Namibijské Pobřeží koster: Vyceněná tvář pouště Namib

Namibská poušť dominuje prakticky celému jihozápadnímu pobřeží Afriky. V délce 2 000 kilometrů se táhne ze severu na jih podél Atlantiku a každá její část je něčím výjimečná.

Z jihu na horký sever

Mezi městem Lüderitz a jižně položenou hraniční řekou Oranje River jsou končiny, jež jsou před obyčejnými smrtelníky uzavřeny. Na přísně střeženém území, takzvaném Sperrgebiet, se totiž těží diamanty. Západním světem tolik ceněné a žádané kameny se však již nesbírají z povrchu země, ani nepřesívají z písku, jako tomu bylo na začátku diamantové horečky po roce 1908. Dnes se musí dobývat přímo z tvrdých vulkanických ložisek nebo bagrovat z naplavených mořských usazenin.

Od „diamantových polí“ tři stovky kilometrů na sever se táhne písečná poušť, která vyniká neobvyklou červenou barvou. Cihlově zbarvené pohyblivé pobřežní duny dosahují výšky sta až dvou set metrů a zasahují až sto dvacet pět kilometrů do vnitrozemí.
Za městem Swakopmund se pak rozkládá už na pohled jiná poušť, která se těší nevalné pověsti. Tady mezi studeným mořem a horkým kontinentem totiž leží Skeleton Coast – obávané Pobřeží koster.

Pobřeží zrádných mělčin

Swakopmund dělí od severně položené hraniční řeky Kunene dalších 700 km. Třicet až čtyřicet kilometrů široký pás pobřežní pouště překračuje řeku a pokračuje ještě kousek dál do Angoly. Jižní, volně přístupná část Pobřeží koster se nachází mezi Swakopmundem a dvě stě kilometrů vzdáleným, většinou vyschlým řečištěm Ugab River. Dalších pět set kilometrů pobřeží o celkové rozloze 16 390 kilometrů čtverečních spadá do velmi přísně chráněného a těžko přístupného parku Skeleton Coast National Park.

Skalnatopísečná a prašná poušť přechází po celé své délce v nekonečně dlouhý, mírně se svažující písečný břeh. Protože se tu střetává studený Bengálský mořský proud s horkým kontinentem, bývá moře velmi neklidné a břeh se halí často do mlhy. Právě zrádné písčité mělčiny, mlhy a bouře byly odedávna příčinou mimořádně velkého množství lodních katastrof. Zdejší studené vody byly vždy velmi bohaté na ryby, takže pobřeží bylo většinou poseto vraky rybářských a velrybářských lodí. Občas se pod kola osudu připletl i nějaký ten dobrodruh nebo válečná loď.

Poušť uprostřed mlhy

Podnebí na jednom z nejnebezpečnějších pobřeží světa je poměrně chladné. Po většinu roku je vše zahaleno do husté mlhy, která obvykle náhle končí až po pár kilometrech cesty směrem do vnitrozemí. Odtud dál je veškerá země opět bičovaná prudkým africkým sluncem.

Ticho přehlušuje šum moře a po celou dobu vane silný studený vítr. Není divu, že je tento kdysi obávaný a často proklínaný kraj popisován jako velmi drsný, pochmurný, monotónní a opuštěný.

Pobřeží koster je zkrátka pro silné a dobrodružné povahy, kterým nevadí trocha samoty. Komukoli se totiž může stát, že v měkkém hlubokém písku uvízne. Když ne s lodí, tak třeba s autem. Dočkat se pomoci může znamenat hodiny, někdy i dny čekání.

Žádná spása po přistání

Pro námořníky znamenalo ztroskotání na Pobřeží koster jistou smrt. Kdo neutonul ve studeném moři, zahynul na rozpáleném písku. Jiná možnost prakticky nebyla. Cesta dál do vnitrozemí nikoho nespasila, neboť za vysokými dunami nebylo zase nic a nikdo – všude jen neobydlená, pustá a na troud vyprahlá poušť. Jak těžko se muselo umírat všem ztroskotaným, kteří se s největším úsilím dostali na břeh a doufali, že nejhorší mají za sebou ...

O největším pohřebišti lodí se zmiňuje nejeden zápis z konce devatenáctého století. Kdysi tu vedle zubožených lodních skeletů leželo množství vyvržených lan, lodních řetězů, polámané stožáry, ráhna, rozervané plachtoví, kotvy, harpuny... Mezi nimi se povalovaly zbytky těl a končetin nebohých trosečníků, z nichž zanedlouho zbyly jen vysušené kosti a lidské lebky.

