Nejhorší rok v dějinách lidstva: Výbuch sopky vyvolal globální katastrofu

Když se řekne „nejhorší rok v dějinách lidstva“, většinu z nás momentálně napadne pandemická krize. Vědci nicméně oponují, že letopočet 2020 znamenal oproti minulosti jen slabý odvar: Ani zdaleka nedosáhl hrůz roku 1918, kdy španělská chřipka zabila v Evropě podle některých odhadů až sto milionů lidí; nebo roku 1346, během nějž starý kontinent sevřela černá smrt a sprovodila ze světa až třetinu Evropanů. Ani tato děsivá data však nelze označit za nejhorší v historii. Pomyslným „vítězem“ by se stal jinak nenápadný rok 536 – odstartoval totiž globální katastrofické události, z nichž se planeta vzpamatovávala celé následující století. 

Zima v létě 

„Slunce po celý rok vydávalo své světlo bez tepla, jako Měsíc,“ zaznamenal v roce 536 byzantský učenec Prokopios z Kaisareie. Nebyl přitom jediným, kdo ve svých spisech zvěčnil podivnou změnu týkající se naší denní hvězdy. Například historik Michael Syřan zhruba o 500 let později popsal Slunce roku 536 jako slabé a sporadické. Období temna podle něj navíc trvalo rovnou osmnáct měsíců. Podivnou „mlhu“, jež bránila pronikání slunečních paprsků, si tehdy lidé zřejmě vysvětlovali jako boží trest či první náznak konce světa. A k pravdě neměli příliš daleko. 

V důsledku nastíněných událostí totiž v létě roku 536 klesla průměrná teplota o 1,5–2,5 °C. Zima a tma pak vyvolaly vlnu neúrody, jež vyústila v rozsáhlé hladomory. Světlejší zítřky přitom zůstávaly v nedohlednu, neboť temno neustupovalo a chlad přetrvával i v následujících letech. Podvyživené obyvatele Středomoří tak roku 541 snadno kosil dýmějový mor. 

Ve spárech moru 

Onemocnění způsobené bakterií Yersinia pestis a přenášené blechami vzalo oslabenou populaci doslova útokem. Dokonce ani metropole Římské říše Konstantinopol nedokázala s nákazou držet tempo a odklízet mrtvoly. Těla se tak povalovala v ulicích a nemoc se skrz ně dál šířila. Císař Justinián I. tehdy přikázal zdravým a schopným, aby oběti vyváželi za město, čímž nákaze opět mimoděk pomáhal. Někteří historikové tvrdí, že v přenosu choroby sehrála roli také vojenská tažení, neboť zablešené myši cestovaly spolu s armádou. Mor, pro nějž se nakonec vžil přívlastek justiniánský, si podle odhadů vyžádal až padesát milionů životů a značně uspíšil definitivní zánik římského impéria.  

Apokalyptických rozměrů přitom situace nedosáhla pouze ve Středomoří. V čínských kronikách se lze dočíst, že roku 536 padal z oblohy nažloutlý popílek v množství, jež se dalo nabírat do dlaní. Tehdejší léto se změnilo v zimu, úrodu poničily mrazy, a v srpnu prý dokonce sněžilo. Kalamita vyvolala zničující hladomor a kupříkladu město Sin-čou údajně přišlo až o čtyři pětiny obyvatel.  

Nejdřív povodně, pak sucho 

Hrůz roku 536 nebyli ušetřeni ani indiáni: Kultura peruánských Močiků platila začátkem 6. století za jednu z nejmocnějších v Jižní Americe. Svou sílu opírala o rybolov a také o zemědělství, jež prosperovalo díky vynikajícímu zavlažovacímu systému. Zánik jejich impéria se dodnes nepodařilo zcela objasnit, ale podle řady teorií za ním stálo klima: Okolo roku 536 zřejmě Močiky zasáhlo extrémně silné pásmo teplé oceánské vody El Niño a ryby v přilehlých ohřátých mořích umíraly, takže indiáni přišli o primární zdroj potravy. 

Silné vytrvalé deště potom způsobily prudké záplavy, jež poničily zavlažovací systém. Po lijácích zas přicházela období sucha a „klimatický teror“ nakonec vedl k hladomoru. Existují sice důkazy, že lokální močické státy přežívaly ještě okolo roku 650, nicméně z jejich struktury lze usuzovat, že nevznikaly v období míru. Naopak je pravděpodobné, že vinou změny klimatu a narůstajícího hladovění docházelo k bojům o přírodní zdroje, což společnost Močiků postupně rozvracelo.

