Návraty tygra indického: Král je mrtev, kéž žije král

„Tygr chrání les, les chrání tygra.“ Prastaré bengálské přísloví dnes musíme brát s velkou rezervou. Ani les (ani nikdo jiný) totiž nezabránil nekontrolovatelnému úbytku tygří populace, která ještě v roce 1900 dosahovala počtu cca 50 000 jedinců. Hon na tygra byl v Indii natolik „úspěšný“, že roku 1972 zde bylo napočítáno jen 1 850 kusů. Díky důsledné ochraně se později podařilo populaci navýšit alespoň na dvojnásobek.

V roce 1973 totiž nastartoval Světový fond na ochranu přírody společně s indickou vládou (tehdy v čele s premiérkou Indirou Gándhíovou) tzv. Projekt tygr, který zahrnul několik národních parků a rezervací po celé Indii, Bangladéši a Nepálu. Parkům se tak konečně dostalo nezbytné finanční injekce pro navyšování počtu lesní stráže (Forest Guard) a zajištění co možná nejpřesnějšího monitoringu a sčítání tygrů pomocí odlitků stop.

Pytláctví? U nás ne!

Přibližně 20 let dosahoval projekt nepopiratelných úspěchů a celkový počet tygrů v Indii narostl až na necelé 4 000. V parku Ranthambore bylo např. dle nařízení zástupců projektu přesunuto 12 vesnic až za hranice parku, což vedlo k ohromujícímu výsledku – jednotliví tygři byli stále častěji pozorováni (a studováni) i ve dne a dokonce začali lovit ve vodě, což byla věc dosud nevídaná. Parku tato „atrakce“ přinesla patřičnou pozornost a věhlas po celém světě.

Sčítání také hovořila jasně – počty tygrů stoupaly. Někdy kolem roku 1993 ale zájem a nadšení organizátorů projektu a samotné indické vlády značně ochably. Přišly první známky pytláctví v parcích Sariska, Panna i Ranthambore, vše bylo ale ze strany organizace striktně popřeno.

„Chce-li člověk zabít tygra, nazývá to sportem. Jestliže chce tygr zabít člověka, říká se tomu zuřivá krvelačnost. Neexistuje větší rozdíl mezi zločinem a spravedlností.“

[George Bernard Shaw]

V roce 1996 byl v NP Panna zahájen moderní vědecký výzkum za účelem sčítání zdejší populace tygrů pomocí moderních metod (obojky s vysílačkou, atp.). Výsledek byl velmi povzbudivý, populace se zde vyšplhala z pouhých několika jedinců na 35 kusů. Jenže už v roce 2002 dostal park těžké KO – 80 % zdejších tygrů kvůli pytláctví zmizelo. Zástupci projektu měli však nadále „hlavy v písku“ a nelegální zabíjení tygrů ve „svých“ parcích popírali (tolerovali). Stejná situace panovala i v Sarisce a problémy se nevyhnuly ani slavnému Ranthamboru.

Práce pro kriminalisty

V této době bylo asi největší slabinou systému sčítání zvířat podle zastaralé techniky odlitků tygřích stop. V roce 2004 byla např. touto metodou „zjištěna“ přítomnost až osmnácti tygrů v Sarisce – vzápětí zde ovšem indický institut na ochranu zvířat provedl rozsáhlý výzkum, při němž v parku doslova a do písmene nenašel „ani stopu“. Měsíc nato indická vláda vydala oficiální prohlášení, že z národního parku Sariska tygří populace definitivně vymizela. Stejně jako na počátku celého projektu, kdy byla důležitou hybnou silou Indira Gándhíová, se do situace znovu vložil indický premiér, který pověřil špičkové indické kriminalisty prošetřením celé situace.

Oficiální zprávy z vyšetřování hovoří o silně nadsazených počtech tygrů a zastaralé technice sčítání. Projekt tygr absolutně selhal, liknavý postoj indické vlády a organizátorů nesl spoluvinu na nejnižším počtu populace tygrů indických vůbec – z asi 3 700 jich na území Indie podle odhadu odborníků zbylo maximálně 1 500!

V září roku 2006 byl Projekt tygr oficiálně ukončen a nahrazen „Národním úřadem na ochranu tygrů“. Ten má ale velice omezené pravomoci a veškerá odpovědnost byla přesunuta na úroveň okresů a vlastních samospráv parků a rezervací. Na mezinárodní úrovni je stále nejaktivnější světový fond na ochranu přírody (WWF). Ten v posledních letech opět nalil trochu optimismu do žil všem milovníkům tygrů, když zveřejnil informaci, že od roku 2010 se stavy tygrů opět vzpamatovávají. Podle této organizace se v roce 2013 počty tygra indického pohybovaly kolem 2 200 jedinců, aktuálně prý v Indii žije 2 967 tygrů. Doufejme, že tento trend nebude opět obrácen.

