Nejsilnější mezi silnými: Když se sloni rozdovádí...
„Za stanem je asi slon…,“ špitl člen naší malé výpravy, který usnul v jednom ze stanů umístěných na střeše terénního vozu. Až příliš blízký praskot lámaných a drcených větví jej donutil rozsvítit baterku a zamířit ji do tmy. Jako po špičkách cupitající baletka se pod příkrovem noci až ke stanu neslyšně přiblížilo několikatunové monstrum.
Noční návštěvník
Všichni ostatní členové posádky doposud klábosící u zářícího ohně vyskočili a jeden světelný kužel za druhým zatančily na mohutné šedivé hlavě hned za kapotou auta. Sloní samotář poklidně přežvykoval kus ulomené kůry, ale jakmile zaznamenal naše pohyby, přestal drtit oblíbenou pochoutku, naslouchal nezvyklým zvukům a větřil. Pak přišla výstraha. Slon prudce zatřepal hlavou a obrovské uši rozvířily sedlý prach, který ve světle lamp pomalu klesal zpět do trávy.
Slon nerušeně prozkoumával naše tábořiště. Občas nahlédl do nějakého automobilu, zvědavě strčil chobot k zadní bedně, která ukrývá propan-butanovou láhev. Při dalším průzkumu neobstála chatrná konstrukce stanu. Obr lehce potáhl za jednu z tyčí držících apsidovou stříšku. Stan se celý zatřepal a jeho anglicky mluvící posádka naštvaně zahuhlala: „To jsou fóry. Běžte někam!“ Evidentně si mysleli, že lomcování jejich přístřeškem je projevem našeho zvráceného smyslu pro humor. Slon dál pokračoval k toaletě, i když sem ho už sotva vedla snaha objevit něco k snědku. Lákaly ho hrubé zdi a ostré rohy, o něž si slastně podrbal záda.
Denně potkáváme desítky slonů, ale noční setkání je vždy vzrušující a úplně jiné. Stále mě udivuje, jak obrovští chobotnatci dokážou v noci člověka překvapit a zčistajasna se objevit pár metrů za jeho zády. Pokud by neulomili nějakou tu větev, jen sotva bychom se někdy dozvídali o tom, kdo nás za tmy poctil svou přítomností. Sloní stopy se totiž nad ránem dávno smíchají se šlépějemi antilop, paviánů, hyen, lvů a hrochů.
Armáda, nebo jen dvojice?
Slony potkáváme na nejrůznějších místech. Přecházejí přes hlavní asfaltové cesty nebo svými mohutnými chodidly rozhrabávají fotbalová hřiště afrických kluků. Mnohdy je musíme vyhnat z místa pod stromem, kde bychom se chtěli zrovna utábořit. Jsme na ně a na jejich projevy zvyklí. Po překonání severní brány mezi parky Moremi a Chobe jsme ale zůstali jako opaření. Vesnice byla srovnaná se zemí, jako by se tu přehnal hurikán. Všechny stromy, od pichlavých akácií přes obrovské ebenovníky, košaté mopane, až po všechny druhy nízkých keřů a křovin, byly rozdrceny, rozlámány a dokonale zbaveny kůry. Ani ten poslední strom neobstál, ve všech směrech srovnala stromy neviditelná kosa. Vesnice zásadně změnila tvář. Domky, které se dříve krčily v hustém porostu, nyní vyčnívaly mezi obnaženými pahýly.
Mladá černoška s košem volně se pohupujícím na hlavě přišla k obchůdku, u kterého jsme mezitím postávali s teplajícími plechovkami piva. „Kolik to bylo slonů? To muselo být obrovské stádo!“ vyzvídal jsem. Je přece jasné, že takové dílo zkázy neudělala malá parta sloních dorostenců. Nerozumí mi a já ukazuji číslovky. Když v posledním pokusu navést ji k odpovědi vyhrknu: „Deset?“ konečně se chytne. „Dva!“ „Co dva? Dva sloni? To je nesmysl!“ Černoška jen kývne hlavou na souhlas. Vyptávám se ještě dalších domorodců a od nikoho nedostávám, jak jsem původně očekával, odpověď o desítkách řádících slonů. Největší číslovka, která zazněla, je osm.
Když ale vyjíždíme ven z vesnice a před námi se rozlévá široká močálovitá řeka, nejobávanější překážka naší dnešní etapy, potkáváme pouze dva osamělé slony. V nezničeném lese našli ještě nějaké stromy mopane a pustili se do jejich definitivní likvidace. Dvojice slonů za sebou nechala spoušť jako tornádo.
