka znamenala obrat nejen v invazi do Ruska, ale v celých napoleonských válkách – přestože se francouzský císař později pokusil armádu zformovat znovu a přejít do ofenzivy.  

TIP: Císařovy fatální chyby: Proč skončil Napoleon u Waterloo?

Ačkoliv se proti koalici spojenců ještě dokázal postavit, epidemie tyfu a nekonečné válčení jeho vojsko vyčerpaly. Před Napoleona nakonec předstoupilo několik jeho maršálů a žádali, aby abdikoval. Bonaparte se tak vzdal titulu císaře a odebral se do vyhnanství na ostrov Elba. Odtud sice po nějaké době uprchl a v podstatě bez boje znovu usedl na francouzský trůn. Setrval na něm ovšem pouhých sto dní a po porážce u Waterloo skončil opět ve vyhnanství, tentokrát na ostrově Svatá Helena, kde také v roce 1821 zemřel.