V paměti stromů 

Popsané proměny musela vyvolat přírodní katastrofa masivních rozměrů, důkazy o ní však vědci začali nacházet až na základě studia stromů. Mike Baillie se zabývá datováním podle letokruhů a například z kmene letitého irského dubu odhalil, že v roce 536 se jeho růst dramaticky zpomalil. Doklady podobného fenoménu pak objevil u dřevin na Sibiři i v Americe. Změnu spojil s klimatem a pokusil se ji vysvětlit dopadem meteoritu, jenž vymrštil do atmosféry tolik horniny, že zastínila Slunce.

Více odborníků se však přiklání k teorii, že dávnou katastrofu způsobila erupce sopky. Rozřešení hádanky nabídlo v roce 2015 zkoumání ledovců: Mohou se v nich totiž zakonzervovat částice usazené ze vzduchu po výbuchu vulkánu. A badatelé tak z pečlivě vysekaných ledových válců dokážou „vyčíst“ historii naší planety. Tým geologů pod vedením Michaela Sigla z Universität Bern došel díky důkazům v ledu a letokruhovým anomáliím k závěru, že každému nezvykle chladnému létu za posledních 2 500 let předcházela masivní sopečná erupce – a roku 536 tomu podle jejich studie nebylo jinak. Ochlazení, které následně nepřímo přispělo k šíření moru, navíc prodloužil druhý výbuch, zřejmě v roce 540.

Ledové vlasy 

Historik Michael McCormick poté spojil síly s Paulem Mayewským, jenž se na University of Maine zabývá právě studiem ledovců, a jejich tým se pokusil upřesnit, která sopka zapsala rok 536 do černé kroniky. Na pomoc si vzali materiál vyvrtaný ze švýcarského ledovce Colle Gnifetti: Válec dlouhý 72 metrů totiž nese pozůstatky vulkanické činnosti za poslední dva tisíce let. K jeho zkoumání navíc posloužila nová exaktní metoda, kdy se z ledu laserem řežou disky o šířce pouhých desítek mikrometrů, což odpovídá síle vlasu. Popsané plátky reprezentují období několika dnů či týdnů a každý se pečlivě analyzuje z hlediska více než deseti klíčových prvků. Nakonec mohou vědci s přesností na měsíc říct, kdy se nad ledovcem přehnala bouře, oblaka vulkanického prachu nebo vzdušné znečistění v důsledku lidské činnosti.

V ledu, který odpovídal jaru roku 536, objevila geoložka Laura Hartmanová dvě mikroskopické částice vulkanického skla. Když posléze určila jejich chemické složení, ukázalo se, že se podobný materiál vyskytl také v evropských vodách a v ledovém válci z Grónska. Strukturou se přitom nález podobal islandské vulkanické hornině. Pro Davida Loweho z University of Waikato jde o jasný důkaz, že planetární katastrofu způsobila islandská sopka. Jiní badatelé však stále zvažují i možnost, že vybuchl některý z vulkánů Severní Ameriky. 

Jedna sopka nestačí 

V obou případech byl každopádně vítr roku 536 dostatečně silný, aby obří oblaka prachu a popela zavál nad Evropu i poté nad Asii, což vyvolalo období temna a klimatických anomálií. Erupce navíc skutečně nebyla jediná: Led zároveň odhalil, že k podobné události došlo také mezi léty 540 a 541, přičemž následoval teplotní pokles o dalších 1,4–2,7 °C. 

Jak dlouho následky katastrof přetrvaly, přesně nevíme, nicméně analýza švýcarského ledu opět nabízí nápovědu: Vzorky datované do roku 640 totiž naznačují nárůst olovnatého znečištění vzduchu. Ve středověku způsobovala jeho zvýšený výskyt těžba stříbra, které se získávalo z hornin obsahujících často právě vysoký podíl olova. Drahý kov tedy ve zmíněném roce zřejmě pomáhal k obnově po morových ranách a studených létech. 

Stříbro nad zlato

V následujících dvou desetiletích těžba rostla a znečištění dosáhlo vrcholu okolo roku 660. Podle archeologa Christophera Lovelucka z University of Nottingham kontaminace mimo jiné naznačuje, že zlata bylo v postkatastrofické Evropě málo a stříbro jej ve velkém nahrazovalo coby nejpoužívanější platidlo. 

TIP: Krize středověku: Tři rány, které ve 14. století proměnily tvář Evropy

Nejhorší rok v dějinách tedy vysoce pravděpodobně způsobila erupce sopky, která šla ruku v ruce se změnou klimatu a dalšími výbuchy. Spolu pak vytvořily podhoubí pro éru nejprudšího ochlazení, jaké vědci za poslední dvě milénia na severní polokouli zaznamenali.