Návrat populace vlků: Drsní zachránci Yellowstonského národního parku
Stále častěji se setkáváme s programy, jež mají za cíl chránit rozmanité druhy živočichů a rostlin, popřípadě je navracet do vybraných lokalit, odkud už dávno vymizely. Lidé se mnohdy ptají, proč je takové počínání důležité, a od vědců se jim obvykle dostává poněkud neurčitých odpovědí odkazujících na potřebu „větší biodiverzity“, která je nezbytná pro správné fungování ekosystému.
Jakým způsobem se však zmíněná rozmanitost podílí na stabilitě přírody? Jaký význam může mít záchrana či návrat jednoho druhu? Takové otázky jsou běžným námětem teoretických studií, nicméně příroda se vždycky nechová tak, jak to předpovídá sebekomplikovanější počítačový model – a nejlepší odpovědi nakonec poskytuje její pozorování.
Strádající bobři
Jeden z ukázkových příkladů, jak může poměrně malý zásah do ekosystému spustit lavinu dalších změn, se odehrál v posledních dvaceti letech v Yellowstonském národním parku v USA. Hlavním aktérem se stal vlk obecný, který se sice kdysi v rezervaci vyskytoval, potkal ho však podobný osud jako jeho soukmenovce na řadě dalších míst: V 20. letech minulého století z parku pod tlakem lovců zcela zmizel. Ačkoliv bylo území chráněné už od roku 1872, vládní program na kontrolu predátorů vlky vyhubil. Jenže právě zmíněný živočich zastával roli významného, i když nikoliv jediného predátora yellowstonských jelenů, kteří se tak bez přirozené regulace začali nerušeně množit.
Zároveň se samozřejmě zvyšovalo množství potravy, kterou zkonzumovali – čímž trpěly zejména mladé rostlinky různých druhů topolů a vrb, rostoucí kolem tamních vodních toků. Následně proto dramaticky poklesly stavy těchto stromů, jež jsou přitom obzvlášť v zimě velmi důležitým zdrojem potravy pro místní populaci bobrů. Přemnožení jelenů tudíž pocítili i tito hlodavci a jejich společenství v oblasti se zmenšovala, až nakonec v roce 1995 zůstala v parku jediná aktivní kolonie.
Zázrak v Yellowstonu
V tomtéž roce se však díky biologům vlk do Yellowstonu vrátil: 12. ledna 1995 bylo do tamní přírody vypuštěno prvních osm jedinců odchycených v národním parku Jasper v kanadské Albertě. Do konce roku 1996 pak následovalo ještě dalších 23 šelem. Vlci se v rezervaci velmi rychle zabydleli a jeleni opět čelili dávnému nepříteli. Následující vývoj událostí ovšem překonal i ty nejdivočejší představy.
Stavy jelenů se sice nesnižovaly nijak překotně, kvůli přítomnosti vlků se však sudokopytníci nezdržovali na území parku v tak velkých skupinách jako dřív. Výskyt predátora je navíc přinutil být stále v pohybu, přičemž neměli dost času zcela zdecimovat mladé stromky. Díky obnovené populaci vrb i topolů posléze vzrostl počet bobrů – a z jedné kolonie jich bylo za dvě desetiletí hned devět.
TIP: Jak mohly v krátké době zmizet dva druhy vlků? Mohou za to genetici
Hlodavci vytvořili nové hráze zadržující vodu, načež vznikly větší vodní plochy, potažmo nové biotopy vhodné pro další živočichy, například ryby. Vzrostlé stromy poskytly útočiště nejrůznějším ptákům. Z mršin jelenů pak těžili orli, krkavci či kojoti. Vypuštění několika desítek vlků mělo zkrátka na celý ekosystém neuvěřitelný dopad.
Je všechno jinak?
Popsaný vývoj se stal záhy námětem mnoha populárních textů, dokumentů, odborných studií i vědeckých diskusí. Ne všichni totiž souhlasili s tím, že se kýžený efekt dostavil pouze v důsledku návratu vlků. Podle kritiků byl proces komplikovanější, a pozdější výzkumy navíc ukázaly, že se stromy nezotavují tak rychle, jak se původně zdálo.
V časopise Nature vyšel v roce 2014 komentář, který tvrdí, že se na vztahy v přírodě nemůžeme dívat zjednodušeně tak, že si určíme nějaký pevný bod (například vlky), odkud vychází kontrola. Naopak, systém je hluboce provázaný a reguluje se navzájem a ve všech částech souběžně.
Prérijní inženýři
Klíčové druhy pro kontrolu ekosystému navíc není nutné hledat pouze mezi krvelačnými predátory – mnohdy totiž tuto rozhodující funkci plní i býložravci. K často citovaným příkladům patří severoameričtí psouni, kteří představují zásadní druh tamějších prérií, a to hned z několika důvodů. V první řadě vytvářejí velké populace a kvůli hojnému výskytu se stávají hlavní kořistí pro mnoho místních dravců, například pro jezevce, tchoře, lišky či dravé ptáky. V norách, jež si psouni budují, zas hnízdí rozmanitá zvířena – drobnější šelmy, nebo i někteří opeřenci.
Zmínění hlodavci rovněž upravují porost, který roste v okolí jejich kolonií: Trávu udržují nízkou – snad proto, aby se v ní nemohl ukrýt případný predátor – a navíc dokážou ovlivňovat její druhové složení. Klíčící bylinky, jež nemají rádi, vykusují a uvolňují tak prostor vítanějším druhům. Lokality, kde se psouni vyskytují, jsou tudíž atraktivní pro další býložravce, například pro bizony či jiné sudokopytníky.
Kráčející vládci savan
Čím jsou psouni pro americký Yellowstone, tím jsou pro africké savany sloni. Rádi totiž pojídají malé stromky, například akácie, a jejich apetit zajišťuje v dané oblasti přežití typických trav a stromů, které by jinak „zarostly“. Travnaté lány navíc představují důležitý zdroj potravy pro pasoucí se zvěř – antilopy, zebry a mnoho dalších, jež jsou pro změnu vítanou kořistí lvů, gepardů či ostatních šelem. Specifické podmínky v savanách přitom vyhovují také četným drobnějším hlodavcům.
TIP: Nepostradatelné cesty sloních architektů: V čem tkví důležitost afrických tlustokožců
Nedávno publikovaná vědecká studie dokonce odhalila, jak významnou roli hrají afričtí sloni v životním cyklu mnoha menších živočichů – ti totiž přežívají v „bazéncích“, které vznikají ve šlápotách chobotnatců zaplněných vodou. Majestátní tvorové rovněž produkují značná kvanta trusu, jímž jednak hnojí savanu, ale nadto roznášejí semena různých rostlin a poskytují potravu broukům, kteří se živí výkaly.
-
Zdroj textu100+1 zahraniční zajímavost
-
Zdroj fotografiíShutterstock