Návštěvník z cizích krajů: Šakalové se začínají zabydlovat také v Česku

„Kukačka lákala šakala noci té kouzelné, skály se objaly, děly se věci neuvěřitelnééé...“ Tento prastarý šlágr, který tolik milovala moje babička, jako by předznamenal vzdálenou budoucnost. Šakal obecný je totiž stále častěji pozorován v našich končinách
03.01.2022 - Jaroslav Monte Kvasnica


Někdy kolem roku 1989 se na jižním Slovensku objevil šakal obecný (Canis aureus). Neurčité slůvko „někdy“ je na místě, protože nenápadná psovitá šelma žijící v ústraní mohla po delší čas unikat lidské pozornosti, zvláště díky možné záměně s hojnou liškou obecnou.  

Teplo nahrává postupu

Po roce 1989 byli na Slovensku oficiálně uloveni čtyři šakalové. Ředitel Regionální veterinární a potravinové správy v Dunajské Stredě Dušan Rajský připouští: „Možná bylo uloveno mnohem víc těchto zvířat, ale myslivci je patrně nedokázali rozlišit. Šakal totiž dost připomíná lišku.“ 

Samozřejmě se nabízí otázka, jak se šelma pocházející původně z Asie a vyskytující se přinejlepším v nejteplejších částech Evropy, ocitla až v samém srdci našeho kontinentu. Vědci se domnívají, že se díky globálnímu oteplování začíná i ve střední Evropě dařit zvířatům, která původně žila v teplejších oblastech jižní Evropy či Asie. Tuto hypotézu může mimo jiné potvrzovat i fakt, že po roce 2000 byl zaznamenán výskyt sladkovodních medúz na bratislavských Zlatých píscích a na některých jezerech u středoslovenské Banské Štiavnice.

Na snímku pijícího šakala je dobře patrný jeho ocas, který je v poměru k velikosti těla výrazně kratší než liščí ohon. (foto: Shutterstock)

Nutno však poznamenat, že existují informace o výskytu šakala obecného, jemuž se někdy říká také šakal zlatý, na jihoslovenském Žitném ostrově i v průběhu druhé světové války. Skutečnost, že se tato šelma v nedávné době zabydlela u našich východních sousedů, dávala v každém případě tušit, že je pouhou otázku času, kdy se objeví i v Česku…

Průvodci silnějších i vychytralí lovci

Ve své domovině se šakali nevyhýbají lidským sídlištím, často vnikají k domům a když mají šanci, ukradnou všechno, co je k snědku. Nejraději se zdržují v hustých rákosinách na březích řek a jezer, jejich teritoria však najdeme i na savanách a v lesích. Vyhrabávají si nehluboké nory. V nich nejen přivádějí na svět svá mláďata, ale přes den v nich rovněž hledají úkryt.

Často doprovázejí velké kočkovité šelmy – v Africe lvy a levharty, v Asii tygry a levharty – a trpělivě čekají na zbytky kořisti velkých predátorů. Samozřejmě i sami aktivně loví. Josef Vágner ve své knize Afrika – život a smrt zvířat uvádí zajímavou skutečnost: „Šakal někdy loví i tak, že předstírá, že je mrtev, a tím k sobě přiláká ptáky nebo malé mrchožravce, které pak bleskurychle polapí.“ 

Šakalové mají, stejně jako všechny ostatní psovité šelmy, vynikající a bystré smysly, jsou opatrní, ale i odvážní. Charakteristickým akustickým projevem je jejich naříkavé vytí – vyjí v určitých údobích noci a před úsvitem. Když začne jeden, ihned se připojují další jeho druzi.

Na okraji zájmu 

Společenský život šakalů byl dlouho na okraji zájmu zoologů. Třeba Charles Darwin i otec etologie Konrad Lorenz je – mylně – považovali za jedny z předchůdců domestikovaných psů. Až v 60. letech dvacátého století se jejich terénním výzkumem začali zabývat tehdejší manželé – světově proslulá primatoložka Jane Goodallová a zoolog, fotograf a kameraman Hugo van Lawick.

Šakal obecný v indické rezervaci Pench Tiger, kde je zatím přece jen více k vidění než v Česku. (foto: Shutterstock)

Svůj několikaletý výzkum realizovali oba vědci v africkém kráteru Ngorongoro a na pláních Serengeti (kromě šakalů obecných a šakalů čabrakových studovali i psy hyenové a hyeny skvrnité). Své zkušenosti a závěry shrnuli v úspěšné knize Innocent Killers, která vyšla v Londýně v roce 1970. V českém překladu pod názvem Nevinné bestie knihu vydala Mladá fronta v Praze roku 1974.