Díky moderní navigaci se na Pobřeží koster již velké lidské tragédie téměř nekonají a lodních vraků v podstatě nepřibývá. Z toho důvodu se v současnosti na pobřeží nachází již jen několik od sebe hodně vzdálených ztroskotaných lodí v různém stádiu rozpadu. Neznámějším a nejlépe zachovalým vrakem namibského pobřeží je nákladní loď Eduard Bohlen, která roku 1909 najela na mělčinu jižně od přímořského města Swakopmund.

Vrak dnes leží přibližně osm set metrů od moře na okraji písečných dun, pomalu chátrá a mizí pod vrstvami navátého písku. Většina vraků ani nemá jméno, i když s každým z nich je spjata nesmírná beznaděj, utrpení a smrt. Při jedné výpravě za diamanty prospektoři dokonce našli na jednom písečném pahorku, dost vzdáleném od břehu, starou obchodní plachetnici z 15. až 17. století. Už nikdo nikdy ovšem nezjistí, kolik rozpadlých lodních trupů a vybělených lidských koster skrývá pouštní písek.

Kde smrt cení zuby

Jižní, volně přístupnou část Pobřeží koster využívají mnozí z obyvatel k pravidelnému rybaření a jejich úlovky bývají velmi bohaté. Krajina je tady hodně plochá a jen sem tam mírně zvlněná, její monotónnost jen místy narušují oblasti pokryté barevnou popraskanou vrstvou soli. Jinak nikde nikdo a nic. Člověk si tady připadá, jakoby se ocitl někde na konci světa, kde už Pánu Bohu došla fantazie.

Na stotřicátém kilometru ovšem stojí za to udělat větší zastávku. Tady na skalnatém výběžku Cape Cross žije největší namibijská kolonie lachtanů. Stav populace během roku značně kolísá – mezi osmdesáti až dvěma sty tisíci jedinci. Nejvíc živo je tady v prosinci, kdy na svět přicházejí mláďata.

Ani blízké okolí Cape Cross ovšem nedělá názvu Pobřeží koster žádnou ostudu. Kam oko dohlédne, všude se na písčitém břehu povalují vybělené lachtaní kosti a zbytky ploutví. Mrazivý je především pohled na lebky s vyceněnými ostrými zuby, páteřní obratle a cáry vysušené kůže porostlé slepenými chlupy. Při trošce štěstí lze nalézt i žebra mořských kytovců, někde dokonce kosti z celé velryby.

Prázdnota jen na první pohled

Pravé Pobřeží koster začíná po dalších pár kilometrech směrem na sever. Vjezd do národního parku Skeleton Coast je střežen bránou s namalovanými umrlčími lebkami. Kolem se povalují velrybí žebra a obratle. Jen pár desítek metrů od silnice leží dřevěný kýl lodi ztroskotané v roce 1976. Další vraky ale vidět nejsou. Většina se totiž nachází na nepřístupných a velmi odloučených místech, některé dokonce i mimo samotný park. I nejznámější vraky Sir Charles Elliot a Dunedin Star leží daleko na severu.

Nezpevněná, ale i běžným osobním autem dobře průjezdná silnice vede poměrně monotónní krajinou. Kamenitopísčité nekonečné plošiny, lemované na dalekém obzoru kostrbatými kopci, se místy vlní. Z barev převládá popelavě šedá a někdy se přimíchají okrové a zemité tóny.

TIP: Záhada vyřešena: Co vytváří tajuplné kruhy v jihoafrické poušti Namib?

I když Pobřeží koster vypadá velmi pustě a osaměle, není ani zdaleka tak prázdné, jak se na první pohled zdá. Kromě vod plných ryb a míst obydlených lachtaními koloniemi se tady člověk může při trošce štěstí setkat s různými druhy gazel, zebrami, divokými prasaty, pštrosy, pouštními slony, žirafami a někdy dokonce i se lvy. Celkem často lze v písku spatřit stopy šakala a hyeny. Mořské bohatství vyhledávají rovněž vodní ptáci. Laguny obývají především plameňáci a pelikáni, každé skalisko pak obléhají hejna černých kormoránů. A když se člověk ještě lépe zadívá, všimne si i zajímavých rostlin. Několik kilometrů před Torra Bay se ze země začínají zvedat ploché kopečky nakupeného světlého písku. Právě tady se rodí vlastní dunová poušť, která svou záplavou písečných zrnek dominuje celému dalšímu pobřeží.

U osady Terrase Bay cesta zpravidla končí. Dál na sever se hned tak někdo nedostane kvůli velmi přísné ochraně, rozlehlosti, nepřístupnosti a zrádnosti písečných končin. Asi je to dobře, protože jenom tak je možné toto nesmírné přírodní i „lidské“ bohatství zachovat pro další generace.