Slabí nepřežijí
Téměř měsíc naší cesty napříč Botswanou – skrz vyprahlou Kalahari, deltu Okavanga a parky Moremi a Chobe – byl ve znamení slonů. Jen Chobe se může pyšnit zhruba 80 000 jedinci. V Moremi nás obklíčila padesátka slonů a více než hodinu jsme se nehnuli z místa. Vlastně se nám ani nechtělo, protože jsme s džípem stáli uprostřed vyprahlé savany a všude okolo nás byly matky s mláďaty a zapadající slunce nahrávalo kompozicím jako z reklamních katalogů. Oranžově zbarvení mohykáni afrických plání jen po očku pozorovali pohyby v autě. Byli jsme tak blízko, že jsem snadno rozpoznal výrazně rezavou barvu sloních očí.
Další stádo poblíž Lebaly jsme ani nezvládli spočítat. Skončili jsme u sto dvaceti a pak nás matematika přestala bavit. Odevšad se valili další a další obři a měli naspěch. Vůdčí samice troubila jako na poplach a stádo mířilo z vysušených plání k jediné řece stále plné vody. Drobná, sotva třídenní mláďata vlastně ani netuší, jak voda vypadá. Ale až ji hlavní samice najde, mláďata z nově poznaného živlu pěkně dlouho nevylezou a budou si jej užívat do úmoru.
Sotva započaté cesty k vodě se ale sotva dožije nejbližší pokulhávající mládě. Je drobné a až příliš hubené. Matka je stále u něj, a i když oba zaostávají za stádem, nevzdává se. Neopustí své maličké, i když už dlouho mezi živými nebude. Chybí mu celý ocas a u jeho kořeně zeje hluboká zahnívající rána. Možná infekce nebo nepodařený útok lvice…
Zraněný novorozenec jen stěží odolá tempu vůdčí slonice. Ta je sice také matkou, ale má odpovědnost za širší rodinu. Nemůže vystavovat riziku dalších dnů bez vody ostatní členy svého stáda. Respektuje geneticky naprogramované zákony přírody. Pokud bude mít mládě sílu, dožene i se svou matkou celé stádo. V opačném případě nemoc, zranění nebo další útok predátora brzy ukončí jeho trápení a matka dorazí k vytoužené řece sama.
Souboj s nepřemožitelným
Vysoko na severu Botswany přijíždíme k řece Kwando. Vedle ní můžeme konečně najít i první baobaby, mohutné zásobárny vody s kudrnatou korunou. Tyčí se nad ostatním porostem a není cestovatele, který by se u majestátního stromu nezastavil.
O ničivé síle slonů informuje pravidelně africký tisk, kde jsou často k vidění snímky zdevastovaných třtinových plantáží, rozbitých plotů a dřevěných přístavků. Někdy mají tlustokožci chuť poměřit svoje síly i s mnohem mocnějším „protivníkem“, jak je vidět na baobabu, u nějž jsme právě zastavili. Kmen o průměru, který by sotva obejmulo dvacet statných chlapíků, byl léty a postupným zařezáváním klů do dřeva ohlodáván. Zábava, přemíra sil nebo touha po vodě nutí slony bojovat s nepoměrně větším obrem. Jednou sice neuspějí, ale za rok se vrátí a jsou zase o trochu silnější a zkušenější. Tlačí na kmen svým tělem a rozrývají ho kly. Rok co rok se tady vystřídají stovky, možná tisíce slonů.
TIP: Příliš mnoho slonů? Pravda o afrických chobotnatcích
Silný baobab zatím odolává a uplyne ještě mnoho let, než jej stáda pokoří. Možná si jednou starý unavený slon vzpomene, jak před padesáti lety zkoušel jako první porovnat sílu s neporazitelným. Možná se ještě jako mládě otíral svou jemnou kůží o hrubý strom a chobotem sbíral jeho nafialovělé květy.
Severní Botswanou se ještě stále prohánějí velká stáda slonů a dokonce se rozrůstají. Kdo je má příležitost pozorovat pravidelně, musí si všimnout jejich moudré cílevědomosti a důstojného klidu. Když ale přijde na věc, je lepší se slonům klidit z cesty. Žádná stavební firma by nepostavila tak výkonnou demoliční četu.
-
Zdroj textu
časopis Příroda
-
Zdroj fotografiíRichard Jaroněk