Šakalí stopy a pozorování v Česku

Jak byste mohli šakala obecného v přírodě poznat? Při pozorování z dálky je možné odlišit jej od lišky již podle siluety – šakal má totiž zřetelně kratší ocas. Z bližší vzdálenosti byste si určitě také všimli, že na hřbetě má probarvený tmavý pruh. V přírodě však nejčastěji narazíte na stopy zvířat ve sněhu. Dráha stop klusajícího šakala připomíná klus vlka nebo lišky: stopy jsou v jedné řadě, šelma tzv. „čáruje“. Ve srovnání s liškou má šakal delší končetiny, proto má i zřetelně delší krok.

Srovnání stopy vlka, šakala a dhoula (foto: Wikimedia Commons, A. N. KomarovCC BY 3.0

Samotný otisk tlapky šakala zase nelze zaměnit se stopou vlka, která je oproti šakalovi mnohem větší. Spolehlivým rozlišovacím znakem stopy šakala a lišky je naproti tomu fakt, že šakal má srostlá bříška dvou středních prstů, zatímco u lišky jsou bříška oddělená.

Prokazatelně byl šakal obecný na území naší republiky pozorován již v roce 1998 u Kropáčovy Vrutice v okrese Mladá Boleslav. V roce 2004 šakaly opakovaně viděli lesníci a myslivci na Tvrdonicku (v okrese Břeclav) a samice s mláďaty byla sledována u Bulhar (rovněž v okrese Břeclav). V roce 2005 byli šakalové mnohokrát viděni u Valtic a roku 2006 byl uhynulý samec šakala obecného nalezen poblíž Podolí v okrese Uherské Hradiště. Následujícího roku se jeden z příslušníků šakalího klanu ukázal v Horní Ureši (okr. Český Krumlov) a v tomtéž roce byl první šakal uloven na Hodonínsku. O rok později byl další šakal zastřelen nedaleko Uherského Hradiště, když si jej myslivec spletl s liškou. V roce 2009 byl jedinec pozorován u silnice poblíž Zbirohu (okres Rokycany). 

Návštěva se začíná zabydlovat

Další šakalové byli zaznamenáni na Valticku (okr. Břeclav), dále na lokalitě „Lednické louky“ (okres Břeclav); dva šakalové byli rovněž pozorováni u dálnice D1 u sjezdu na Kojetín (okres Přerov). V témže roce byl nalezen uhynulý samec šakala mezi katastry obcí Klobouky u Brna a Morkůvky (okres Břeclav). V dalších letech byla pozorování šakalů stále častější. V červenci 2014 byl jeden kus zastřelen mezi Kunínem a Hukovicemi na Novojičínsku.

TIP: Africký šakal čabrakový: Nebojácný lovec s promyšlenou taktikou

Zbývá zdůraznit, že v červnu 2015 se podařilo studentce Přírodovědné fakulty Univerzity Karlovy Kláře Pyškové zachytit šakala fotopastí v Polabí. O rok později v červnu 2016 vyfotil zabydlujícího se návštěvníka z jihu Michal Zouhar na jižním okraji předměstí Prahy.

Dá se očekávat, že v dalších letech se pozorování této zatím exotické šelmy budou množit. Dříve nebo později pak pravděpodobně dojde k tomu, že spatření šakala obecného v našich krajích nebudeme považovat za nic mimořádného.

Šakal obecný (Canis aureus)

  • Řád: Šelmy (Carnivora)
  • Čeleď: Psovití (Canidae)
  • Velikost: V kohoutku dosahuje kolem 40 cm (maximálně 50 cm). Jeho průměrná hmotnost činí 9–10 kg. 
  • Potrava: Hlodavci a drobní savci, ještěrky, hadi, hmyz, ptáci i ryby. Pokud loví šakalové ve smečce, odváží se na kořist do velikosti ovce. Sezónně požírají i zralé plody.
  • Způsob života: Žijí převážně v rodinách a pouze výjimečně se sdružují do početnějších smeček. V rámci páru si samec dobře hlídá svou partnerku. 
  • Mláďata: Po oplodnění v době březosti vrhne samička po dvou měsících 6–9 mláďat. Samice kojí štěňata tři týdny, pak již rodiče potomkům vyvrhují potravu. Rodičům často při odchovu mláďat pomáhá „chůva“ – samička z předchozího vrhu. Šakalové dosahují dospělosti asi ve dvaceti měsících.
  • Oblast výskytu: Je rozšířen v severní a východní Africe, v jižní Asii a v jižních částech Evropy. 

Další články v sekci