Pohyb v rozdělených zónách

Stát Rádžasthán, severní Indie, národní park Ranthambore. V místech, kde kdysi lovil maharádža jsme se s otcem a kamarádem Martinem rozhodli začít pouť za „pruhovaným“ a za pomoci místního průvodce jsme pátrali po jakémkoli náznaku jeho přítomnosti. Park samotný je poměrně rozlehlý (1 310 km² včetně tzv. „vyrovnávací oblasti“), nicméně pouze zlomek je turisticky přístupný. Oblast je rozdělena do deseti zón, které jsou střídány a přidělovány jednotlivým vozům každé safari – přejíždění mezi zónami je zakázáno!

Každá část je trochu jiná a v každé můžete z rozsáhlé indické fauny a flóry vidět něco trochu jiného, ačkoli třeba stáda jelenů axisů, sambarů nebo divokých prasat jsou téměř v každé samozřejmostí. Často zde můžete zahlédnout i krásné antilopy nilgau nebo indické gazely-činkary, o množství ptactva ani nemluvě. Velice vzácně k vidění je pak karakal, hyena žíhaná nebo medvěd pyskatý. Asi nejmenším predátorem, kterého jsme zde vcelku často pozorovali je mangusta, indický zabiják hadů.

Královská dcera z Ranthamboru

Přes nesporné přírodní bohatství celého parku, má oblast pochopitelně i svoje „nej“. Tím je jezero Padam Talao a pevnost, které dala celému parku jméno – Ranthambore. Nachází se v zóně 3, která je celá poseta starobylými chrámy a jejich ruinami. Fantazie mi při pohledu na celou scenérii běžela naplno a chtě nechtě jsem se neubránil myšlenkám na vysněný snímek – jen ten tygr tam chyběl.

Právě ve „trojce“ jsme ovšem později tygra (tygřici) opravdu viděli. Nebylo to sice přímo na mnou vysněném místě, ale atmosféru indické džungle místo rozhodně nepostrádalo. Ukázala se nám dominantní samice této oblasti Krishna (označení T19), která právě před pár dny přivedla na svět čtyři mláďata. Takový počet v jednom vrhu je u tygrů obvykle maximum a matce dá výchova pořádně zabrat. Jsem ale přesvědčen, že zrovna tato samice to s přehledem zvládne – má pro to tak trochu rodinné předpoklady. Pro zasvěcené dodám, že T19 je dcerou legendární tygřice Machali, která tomuto přepychovému teritoriu vládla dlouhé roky, do dospělosti úspěšně odchovala devět mladých a právem si vysloužila titul „královna Ranthamboru“.

Bojovníci v srdci Indie

Druhou zastávkou a krátkým domovem při putování za tygry se nám stal NP Bandhavgarh ve státě Madhjapradéš (střední Indie), park s nejsilnější populací tygrů (v přepočtu na čtvereční kilometr) v Indii. Turistická oblast je i zde dělena, tentokrát na čtyři hlavní zóny – jmenují se Tala, Magdhi, Khitauli a Panpatta. V době naší návštěvy byly dostupné pouze první tři.

Tala je zejména z hlediska biodiverzity nejbohatší a dá se o ni mluvit jako o „prémiové“ zóně parku. Podařilo se nám zde během jednoho dopoledne, v rozmezí necelé hodiny, vystopovat a fotografovat hned dva tygry. Oba to byli dospělí samci – jedním z nich byl dominantní, dvanáctiletý krasavec jménem Bamera. Druhý samec měl osm let a soudě podle jizev a škrábanců na těle pravděpodobně šlo o vyzyvatele v boji o pomyslný trůn.

Další chyby budou poslední

V Bandhavgarhu nás rozhodně nezklamala ani zóna Magdhi, kde jsme při svém vůbec prvním safari v tomto parku fotili téměř dospělého tygřího samce v úžasném, večerním protisvětle. Navíc se nám v této zóně „zadařilo“ ještě jedno odpoledne. Těsně před šestou hodinou, kdy park neúprosně zavírá své brány jsme „narazili“ na odrostlé tygří sourozence (staří odhadem 13 měsíců): Samička nám pouze na kratičký okamžik přeťala cestu, ale její bráška si o kousek dál spokojeně užíval chladného stínu bambusového houští a dovolil nám pár snímků. Potom se i on ztratil v na první pohled neproniknutelné džungli.

TIP: Tygr versus člověk: Rizika tygřího návratu

Po spatření několika pruhovaných šelem v obou parcích by se mohlo zdát, že se vše v dobré obrací. Pravda ovšem je, že budoucnost indických tygrů visí již delší dobu na pomyslném vlásku a přehnaný optimismus není na místě. Je dost dobře možné, že přicházejí poslední roky, kdy bude možné tyto překrásné šelmy a národní symbol Indie pozorovat nebo fotografovat ve volné přírodě. Lidem už nezbývá prostor ani čas na další chyby…