Nejslavnější spojnice: Vasariho koridor je nejdelší „tajnou“ chodbou na světě

Vasariho koridor vede z florentské radnice ve středu města do paláce Pitti na předměstí. Plán propojit tyto dvě budovy vzešel v důsledku výjimečných historických okolností. Florentská radnice vznikla na přelomu 13. a 14. století jako centrum Florentské republiky, z níž bylo spravováno nejen město samotné, ale i okolní oblasti Toskánska. Roku 1530 se vlády nad městem definitivně zmocnil rod Medici, a z republiky se tak stala monarchie.

Od roku 1537 ji pevnou rukou spravoval Cosimo de’Medici i díky tomu, že mistrně manipuloval s veřejným míněním. Jeho vzorem byl římský císař Augustus, který rychle a trvale proměnil římskou republiku v císařství tím, že svoji jedinovládu obratně skryl za republikánskou fasádu. Cosimo ze stejného důvodu přesídlil v roce 1540 z rodového paláce na florentskou radnici, čímž okázale proklamoval, jak těsně navazuje na tradici republiky, i když ve skutečnosti udělal pravý opak.

Rezidence v zeleni

Giorgio Vasari princip stavebních projektů, které ve Florencii budoval pro Cosima de’Medici, vysvětlil ve spise nazvaném Ragionamenti (Rozpravy), jež má podobu fiktivních rozhovorů s Cosimovým synem a následníkem trůnu Franceskem de’Medici.

Princ se hned v úvodu Vasariho ptá, proč Cosimovi neporadil, aby Palazzo Vecchio zbořil a postavil na jeho místě velkolepou moderní stavbu, která by názorně předvedla vévodovu velikost, umělecké mistrovství florentských umělců a navždy proslavila Florencii. Na to mu architekt odpovídá, že vévoda by něco takového samozřejmě udělat mohl, ale rozhodl se Palazzo Vecchio zachovat, aby jeho „stará podoba dala vzniknout jeho nové vládě“. 

Cosimova snaha naklonit si Florenťany se však dostala do rozporu s cílem prezentovat se jako vládce světového formátu – k tomu potřeboval mnohem impozantnější a modernější stavbu než byla středověká radnice.

K politice nedílně patřily dvorské slavnosti a ceremonie, které se ve středověku odehrávaly na veřejných prostranstvích, ale když v 16. století evropští panovníci začali usilovat o absolutní moc, musely se přesunout do interiérů rezidencí a zahrad. Cosimo k tomuto účelu od roku 1549 používal Palazzo Pitti na druhé straně řeky Arno. Tento palác radikálně přestavěl a vybudoval za ním ohromou zahradu Giardino di Boboli. Florentská radnice Palazzo della Signoria byla tehdy přejmenována na Palazzo Vecchio (Starý palác), což naznačuje, že obě medicejské rezidence k sobě nerozlučně patří.

Oči Medicejských

Koridor, který obě sídla florentského vládce propojil, je v turistických propektech propagován jako „tajná chodba“, přestože tomu bylo přesně naopak. Všichni o jeho existenci věděli a měli vědět, protože šlo o důležitý prostředek, jímž vévoda demonstroval svoji identifikaci s městem i výsadní postavení. Soukromý chodník, určený výlučně pro něj a jeho hosty, vedl tak, že na druhém břehu Arna přiléhal k fasádě starobylého kostela Santa Felicita, kde se stal panskou tribunou, z níž Medicejští sledovali bohoslužby. Kostel tak mohl díky koridoru sloužit jako palácová kaple nedalekého Palazzo Pitti. 

Celý Vasariho koridor měří 760 metrů. (ilustrace: Galleria degli Uffizi, CC0)

Vasariho koridor vladaře nejen přiblížil k bohu, ale současně jej k němu připodobnil, neboť mu umožňoval být všudypřítomný a vševědoucí, přitom neviditelný a nedostupný. Však také malá kruhová okna osvětlující chodbu Florenťané překřtili na „oči Medicejských“.

Jednalo se nepochybně o architektův (a tedy i vévodův) záměr, protože kulaté průhledy míří do městského prostoru, zatímco okna obdélníková k řece či na okolní kopce. Tři velká panoramatická okna uprostřed mostu přes Arno ovšem nejsou součástí původní podoby, nechal je prorazit teprve Benito Mussolini v roce 1938 při příležitosti návštěvy Adolfa Hitlera, kterého chtěl ohromit vyhlídkou na řeku. 

Jeviště absolutistického vládce

Cosimo koridor plánoval přinemenším od roku 1560, kdy nechal vedle Palazzo Vecchio vystavět administrativní budovu, na základě tohoto záměru nazvanou Ufizzi (italsky kanceláře). Tato dlouhá galerie směřuje přímo k Palazzo Pitti, díky čemuž mohl být koridor o celou jednu třetinu kratší. Ufizzi plnily praktickou funkci, ale stejně jako koridor také demonstrovaly Cosimovu moc a staly se symbolem nového režimu, který v zemi nastolil. 

Při vstupu na nádvoří Uffizi z hlavního florentského náměstí Piazza della Signoria se po obou stranách nacházejí zdánlivě nekonečné, jednotně uspořádané fasády, které dodnes ohromují svou velkolepostí. V přízemí se nachází kolonáda přístupná veřejnosti, poslední patro tvoří dnes zasklená galerie, jež byla určená pouze pro vévodu a jeho dvůr.

Spojnici mezi portikem a galerií, tedy mezi Florenťany a vladařem, vytvářela řada velkých oken vedoucích do kanceláří reformované vlády se třinácti nově ustanovenými ministry. Tato okna, která měla celá Florencie neustále na očích, měla budit dojem transparentnosti státní správy. Administrativní aparát, spojující lidi a vládce, měl zajišťovat jejich společný zájem, tedy mír a prosperitu celého státu.

TIP: Rudolfova štola: Císařovo dílo, které dodnes bere dech

Vasariho koridor dnes již není jen připomínkou moci toskánských vévodů. Přestal jim sloužit v roce 1859, aby byl krátce nato poprvé otevřen veřejnosti. Od té doby je součástí galerie Uffizi a slouží k oslavě umění a umělců – v jeho útrobách je k vidění světově unikátní sbírka malířských autoportrétů. Umění a umělci ale byli klíčovou součástí Cosimových projektů od samého počátku, zejména jako záruka věčné slávy toskánského státu. V portiku Uffizi nechal Cosimo vystavit vedle svojí sochy a soch medicejských vladařů i skulptury florentských sochařů, malířů, architektů, literátů a vědců. Chybí zde jen zpodobnění Giorgia Vasariho, který si však postavil pomník svými díly, mezi nimiž zaujímá čestné místo koridor nesoucí jeho jméno.