(Ne)bezpečí na silnici: Pět bezpečnostních prvků, které se nepovedly
Dopadnout na polštář
airbagy pro chodce
kdy: 2012 | omezení: pouze nižší rychlost
Airbagy se staly běžnou formou ochrany řidičů i spolujezdců, a řada automobilek se proto zamýšlela, zda by nemohly mírnit také náraz nešťastně zasaženého chodce. Během kolize se měly airbagy na kapotě nafouknout a pokrýt plochu střetu. Ačkoliv je myšlenka na první pohled nosná a snadno realizovatelná, nakonec se neujala. Vnější airbagy byly totiž účinné jen při nižších rychlostech, a pouze pokud nešťastník dopadl přímo na ně. Daleko efektivnější se ukázaly změny v umístění motoru a mřížky chladiče, které pomohly lépe usměrnit případný náraz. (foto: Profimedia)
Udělej si sám
automatické pásy
kdy: 1990 | omezení: zapínala se jen hrudní část
Zapnutí pásu není komplikované ani časově náročné. Přesto řada amerických či japonských automobilek v 90. letech řešila neexistující problém „zdlouhavého zapínání pásů“ tím, že proces zautomatizovala. Nicméně motorkem poháněný popruh, který jezdce v závislosti na otvírání dveří zajišťoval, se natahoval pouze přes hruď – pánevní část si musel dotyčný zaklapnout sám. A jelikož to mnoho řidičů nedělalo, staly se automatické popruhy bez následného ručního zafixování potenciálním rizikem, načež z trhu postupně zmizely. (foto: Unsplash, CC0)
Oči na vozovce
noční vidění
kdy: 2000 | omezení: nutnost sledovat displej
Mezi nejrizikovější okamžiky za volantem patří chvíle, kdy se vám v noci dostane pod kola chodec či třeba divoké zvíře. Nejedna třída luxusních vozů proto zkoušela řešit omezenou dohlednost po západu slunce kamerami s nočním viděním: Nicméně aby řidič zkontroloval stav okolí, musel se místo na vozovku zadívat do monitoru na palubní desce, což samo o sobě znamená velmi nebezpečný manévr. Dokud se tedy výstup z kamerového systému nepodaří implementovat přímo na čelní sklo, jde spíš o risk než o prvek zvyšující bezpečnost. (foto: Wikimedia Commons, Robert Basic, CC BY 2.0)
Jednou, a dost
nárazníky plněné vodou
kdy: 60. léta | omezení: nákladná oprava
Drobné kolize při couvání končí většinou promáčknutým nárazníkem, který nijak nebrání pokračovat v jízdě. Ve Spojených státech se však v 60. letech minulého století testovaly bezpečnostní prvky, jež vydržely právě jeden kontakt s překážkou – plnily se totiž vodou. Tekutina náraz utlumila, vak se přitom protrhl a škody byly o něco menší. Problém spočíval v tom, že po každém „ťukanci“ muselo auto do servisu, aby se nárazník vyměnil. Vodní polštáře se proto instalovaly jen experimentálně a po sečtení nákladů na údržbu se od nich rychle upustilo. (foto: SFMTA Photo Archive, CC0)
Nečíhá na mě někdo?
detektor srdečního tepu
kdy: 1998 | omezení: nezájem veřejnosti
Míváte někdy strach, že ve vašem voze číhá padouch, aby vás unesl? Švédská společnost Volvo myslela i na podobný druh paranoie a ke svému sedanu S80 nabízela jako bonusové vybavení zabudovaný detektor srdeční aktivity. Vnější komunikátor následně majiteli na dálku sdělil, zda přístroj v autě zaznamenal nějaké nezvyklé údaje: Snímané oblasti přitom zahrnovaly přední i zadní sedadla. Zatímco v případě důležitých osobností je podobná „vymoženost“ zřejmě žádoucí, běžní lidé ji právě nevyhledávali a ve výbavě aut se už nikdy neobjevila. (foto: Shutterstock)
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Shutterstock, Profimedia
Unsplash, CC0; Wikimedia Commons, Robert Basic, CC BY 2.0
SFMTA Photo Archive, CC0
